„Železná stuha“ napříč Kanadou

JEŠTĚ před 150 lety byla většina území Kanady, druhé největší země na světě, neprobádanou divočinou. Jak uvádí historik Pierre Berton, „tři čtvrtiny obyvatel žily v relativní izolaci na farmách“ a vzhledem ke stavu tehdejších cest „bylo prakticky nemožné překonávat větší vzdálenosti“. Plně se nedala využívat ani doprava po jezerech a řekách, protože bývaly až pět měsíců v roce zamrzlé.

Tyto problémy přiměly sira Johna A. Macdonalda, kanadského premiéra, aby v roce 1871 navrhl výstavbu železnice, která by propojila tichomořské a atlantské pobřeží Kanady. Ve Spojených státech byla podobná železnice dobudována v roce 1869. Kanada však měla k dispozici méně finančních prostředků, železnice musela překlenout větší vzdálenost a žilo zde desetkrát méně obyvatel. Jistý kanadský politik označil plánovanou výstavbu za „jednu z největších hloupostí, jaké si lze představit“. Jiný politik uštěpačně prohlásil, že další věcí, o které premiér začne mluvit, budou koleje na Měsíc.

Nákladný projekt

Vláda však slíbila, že trať bude do deseti let hotová. Sandford Fleming, železniční inženýr skotského původu, odhadl náklady spojené s plánovanou výstavbou na 100 milionů kanadských dolarů, což byla v té době astronomická suma. Kdyby část trati vedla přes území Spojených států, mohla by být železnice kratší a její budování jednodušší. Macdonald ale trval na tom, že celá trať musí vést po území Kanady, aby byly chráněny kanadské zájmy v případě, že by vypukla válka.

Řada investorů se nechtěla do tak nákladného a riskantního podniku zapojit. V roce 1875 však práce přece jenom začaly — Kanadská pacifická železnice zahájila výstavbu své hlavní trati. O deset let později hrozilo, že celý projekt ztroskotá. Desátého července ve tři hodiny odpoledne totiž měla vypršet splatnost dluhu ve výši 400 000 dolarů. Tolik peněz však Kanadská pacifická železnice neměla. Naštěstí ten den ve dvě hodiny odpoledne kanadský parlament schválil poskytnutí půjčky, která projekt zachránila.

Komplikace spojené s výstavbou

Při pokládání trati v severním Ontariu dělníci narazili necelých 30 centimetrů pod povrchem na tvrdou skálu. Na stavbu se proto musela z velkých vzdáleností přivážet zemina. Ve střední Kanadě klesaly v zimě teploty až k −47 stupňům Celsia, což přinášelo mnoho  problémů. Kromě toho tam každý rok napadlo několik metrů sněhu. Západní část trati vedoucí přes Skalnaté hory byla označována jako úsek, „kde smrt přichází bez varování“. Bylo zde zapotřebí vybudovat mnoho tunelů a mostů. Dělníci běžně pracovali deset hodin denně, bez ohledu na déšť, bláto či sníh.

Dne 7. listopadu 1885 byl bez velkých oslav konečně zatlučen poslední hřeb nové železniční trati. Stalo se to v Orlím průsmyku v Britské Kolumbii na západě Kanady. Poslední stanice byla pojmenována Craigellachie, podle skotské vesnice, která se stala symbolem odvážného odporu v nelehkých dobách. Když byl ředitel Kanadské pacifické železnice požádán o projev, jednoduše prohlásil: „Mohu říct jen to, že ve všech ohledech byla odvedena dobrá práce.“

Co železnice přinesla

Na stavbu železnice přijely z Číny tisíce dělníků, kteří dostali příslib stabilního zaměstnání. Jejich práce byla často nebezpečná, zejména ve Skalnatých horách. Mnozí z nich si až po několika letech od dokončení stavby vydělali dost peněz na to, aby se mohli vrátit domů.

S nástupem železnice se na západ Kanady přesunul průmysl a obchod, což nepříznivě ovlivnilo tradiční způsob života tamějších  lidí. Vyrůstala nová města a domorodí obyvatelé byli nuceni přestěhovat se do rezervací. Podél někdejších obchodních cest krachovaly zájezdní hostince a další menší podniky. Na druhou stranu se má za to, že vlaková doprava „osvobodila společnost ze zajetí špíny a bláta“ a „ze zajetí zimy“. Jednou z výhod bylo i to, že potraviny z Orientu, které se přivážely k tichomořskému pobřeží Kanady, se do měst na východě dostaly za pouhých několik dní.

Vlaky i nadále hrají důležitou úlohu v kanadské nákladní dopravě. Jejich význam v osobní přepravě se však snížil, protože lidé začali více využívat automobily a letadla. Přesto mnozí jednotlivci rádi uniknou rušnému životu jednadvacátého století a vydají se pohodlným vlakem na cestu z Toronta až do Vancouveru, při které si mohou vychutnávat krásnou scenérii. Ti, kdo cestují napříč Kanadou po „železné stuze“, to už dnes nedělají proto, aby ušetřili čas. Spíš je láká možnost si odpočinout a popřemýšlet o zajímavé historii kanadské železnice.

[Rámeček a obrázek na straně 18]

PO „ŽELEZNÉ STUZE“ SE ŠÍŘÍ DOBRÁ ZPRÁVA

Pro některé skupiny obyvatel Kanady zůstává železnice hlavním způsobem dopravy. Když tedy svědkové Jehovovi cestují do odlehlých oblastí, kde chtějí s lidmi mluvit o Božím Království, často jezdí právě vlakem. (Izajáš 9:6, 7; Matouš 6:9, 10) Vysvětlují: „Povídat si s druhými o Bibli při cestě vlakem je snadné, protože lidé jsou zvědaví, kam jedeme a proč.“

Jeden svědek vzpomíná, jak se vypravili do rezervace Odžibvejů nedaleko jezera Nipigon v severním Ontariu. Vypráví: „Přestože přírodní scenérie byly fascinující, nejraději vzpomínáme na lidi, se kterými jsme se setkali. Příliš mnoho návštěvníků se sem nevydává, a tak náš příjezd vzbudil velký rozruch. Někteří ze zdejších obyvatel nám půjčili kánoe a mohli jsme bezplatně využívat školní učebnu. Celý den jsme s druhými mluvili o Božím Království a večer jsme se s místními lidmi sešli a sledovali videonahrávku o našem celosvětovém kazatelském díle.“

[Obrázek na straně 16]

Sir John A. Macdonald

[Obrázek na straně 17]

Práce na stavbě železnice byla velmi tvrdá

[Obrázky na straně 17]

V horských oblastech bylo potřeba vybudovat bezpočet mostů a tunelů

[Obrázek na straně 17]

Zatlučení posledního hřebu na trase transkanadské železnice

[Obrázek na straně 18]

Dnešní cestování po „železné stuze“

[Podpisky obrázku na straně 16]

Nahoře: Canadian Pacific Railway (A17566); uprostřed: Library and Archives Canada/C-006513

[Podpisky obrázku na straně 17]

Nahoře, zleva doprava: Canadian Pacific Railway (NS13561–2); Canadian Pacific Railway (NS7865); Library and Archives Canada/PA-066576; dole: Canadian Pacific Railway (NS1960)

[Podpisky obrázku na straně 18]

Nahoře: Canadian National Railway Company; vpravo: s laskavým svolením VIA Rail Canada Inc.