Běžím nejdůležitější závod svého života

Vypráví Karl-Erik Bergman

Při sprintu jsem se cítil fantasticky. Měl jsem talent, a tak se běh stal smyslem mého života.

V ROCE 1972, když mi bylo sedmnáct let, jsem vstoupil do sportovního klubu. Brzy jsem pochopil, že pokud se chci stát špičkovým atletem, budu na sobě muset hodně pracovat. Talent totiž sám o sobě nestačí. Tvrdé dřiny jsem se ale nebál.

Ve 22 letech jsem se dostal do finského národního týmu. O rok později jsem na trati 100 metrů dosáhl nejlepšího průměrného času ze všech finských sprinterů. Zranění Achillovy šlachy a stehenních svalů mi ale zabránila, abych svůj potenciál plně využil. Běh jsem však stále miloval, a proto jsem začal trénovat nadějné atlety. V roce 1982 jsem se rozhodl, že se přestěhuji do Kalifornie, kde jsem chtěl vystudovat univerzitu a v příznivějším podnebí, které tam panuje, se dál věnovat sportu. Dokonce jsem si už koupil letenku.

Můj život se mění

Jednou večer, krátce před plánovanou cestou do Kalifornie, u mých dveří někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a na prahu stály dvě ženy. Patřily ke svědkům Jehovovým. Vyzařoval z nich klid a vyrovnanost, tedy vlastnosti, které by měl mít každý atlet. Pozval jsem je dál a začali jsme si povídat. V závěru našeho zajímavého rozhovoru mi daly knihu s názvem Můžeš žít navždy v pozemském ráji. * Hned po jejich odchodu jsem se pustil do čtení. Když jsem byl asi v polovině, uvědomil jsem si, že to, co v knize stojí, je pravda. Po nějaké době se za mnou obě ženy vrátily a já jsem se jich zeptal, co mám udělat, abych se mohl stát svědkem Jehovovým. Řekly mi, že je potřeba, aby se mnou někdo studoval Bibli.

Nabídku biblického studia jsem přijal a také jsem začal chodit na shromáždění, která svědkové Jehovovi pořádali v sále Království ve městě Vantaa, kde jsem bydlel. Zjistil jsem, že to, co se tam říká, je založeno na Bibli. Myšlenky z této knihy začaly postupně měnit můj pohled na to, co je v životě skutečně důležité. Vypravil jsem se tedy do cestovní agentury a nechal si vrátit peníze za letenku. Za část peněz jsem si koupil oblek na shromáždění  a aktovku na Bibli a biblické publikace. V roce 1983 jsem byl na sjezdu v Helsinkách pokřtěn jako svědek Jehovův.

Přidávají se ke mně další sportovci

O tom, co jsem se z Bible dozvídal, jsem nadšeně mluvil s přáteli. Nevěřícně nad tím kroutili hlavou. Dokonce se o mně brzy rozneslo, že jsem se zbláznil. Přátelé se mi jeden po druhém začali vyhýbat. Protože jsem ale i po svém křtu chodil trénovat na atletickou dráhu, abych se udržel v kondici, s ostatními sportovci jsem se setkával dál. Díky rozhovorům, které jsme spolu vedli, nakonec pochopili, že jsem se sice změnil, ale o rozum jsem nepřišel.

Několik atletů postupem času dospělo k závěru, že to, co říkám, je rozumné a stojí za úvahu. Všimli si, že už nemluvím sprostě a nejsem agresivní. Někteří dokonce projevili zájem dozvědět se o Bibli víc. Rád jsem druhým ukazoval, že Bible přirovnává život křesťana ke sportovnímu klání. Účastníme se závodu o cenu v podobě věčného života. (2. Timoteovi 2:5; 4:7, 8)

Skutečné štěstí a smysl života nespočívají v tom, že člověk vítězí v závodech, ale v tom, že jedná v souladu s vůlí svého Stvořitele. Naše rozhovory vedly některé sportovce k tomu, že přehodnotili své cíle a rozhodli se v životě řídit Biblí, stejně jako jsem to udělal já. Jsem rád, že mnozí z nich dnes slouží Bohu se stejnou horlivostí, s jakou se dříve věnovali atletice.

