Proč jsem se vzdala úspěšné kariéry

Vypráví Martha Teresa Márquezová

ZPĚV jsem vždycky milovala a už jako dítě jsem zpívala v rádiu. Do školy jsem chodila jenom velmi krátce. Později jsem v Mexico City navštěvovala hodiny zpěvu u dirigenta národního symfonického orchestru.

V roce 1969, kdy mi bylo 24 let, mě kamarádka, která byla tanečnice, pozvala na konkurz do La Rampa Azul, tehdy známé restaurace s barem. Zpívala jsem slavnou píseň Cucurrucucú Paloma od mexického skladatele Tomáse Méndeze a posluchačům se to líbilo. Tak vlastně začala má profesionální kariéra. Vystupovala jsem jako sólistka pod uměleckým jménem Romelia Romel.

Pracovala jsem s Tomásem Méndezem a s dalšími talentovanými mexickými skladateli a zpěváky, jako byli například Cuco Sánchez a Juan Gabriel. Měla jsem skvělý pocit, když jsem viděla své jméno na světelných tabulích, v novinách a časopisech. Zpívala jsem v nočních klubech, v rádiu a jezdila jsem na turné po Mexiku a Belize. Spolupracovala jsem také s populární mexickou komediální herečkou Leonorildou Ochoaovou v době, kdy v Mexiku její televizní pořad teprve začínal.

Za nějakou dobu jsem už byla docela slavná a vydělávala jsem slušné peníze — dost na to, abych si mohla dovolit přepychové věci jako šperky, norkové kožichy nebo luxusní střešní byt. Ačkoli se zdálo, že mám úplně všechno, na co si vzpomenu, šťastná jsem nebyla. Pociťovala jsem prázdnotu. Byla jsem sice vychovaná v římskokatolické víře, ale styděla jsem se chodit do kostela. Žila jsem totiž nemravně, a proto jsem si připadala hříšná.

Jak jsem si zamilovala Jehovu

Když jsme připravovali mou první nahrávku, mluvila jsem o svých pocitech s přítelkyní Lorenou Wongovou, která zpívala tradiční mexickou hudbu ranchera. Řekla jsem jí, že bych chtěla být jeptiškou a pomáhat chudým lidem. „Jeptiškou? Ty ses zbláznila!“ zvolala.

Pak se mě zeptala: „Znáš Boží jméno?“

„Pán Ježíš Kristus,“ odpověděla jsem.

„Ne, Bůh se jmenuje Jehova,“ řekla. „Ježíš je jeho Syn.“

„Jehova?“ podivila jsem se. To jméno jsem nikdy neslyšela. Lorena mi dala Bibli a slíbila, že za mnou pošle svého učitele, který byl svědek Jehovův. *

Kdykoli jsem se pak s Lorenou viděla, ptala jsem se jí: „Kdy za mnou už konečně pošleš  toho učitele?“ Byla jsem duchovně vyhladovělá.

Mezitím jsem si sama začala číst Bibli a přesvědčila jsem se, že Boží jméno je skutečně Jehova. (Žalm 83:18) Udivilo mě to. Při čtení jsem se dostala také k Deseti přikázáním a zarazilo mě, že jedno z nich říká: „Nezcizoložíš.“ (2. Mojžíšova 20:14) Žila jsem tehdy s ženatým mužem a měla s ním osmiměsíčního chlapečka. Bylo to moje druhé dítě. Jednoho syna jsem už měla s jiným mužem, ale ani za něj jsem nebyla vdaná.

Když jsem si jednou nacvičovala píseň na nové představení, někdo zaklepal na dveře mého bytu. Byl to Lorenin učitel Mauricio Linares s manželkou. Vysvětlili mi, jaký je Boží záměr s lidstvem, a dali mi knihu Pravda, která vede k věčnému životu. * Přečetla jsem ji za jedinou noc, ačkoli jsem měla problémy s obtížnějšími výrazy. Tehdy jsem si Jehovu zamilovala.

Měním způsob života

Svědkové mi pomáhali nejen studovat Bibli, ale také se zlepšovat ve čtení. Postupně jsem si uvědomila, že pokud se chci Jehovovi líbit, musím udělat určité změny. Začala jsem se zbavovat náboženských obrazů, medailonů a talismanů, i když byly ze zlata.

Obzvlášť těžké pro mě bylo přestat kouřit a opíjet se. Když jsem šla kolem prodejny alkoholu, dostala jsem na něj neodolatelnou chuť. Musela jsem se přestat stýkat s bývalými přáteli, protože mi vždycky nabízeli drink nebo mě zvali do vybraných restaurací, abychom poseděli u jídla a pití. Věděla jsem, že když s nimi půjdu, určitě se zase opiju.

