Výprava za šimpanzi
Výprava za šimpanzi
ŠLI jsme po úzké pěšině tropickým pralesem v rovníkové Africe. Ozýval se cvrkot hmyzu a naše oči si pomalu zvykaly na světlo probleskující hustými korunami mohutných stromů, z nichž některé se tyčily do výšky přes 50 metrů. Po jejich kmenech se pnuly liány. To všechno v nás vyvolávalo úžas. Říkali jsme si, co asi ještě uvidíme, a měli jsme pocit, že v tomto potemnělém prostředí by člověk měl jen tiše našlapovat a pozorně se dívat. Najednou se ozval silný houkavý zvuk přerušovaný rychlými, hlasitými nádechy. Houkání nabíralo na síle i na výšce, až bylo téměř ohlušující. Pak náhle ustalo. Po namáhavé cestě jsme konečně uviděli to, co jsme hledali — skupinu šimpanzů.
Jejich hlasité projevy, jako například houkání, skřeky a někdy i bubnování na kmen stromu, jsou způsobem, jak mezi sebou komunikují. Zdá se, že houkání, které jsme slyšeli, bylo vyvoláno tím, že šimpanzi našli fíkovník obsypaný zralými plody a rychle se o tento objev chtěli podělit s ostatními členy své skupiny. Když jsme zvedli hlavu a podívali se do rozložité koruny vysokého fíkovníku, viděli jsme možná 20 nebo 30 šimpanzů, jak si na ovoci labužnicky pochutnávají. Jejich černá srst se v slunečních paprscích nádherně leskla. Jeden z nich na nás začal házet větvičky a ostatní se brzy přidali, takže jsme byli větvičkami doslova zasypáváni. Šimpanzi nám dávali jasně najevo, že se s námi o fíky nehodlají dělit.
Nejsnáze je možné šimpanze najít tehdy, když na stromech dozrává ovoce. Jindy je to náročnější, protože šimpanzi se rozdělí do menších skupin a zůstávají v nízkém podrostu. V přírodě se šimpanzi téměř celý den věnují tomu, že jedí. Při shánění potravy se pohybují po velkém území, které může mít rozlohu i několik čtverečních kilometrů. Kromě ovoce patří k jejich jídelníčku listy, semena a stonky. Také si pochutnávají na mravencích, ptačích vejcích a termitech. Příležitostně loví menší zvířata, včetně opic.
Bylo už téměř poledne a šimpanzům začalo být horko. Jeden slezl dolů a zakrátko ho ostatní následovali. Postupně mizeli v hustých křovinách. Jeden nezbedný mladý samec to vzal oklikou. Ručkoval z větve na větev, aby se k nám dostal blíž a mohl si nás prohlédnout. Jeho hravost a zvědavost nás pobavily.
Pozoruhodné schopnosti
„Otočte se,“ řekl náhle jeden člen naší skupiny, když jsme se po pěšině vraceli. Podívali jsme se za sebe a uviděli šimpanze, který opatrně vykukoval za stromem. Stál vzpřímeně a byl vysoký něco přes metr. Jakmile jsme se na něj podívali, schoval se za kmen, ale za chvíli znovu vykoukl. Když jsme ho pozorovali, museli jsme se smát. Přestože se šimpanzi dokážou postavit, a dokonce ujít krátkou vzdálenost, běžně se pohybují po čtyřech. Spodní část páteře totiž
na rozdíl od lidí nemají prohnutou, takže je pro ně těžké udržet vzpřímený postoj. Mají také poměrně slabé hýžďové svaly a jejich paže jsou podstatně delší a silnější než nohy, takže je pro ně přirozenější chodit po čtyřech nebo šplhat po stromech a houpat se ve větvích.Dlouhé paže jsou pro šimpanze užitečné i tehdy, když potřebují dosáhnout na ovoce, které roste na tenkých větvích, jež by váhu jejich těla neunesly. Dlaně a chodidla mají dokonale vytvořené k tomu, aby se dokázali pevně držet větví. Palce na nohou rostou do stran a fungují podobně jako palce na rukou, takže šimpanzům nejen usnadňují šplhání po stromech, ale mohou díky nim nohou uchopit nebo přenášet předměty téměř tak snadno jako rukou. Proto si například dokážou rychle připravit místo na spaní. Během několika minut si z větví propletou pohodlné hnízdo, které ještě vystelou listím.