Biblickou pravdu přijala například Yvonne, bývalá vynikající běžkyně na 800 metrů. Na své trati byla nejrychlejší skandinávskou závodnicí a byla držitelkou finského národního rekordu. Svou zemi také úspěšně reprezentovala v evropských atletických soutěžích. Díky našim rozhovorům si Yvonne začala uvědomovat, že usilovat o slávu ve světě nemá skutečnou hodnotu. Z Bible se dozvěděla, že tento svět pomíjí a že přijde nový svět, který vytvoří Bůh. (1. Jana 2:17)

Zanedlouho Yvonne přijala nabídku biblického studia. V té době se o ni ucházel nadějný běžec jménem Jouko, který byl také členem finského národního týmu a startoval na evropských i světových šampionátech. Začas se Yvonne a Jouko přestěhovali do Spojených států, kde chtěli pokračovat ve své sportovní kariéře.

Yvonne tam dál studovala Bibli a Jouko se k ní připojil. Udělal to ale jen proto, aby na biblickém učení našel nějakou slabinu a přivedl Yvonne „zpátky k rozumu“. Postupně však myšlenky z Bible začaly působit i na jeho srdce. Yvonne a Jouko se vzali a později se zasvětili Bohu, což dali najevo křtem ve vodě. V současné době oba slouží jako průkopníci — to znamená, že většinu svého volného času věnují kazatelské činnosti.

Studovat jsem začal také se sprinterkou jménem Barbro, která byla mistryní Finska v běhu na 400 metrů a účastnila se evropských atletických soutěží. Barbro a její manžel, tyčkař Jarmo, se potom přestěhovali do Švédska. Barbro tam pokračovala ve studiu a brzy se k ní přidal i Jarmo. Oba už dříve hledali smysl života, a když poznali pravdu z Bible, dali se pokřtít. Časem začal Jarmo pracovat jako fyzioterapeut. Dnes je starším v křesťanském sboru a společně s manželkou horlivě slouží Bohu.

A pak tu byla dospívající dívka Heidi, další talentovaná běžkyně. Jako její trenér jsem si všiml, že se zajímá o duchovní věci. Jednoho dne jsem jí proto pověděl, co Bible říká o Božím Království a o tom, co dobrého tato vláda zemi přinese. Zeptal jsem se jí: „Myslíš, že se toho někdy dočkáme?“ (Žalm 37:11, 29; Matouš 6:9, 10)

Odpověděla, že ano. Přála si Bibli poznat lépe, a tak jsem jednu křesťanku poprosil, aby s Heidi studovala. Po několika letech se i Heidi zasvětila Bohu a dala se pokřtít. Vyrostla z ní krásná, duchovně smýšlející žena a já jsem ji požádal o ruku. Je skvělou manželkou, která slouží Bohu s pevným odhodláním.  Kdyby se s takovým odhodláním věnovala sportu, určitě by se z ní stala špičková atletka.

Mému mladšímu bratru Peterovi, který také sportoval, se mé rozhodnutí studovat Bibli zpočátku vůbec nelíbilo. Vzal si ale ode mě knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Později za mnou přišel a řekl: „Začal jsem tu knihu číst, ale některým věcem nerozumím. Mohl bys mi pomoct?“ Požádal jsem jednoho křesťana, aby s ním studoval. Po čtyřech měsících se dal Peter pokřtít. Za nějakou dobu se oženil a jeho žena slouží jako průkopnice.

Závod pokračuje

Ještě před tím, než jsem byl pokřtěn, jsem si předsevzal, že se stanu misionářem. Krátce po křtu jsem začal sloužit jako průkopník. Uvědomoval jsem si, že pokud se účastním závodu o život, musím se namáhat ze všech sil. Společně s Heidi jsme se přihlásili do Gileadu, misionářské školy svědků Jehovových, která se konala v New Yorku. V roce 1994 jsme byli do této školy přijati a po jejím dokončení jsme byli pověřeni kazatelskou službou v Lotyšsku, kde mnozí lidé mluví rusky.