Nebylo pro mě také snadné přestat chodit na večírky bohatých a slavných lidí. Když jsem byla pozvaná na oslavu narozenin známého kubánského boxera, v modlitbě jsem Bohu slíbila: „Jehovo, už jen tenhle večírek. Víckrát se ničeho takového nezúčastním ani nebudu dělat věci, které neschvaluješ.“ A to jsem dodržela.

Ukončila jsem vztah s otcem svého druhého syna. Rozhodla jsem se tak přesto, že byl velmi bohatý a sliboval mi všechno možné, když s ním zůstanu. Bylo to pro mě opravdu těžké, protože jsem ho milovala, a on to věděl. Arogantně prohlásil: „Já jsem tvůj Bůh! Já jsem tvůj Kristus!“

„Možná jsi byl,“ odpověděla jsem, „ale teď je mým Bohem Jehova.“ Hrozil mi, že mi vezme našeho syna a že mi něco udělá.

V tu dobu mi někteří lidé říkali, že být zpěvačkou je zaměstnání jako každé jiné — že mohu být svědkem a zároveň zpívat. Jiní mě ale varovali: „Nebudeš mít kolem sebe žádnou zeď, která by tě chránila před kouřením, pitím a nemravnými návrhy tvých obdivovatelů.“ Uvědomila jsem si, že to je moudrý postřeh.

Když jsem byla populární zpěvačka, muži mě zahrnovali drahými dary, aby získali mou náklonnost. Byla jsem pevně rozhodnutá už se takovému pokušení nevystavovat. V roce 1975 jsem tedy zrušila smlouvu na turné po Číně a za šest měsíců jsem byla pokřtěná jako svědek Jehovův.

 Překonávám problémy

Jak teď uživím sebe a svou rodinu? Neměla jsem v podstatě žádné vzdělání a kromě zpívání jsem prakticky nic neuměla. Finančně na mně byli závislí nejen moji dva kluci, ale i starší sestra Irma se třemi dětmi. Museli jsme se přestěhovat z drahého apartmá do dvou malých místností. Drastický přechod z přepychu do skromných poměrů byl opravdu náročný. Sestra a děti mi to nějakou dobu vyčítaly a tlačily na mě, abych ve své pěvecké dráze pokračovala. Byla jsem však pevně rozhodnuta udělat vše pro to, abych se mohla věnovat službě pro Jehovu.

Ze začátku jsme žili z toho, že jsem postupně prodávala svoje cenné věci — šperky, kožešiny i auto. Časem však tyto prostředky došly. Protože mi otec mého druhého syna dělal problémy, přestěhovali jsme se v roce 1981 do města v jiné části země, kde nás nemohl najít.

Místní svědkové mě naučili dělat tamale (dušené mleté maso s paprikou), koblihy a další pokrmy, které si lidé kupovali. Později jsem získala místo v továrně a pracovala na noční směny. Bránilo mi to však chodit pravidelně na křesťanská shromáždění a sloužit Bohu. Nakonec jsem tedy odešla. Začala jsem doma dělat tamale, dávala jsem je do košíků a prodávala na ulici. Tímto způsobem jsem si při celodobé kazatelské službě vydělávala na živobytí.

Rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitovala

Když se mě někdo zeptá, jestli mě nemrzí, že jsem opustila slibnou kariéru zpěvačky, říkám, že poznání o Jehovovi a jeho nádherném záměru bych nevyměnila za nic na světě. Měla jsem velkou radost, když mí synové dělali pokroky v poznání Bible, zasvětili svůj život Jehovovi a pak se oženili se spolukřesťankami. Těší mě, že s manželkami vedou děti k tomu, aby milovaly Boha Jehovu.

Sloužím skoro tři desetiletí jako průkopnice, jak svědkové Jehovovi říkají těm, kdo velkou část svého času věnují kazatelské službě. Díky Jehovovi jsem pomohla mnoha lidem, včetně Irmy a její dcery, aby poznali biblické pravdy a zasvětili mu svůj život. Prožívám velkou radost, když se s těmito „duchovními dětmi“ znovu setkám a vidím, že se stále drží pravého uctívání. Mnozí z nich také slouží jako průkopníci. (3. Jana 4) Nyní, ve věku 64 let, vedu osmnáct biblických studií.

Duchovní prázdnotu, kterou jsem jako mladá zpěvačka zažívala, už dávno necítím. A touhu pomáhat druhým uspokojuji tím, že plním Ježíšův příkaz: „Jděte . . . a čiňte učedníky.“ (Matouš 28:19, 20) Jsem Jehovovi moc vděčná, že mě celé ty roky podporoval a dělá to dál. Opravdu jsem ‚ochutnala a viděla, že Jehova je dobrý‘. (Žalm 34:8)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Se syny, jejich manželkami a svou starší sestrou, se kterou sloužím jako průkopnice

[Obrázek na straně 26]

Celá léta jsem si při celodobé službě vydělávala na živobytí tak, že jsem vyráběla „tamale“ a prodávala je na ulici