Zlatý věk královny Alžběty I. — Mýtus, nebo skutečnost?

JEŠTĚ za svého života se stala legendou. Její slávu šířili spisovatelé, básníci, autoři divadelních her i filmoví tvůrci. V posledních letech o ní vyšla řada knih a bylo uspořádáno mnoho výstav. V jednom mezinárodním průzkumu se umístila mezi deseti nejvýznamnějšími Brity. Kdo to je? Anglická královna Alžběta I.

Tato královna, která měla ve své době přezdívky „panenská královna“ (Virgin Queen) a „dobrá královna Bess“, je až dodnes hluboko zapsaná do povědomí mnoha lidí. Proč? A byla její vláda opravdu zlatým věkem?

Dědí mnoho problémů

Alžběta z dynastie Tudorů se narodila roku 1533. Pro jejího otce Jindřicha VIII. bylo narození dcery velkým zklamáním, protože zoufale toužil mít mužského dědice. Alžbětina matka Anna Boleynová, Jindřichova druhá manželka, žádného syna neměla. Na základě obvinění, která mnozí považují za vykonstruovaná, ji dal Jindřich stít. Alžbětě tehdy byly teprve dva roky.

Již předtím Jindřich přerušil svazky s římským papežem a prohlásil se za svrchovanou hlavu Církve Anglie neboli anglikánské církve. V roce 1547 zemřel a náboženští rádci jeho mladého syna Eduarda VI. se snažili přeměnit Anglii na zemi ryze protestantskou. Eduard po pouhých šesti letech vlády zemřel a potom — za krátké, krvavé vlády Marie I., Alžbětiny nevlastní sestry — se národ opět přiklonil k římskokatolickému náboženství. * Když v roce 1558 dosedla ve svých 25 letech na trůn Alžběta, byla Anglie nejen rozervaná náboženským konfliktem, ale byla také v těžké hospodářské situaci. Už předtím ztratila poslední území, které měla ve Francii, a velmi reálnou hrozbu pro ni představovalo Španělsko.

Alžběta se hned na počátku své vlády obklopila schopnými rádci, z nichž někteří nakonec zůstali v jejích službách téměř po celých 44 let jejího panování. Prvním problémem, který začala řešit, bylo náboženství. V článku vydaném institucí National Maritime Museum se uvádí, že Alžběta se rozhodla „opět zavést reformaci a vybudovat Církev Anglie, tedy církev, která by nebyla ani katolická, ani radikálně protestantská“. Někteří by se však jen těžko smiřovali s tím, že by žena byla hlavou církve, a proto se královna nestala její nejvyšší hlavou, ale nejvyšší správkyní. Parlament potom schválil zákon o jednotě, který stanovil nauky a liturgii anglikánské církve, ačkoli určité katolické obřady byly zachovány. Jak se dalo čekat, tato „střední cesta“ se nelíbila nejen většině katolíků, ale ani přísnějším protestantům, totiž puritánům.

Na Alžbětu doléhal ještě další problém, který byl spíše osobního rázu. Jak může získat loajalitu a úctu národa, v němž se dosud projevují otřesné následky vlády Marie I.? Rozhodla se, že k tomu využije svého ženství. Historik  Christopher Haigh o tom říká: „Na trůnu byla Alžběta panenskou královnou, pro církev byla matkou, se svými šlechtici jednala jako tetička, ke svým rádcům se chovala jako hašteřivá manželka a ke svým dvořanům jako svůdnice.“ Tajemstvím jejího úspěchu bylo stále ujišťovat lid, že ho mimořádně miluje. Národ za to miloval ji, nebo se ji zkrátka milovat naučil.

Parlament si velmi přál, aby se Alžběta vdala a měla protestantského dědice. Dvořili se jí různí králové. Alžběta předstírala zájem a vyjednávání o sňatku prodlužovala po celé měsíce a někdy i roky. Nakonec zásnuby pokaždé zrušila, a to ve chvíli, kdy to bylo politicky výhodné.

Vzhledem k tomu, že Alžběta zvolila umírněnou náboženskou cestu, byly proti ní osnovány intriky. V zákulisí číhala její sestřenice Marie Stuartovna, kterou katolická Evropa považovala za právoplatnou dědičku Marie I. Nebezpečí z této strany se zvýšilo v roce 1568, kdy byla Marie Stuartovna nucena vzdát se skotského trůnu a uprchnout do Anglie. Byla sice v domácím vězení, ale i tak se brzy stala ústřední postavou katolických komplotů, jejichž cílem bylo protestantskou královnu Alžbětu svrhnout. Alžběta přesto odmítala nechat svou královskou příbuznou popravit. V roce 1570 vydal papež Pius V. bulu, v níž královnu exkomunikoval a její poddané zprostil povinnosti ji poslouchat. Následující papež, Řehoř XIII., šel ještě dál a prohlásil, že by nebylo hříchem Anglii napadnout a královnu odstranit násilím. Situace vyvrcholila, když bylo odhaleno spiknutí, které vedl Anthony Babington. Cílem tohoto komplotu, na němž se podílela i Marie Stuartovna, bylo Alžbětu usmrtit. Alžběta byla donucena o Marii rozhodnout a pod nátlakem parlamentu nakonec v roce 1587 souhlasila s její popravou. Katolická Evropa byla rozlícena, a zejména španělský král Filip II.