Pozorovat a studovat šimpanze ve volné přírodě je velmi zajímavé. Mají totiž mnoho pozoruhodných vlastností a svým vzhledem a chováním se v mnohém podobají lidem. Někteří vědci se však o šimpanze zajímají jen proto, že chtějí potvrdit teorii o evolučním vztahu mezi lidmi a šimpanzi. Vznikají tedy například otázky: V čem se lidé a šimpanzi liší? V jakém ohledu je člověk, na rozdíl od zvířat, vytvořen „k obrazu Božímu“? (1. Mojžíšova 1:27)
Nezapomenutelný zážitek
Spatřit šimpanze v přírodě je těžké — jakmile si člověka všimnou, tiše zmizí. U některých skupin šimpanzů se podařilo dosáhnout toho, aby si na přítomnost lidí postupně zvykly, protože tak je možné poskytovat jim lepší ochranu.
Naše výprava za šimpanzi byla pro nás nezapomenutelným zážitkem. Alespoň trochu jsme díky tomu pochopili, jací vlastně jsou — úplně jiní než ti v zoologických zahradách a výzkumných ústavech. Jsou to nesmírně zajímaví tvorové, kteří patří mezi ‚pohybující se živočichy a divoká zemská zvířata‘, na něž Bůh pohlíží jako na dobrá a dokonale vytvořená pro život v prostředí, které je pro ně určeno. (1. Mojžíšova 1:24, 25)
[Rámeček a obrázek na straně 14 a 15]
ŠIMPANZI A LIDÉ
Zooložka Jane Goodallová v 60. letech minulého století zjistila, že šimpanzi zvládají něco takového, jako je „zhotovování nástrojů“. Ve své knize Ve stínu člověka napsala, že tato její pozorování „přesvědčila řadu odborníků, že je nutné formulovat definici člověka přesněji“. Šimpanzi používají listy jako houbu, pomocí kamenů a větví rozbíjejí ořechy a odstraňují listy z větviček, které pak zasunují do termitišť, aby jimi vytáhli termity ven. To byly neuvěřitelné objevy. V nedávné době se však přišlo na to, že schopnost zhotovovat nástroje má i řada dalších zvířat. Doktor T. X. Barber ve své knize The Human Nature of Birds—A Scientific Discovery With Startling Implications (Lidská povaha ptáků — Vědecký objev s překvapivými důsledky) napsal: „Všechna důkladně studovaná zvířata, a to nejen lidoopi a delfíni, ale i mravenci a včely, projevují naprosto nečekanou schopnost být si vědomi sami sebe a také praktickou inteligenci.“
Tím se ale nic nemění na tom, že člověk je výjimečný. Jak napsal profesor David Premack, „mluvnice a stavba lidské řeči jsou naprosto jedinečné“. Složitost lidských jazyků a také kulturní bohatství, ve kterém jazyk a řeč mají rozhodující úlohu, nás jednoznačně od zvířat odlišují.
Po mnoha letech studia šimpanzů ve volné přírodě Jane Goodallová ve své knize uvedla: „Vzájemné city mezi šimpanzi [se] rozhodně v ničem [nedají] srovnávat s tou něhou, s touhou chránit, s tou shovívavostí a duševní povzneseností, které jsou příznačnými rysy lidské lásky v tom nejvlastnějším a nejhlubším smyslu.“ Dále napsala: „Lidské sebeuvědomování je na vyšší rovině než primitivní vnímání vlastního těla. Člověk se pídí po vysvětlení záhady svého bytí a zázraku světa kolem sebe i kosmu nad hlavou.“
Rozdíl mezi zvířaty a lidmi je v Bibli vysvětlen tak, že člověk byl vytvořen „k obrazu Božímu“. (1. Mojžíšova 1:27) To znamená, že na rozdíl od zvířat člověk může projevovat takové vlastnosti, jaké má náš Stvořitel — vlastnosti, mezi nimiž vyniká láska. Člověk je také schopen přijímat ohromné množství informací a v jeho jednání je patrná inteligence, jež je mnohem vyšší než u kteréhokoli zvířete. Lidé navíc dostali svobodnou vůli a nejsou ovládáni především instinktem.
[Obrázky na straně 15]
Šimpanzi jsou hravá a zvědavá zvířata dokonale vytvořená pro život v prostředí, které je pro ně určeno.
[Podpisky]
Šimpanzi, vpravo nahoře: Corbis/Punchstock/Getty Images; vlevo a vpravo dole: SuperStock RF/SuperStock; Jane Goodallová: © Martin Engelmann/age fotostock
[Podpisek obrázku na straně 13]
© Photononstop/SuperStock