Po rozpadu Sovětského svazu byli mnozí Lotyši rozčarováni politickou situací. V minulosti tam byla Bible zpochybňována, a dokonce zakázána, ale zjistili jsme, že řadu lidí zajímá, co obsahuje. Naučit se rusky byl jeden z nejtěžších úkolů, před jakými jsem kdy stál. Nakonec jsem to ale zvládl a po šesti letech, kdy jsme v Lotyšsku působili jako misionáři, jsem byl pověřen tím, abych sloužil jako cestující dozorce. To znamená, že jsem navštěvoval a povzbuzoval jednotlivé sbory svědků Jehovových. Této činnosti se spolu se svou milující manželkou věnuji až dodnes.

V uplynulých letech jsem mnoha lidem pomáhal, aby vytrvávali v závodě o život — o ‚skutečný život‘ v Božím novém světě. (1. Timoteovi 6:19) Pokud má trenér sportovcům pomoci, aby podávali co nejlepší výkony, musí je dobře znát. Musí je povzbuzovat k tomu, aby rozvíjeli své silné stránky a potlačovali své slabosti. Musí je motivovat, aby se nevzdávali a snažili se maximálně využít svůj potenciál.

Když uvažuji o přirovnání, které apoštol Pavel uvedl ve svém prvním dopisu do Korintu, stále mě překvapuje, kolik toho má křesťan s atletem společného. Dobrý atlet nemůže jen snít o vítězství. Musí se soustředit na trénink, dávat si realistické cíle a systematicky pracovat na jejich dosažení. Pokud se nechá rozptýlit a přestane se namáhat, všechno jeho dosavadní úsilí přijde vniveč. Podobně i pravý křesťan se musí stále zaměřovat na svůj cíl.

Atlet, který chce uspět, dbá na dobrou životosprávu, například si pečlivě hlídá jídelníček. Pravý křesťan je na tom obdobně. V souladu se slovy apoštola Pavla se vyhýbá zkaženým naukám ze ‚stolu démonů‘ a přijímá výživný duchovní pokrm, který Bůh poskytuje prostřednictvím svého Slova, Bible. (1. Korinťanům 10:21) Když přijdou těžkosti, dobrý atlet zůstává pozitivní. Je ochotný přiznat si své nedostatky a snaží se je napravit. Pavel o sobě napsal, že ‚běží způsobem, který není nejistý, a že tluče do svého těla‘, aby nebyl diskvalifikován. (1. Korinťanům 9:24–27)

 S manželkou se stále snažíme udržet si dobrou kondici, a proto pravidelně chodíme do posilovny. Dáváme si ale pozor, aby nás cvičení neodvádělo od služby Jehovovi, který lidi tak podivuhodně vytvořil. (Žalm 139:14) Společně s Heidi se zaměřujeme na to, abychom získali cenu v podobě ‚skutečného života‘ — života, „který má přijít“ v Božím novém světě. (1. Timoteovi 4:8)

Potom, co apoštol Pavel popsal „oblak svědků“ z předkřesťanských dob, dal tuto vybídku: „Odložme také každou zátěž a hřích, do něhož se snadno zaplétáme, a s vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen.“ (Hebrejcům 12:1) Není nic smysluplnějšího než se tohoto závodu účastnit. Všichni běžci, kteří ho úspěšně dokončí, totiž získají věčnou odměnu. (2. Timoteovi 4:7, 8)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 14]

V polovině 80. let: Heidi a já; Yvonne (nahoře), Jouko a jejich dcera (dole)

[Obrázek na straně 15]

S Heidi v kazatelské službě

[Obrázek na straně 15]

Na sjezdu svědků Jehovových v Helsinkách v roce 2009: Yvonne a Jouko stojí po naší levici a Jarmo s Barbro po naší pravici

[Podpisek obrázku na straně 12]

Uveřejněno v listu Aamulehti z 21. srpna 1979