Odvážná strategie katolického krále Filipa

Filip byl tehdy nejmocnějším panovníkem v Evropě. Pokoušel se dosáhnout toho, aby Anglie zůstala katolickou zemí, a proto, když Alžběta nastoupila na trůn, nabídl jí sňatek. Ona však jeho nabídku odmítla. Angličtí piráti už mnoho let vylupovali španělské lodě a přístavy a zpochybňovali tak koloniální nadvládu Španělska. Alžběta přilévala olej do ohně také tím, že podporovala Holanďany v jejich úsilí vymanit se ze španělské nadvlády. A poprava Marie byla pro Filipa poslední kapkou. Na základě papežovy vybídky se rozhodl, že použije španělskou Armadu, což byla flotila více než 130 lodí. Měla se plavit k nizozemskému břehu, nalodit velké pozemní vojsko, přeplout Lamanšský průliv a podniknout invazi do Anglie. Dříve než bylo loďstvo plně zmobilizováno, angličtí zvědové komplot odhalili. Alžběta poslala sira Francise Drakea se 30 loďmi do španělského přístavu Cádiz, kde zničili mnoho cenných plavidel, takže Armada mohla vyplout až o rok později.

Když v roce 1588 konečně opustila přístav, anglické loďstvo na to bylo připraveno. Zatímco španělská flotila proplouvala Lamanšským  průlivem, byla vystavena palbě. Neutrpěla však vážnější škody a zakotvila u francouzského přístavu Calais. Následující noc Angličané vyslali proti nepříteli osm paličských lodí. * Španělské loďstvo se v panice rozptýlilo. Došlo sice k prudkému boji, ale pak jihozápadní vítr zahnal Armadu od Anglie dále na sever ke Skotsku. V bouřích, jež zuřily kolem Skotska a západního pobřeží Irska, polovina španělských lodí ztroskotala a zbývající se pak vlekly zpět do Španělska.

„Zlatý věk“ začíná

Na počátku Alžbětiny vlády neměla Anglie žádné zámořské državy. Španělsko naproti tomu získávalo velké bohatství z rozsáhlých území dobytých v Severní, Střední a Jižní Americe. Anglie chtěla také získávat nová území. Podnikaví dobrodruzi se tedy vydávali na moře a brázdili oceány ve snaze dosáhnout slávy a bohatství a najít nové obchodní cesty do Číny a na Dálný východ. Sir Francis Drake, který se stal prvním námořním kapitánem, jenž na vlastní lodi obeplul svět, při plavbě podél západního pobřeží Jižní a Severní Ameriky raboval španělské lodě vezoucí náklad zlata a stříbra do Španělska. Sir Walter Raleigh se postavil proti monopolu Španělska v Novém světě tím, že finančně podpořil pokus založit na východním pobřeží Severní Ameriky kolonii. Získal tam území, které na počest anglické panenské královny nazval Virginia. Tyto první pokusy o kolonizaci sice neměly úspěch, ale probudily v Anglii zájem o další odvážné výpravy. Když byla španělská „nepřemožitelná Armada“ poražena, Anglie získala ve svých námořních aktivitách sebedůvěru a Alžběta začala podporovat nové obchodní podnikání na opačné polokouli, v jihovýchodní Asii. Tak byla připravena půda pro založení Britské říše, která měla nakonec obepínat celou zeměkouli. *

V Anglii se začal klást důraz na vzdělání. Otevíraly se nové školy, a více studentů tak získávalo přístup do literárního světa. Touha po literatuře a rozvoj knihtisku vedly k prudkému rozmachu kultury. Byla to doba Williama Shakespeara a jiných velkých dramatiků, jejichž hry lidé se zájmem sledovali v nově otevřených divadlech. Básníci psali působivé sonety a skladatelé uplatňovali novátorské přístupy k hudbě. Nadaní výtvarníci tvořili nádherné miniatury zobrazující královnu a dvořany. V kostelích a domácnostech zaujímaly čestné místo nové překlady Bible. Zlaté časy však netrvaly věčně.

Zlatý věk ztrácí svůj lesk

Poslední léta Alžbětiny vlády se vyznačovala mnoha problémy. Královna, která přežila své věrné rádce, udílela výsady jen několika málo vyvoleným, což u dvora roznítilo nespoutané soupeření, a dokonce i neúspěšnou vzpouru. Její království bylo znovu zasaženo náboženským rozkolem. Katolíci odmítali účastnit se protestantských bohoslužeb a byli stále více  pronásledováni. Než Alžbětina vláda skončila, bylo popraveno asi 200 kněží a laiků. Vězněni a popravováni byli i puritáni. V Irsku vypukla vzpoura proti anglické vládě a pokračovala válka se Španělskem. Čtyři roky za sebou byla špatná úroda, což vedlo k růstu nezaměstnanosti a bezdomovectví. Alžběta přišla o popularitu ještě za svého života. Anglie už svou panenskou královnu nemilovala.

Alžběta postupně ztrácela chuť k životu a dne 24. března 1603 tato poslední tudorovská panovnice zemřela. Národ byl touto zprávou šokován a přijal ji mlčky, ale už večer lidé planoucími vatrami a pouličními oslavami vítali nového panovníka. Konečně měli krále! Byl jím protestant Jakub VI. Skotský, syn Marie Stuartovny. Stal se Jakubem I. Anglickým a v této úloze dosáhl toho, co se Alžbětě nepodařilo — pod svou vládou spojil dvě království. Počáteční optimismus však byl zakrátko vystřídán zklamáním a národ začal toužit po časech, jaké byly za jejich dobré královny Bess.

Skutečně to byl zlatý věk?

První historikové psali o Alžbětě s nadšením. Několik let po její smrti popsal William Camden její vládu jako zlatý věk pokroku, kdy královna podněcovala svůj lid ke šlechetnosti. Po celá staletí tento názor v podstatě nikdo nezpochybňoval. Koncem 19. století úcta k Alžbětě ještě vzrostla, neboť tato královna byla spojována se zrodem Britské říše, která tehdy zabírala čtvrtinu světa.

Někteří novodobí historici však nehodnotí Alžbětinu vládu tak pozitivně. V díle The Oxford Illustrated History of Britain se uvádí: „Věhlas, jehož se Alžbětě dostalo po její smrti, daleko předčil její skutečné úspěchy. Je zřejmé, že její vlastní propaganda . . ., její nepopiratelná dlouhověkost, to, že shodou okolností byla její doba také dobou Shakespearovou, a štěstí, jež napomohlo k porážce Armady — to vše nás natolik okouzlilo, že jsme se připojili k rostoucímu nekritickému obdivu, který přehlíží holou skutečnost, že s Alžbětiným tichým souhlasem se Anglie stala neovladatelnou.“ Christopher Haigh, který zde již byl citován, vysvětluje, proč se o Alžbětě někteří dějepisci vyjadřovali tak, jak se vyjadřovali. Napsal: „V roce 1603 se Alžběta jevila jako pošetilá stará žena a lidé s nadějí vzhlíželi ke králi z dynastie Stuartů. V roce 1630 už bylo jasné, že stuartovští králové nesplnili jejich očekávání, a Alžběta byla znovu považována za zosobnění všech panovnických ctností.“

Alžběta byla bezesporu výjimečnou ženou ve světě mužů. Byla inteligentní a pevná a vynikajícím způsobem zvládala styk s veřejností. Pomáhali jí při tom její ministři, kteří obratně režírovali její proslovy a veřejná vystoupení, starali se o její garderobu a portréty a tím zvyšovali lesk její královské důstojnosti a legendárního zlatého věku jejího panování.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 22]

„Věhlas, jehož se Alžbětě dostalo po její smrti, daleko předčil její skutečné úspěchy.“

[Rámeček a obrázek na straně 22]

 JOHN DEE A BRITSKÁ ŘÍŠE

John Dee (1527–1608/9) byl muž, kterého Alžběta nazývala svým filozofem. Byl uznávaným matematikem, geografem a astronomem a také se do hloubky zabýval astrologií a okultismem. Poradil královně, který den bude nejpříznivější pro její korunovaci, a své umění praktikoval na jejím dvoře. Připisuje se mu zásluha za to, že uvedl do všeobecného povědomí výraz „Britská říše“. Povzbuzoval Alžbětu, aby se považovala za vládkyni budoucího impéria, které bude vytvořeno ovládnutím oceánů a získáváním kolonií. Proto vyučoval průzkumníky navigaci, zejména kvůli hledání severovýchodních a severozápadních lodních cest do východních zemí. Podporoval také plány na kolonizaci severoamerického kontinentu. *

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek]

Fotografie pořízena s laskavým svolením British Museum

[Obrázky na straně 20 a 21]

A. Anglické paličské lodě vyslané mezi španělskou Armadu B. Sir Francis Drake C. Královna Alžběta D. Divadlo Globe E. William Shakespeare

[Podpisky]

A: z knihy The History of Protestantism (Vol. III); B: ORONOZ; C: z knihy Heroes of the Reformation; D: z knihy The Comprehensive History of England (Vol. II); E: Encyclopædia Britannica/11. vydání (1911)

[Podpisek obrázku na straně 19]

© The Bridgeman Art Library International