Přejít k článku

Přejít na obsah

Osamělost — Co ji způsobuje?

Osamělost — Co ji způsobuje?

Osamělost — Co ji způsobuje?

PŘESTOŽE ve slovnících jsou výrazy „osamělost“ a „samota“ často uváděny jako synonyma, některé psychologické příručky tato dvě slova rozlišují. Osamělost definují jako citové rozpoložení, které se vyznačuje tím, že člověk zoufale touží po společnosti. Naproti tomu samota je v nich popisována jako stav, kdy člověk jednoduše není v kontaktu s druhými.

Samota může být za určitých okolností žádoucí. Mnozí lidé ji podobně jako Ježíš Kristus vyhledávají, když se chtějí modlit nebo rozjímat. (Matouš 14:13; Lukáš 4:42; 5:16; 6:12) Osamělost je však vždy spojena s tíživými pocity. Co může být její příčinou?

Život v přeplněných velkoměstech

Ve velkých městech žijí na relativně malém prostoru tisíce, nebo dokonce miliony lidí. Avšak paradoxně právě tato skutečnost způsobuje, že se mnozí z nich cítí osamělí. Uspěchané životní tempo, které je pro města charakteristické, může řadě lidí bránit v tom, aby dobře poznali své sousedy. Obyvatelé měst tedy v podstatě žijí mezi samými cizími lidmi. A protože neznámým lidem zpravidla nedůvěřují a chtějí si chránit své soukromí, stává se osamělost ve velkoměstech běžným jevem.

Necitelné zacházení se zaměstnanci

Manažerské metody, které se používají v mnoha velkých obchodních a průmyslových společnostech, způsobují, že se zaměstnanci na všech pracovních úrovních cítí osamělí a nedostateční. Často jsou pod nepřetržitým tlakem a trvale ve stresu.

Ve velkých podnicích jsou navíc běžné neustálé personální přesuny, což v zaměstnancích vyvolává nejistotu a pocity osamělosti. Podle listu International Herald Tribune, který komentoval vlnu sebevražd mezi zaměstnanci některých francouzských společností, mají mnozí pracovníci dojem, že jsou „rychlým tempem ekonomických změn tlačeni za hranice svých možností“.

Elektronická komunikace

Profesor Tecuro Saito z Japonska řekl: „Komunikační schopnosti lidí se musí zákonitě zhoršovat, protože kontakt mezi nimi stále častěji zprostředkovávají mobilní telefony a další zařízení.“ Australské noviny The Sunday Telegraph uvedly: „Technika . . . způsobuje, že se lidé izolují. . . . Raději [si] posílají e-maily nebo textové zprávy, než aby spolu mluvili.“

Jednadvacetiletá Rachel, která žije ve Francii, vysvětlila, proč se cítí osamělá: „Zjistila jsem, že lidé už nemají takovou snahu se s druhými vidět, protože si myslí, že stačí, když jim pošlou esemesku či e-mail nebo si s nimi popovídají na chatu. To ale mou osamělost ještě prohlubuje.“

Stěhování

Mají-li si lidé v současném období ekonomické krize najít nebo udržet práci, často se musí stěhovat. Jsou tak odloučeni od svých sousedů, přátel, spolužáků a někdy i od rodiny. Může to v nich vyvolat pocit, že jsou jako rostlina, kterou někdo vytrhl a zasadil jinde, ale kořeny nechal na původním místě.

Francis vzpomíná, jak mu bylo, když se z Ghany přestěhoval do Francie: „Musel jsem překonávat jazykovou bariéru, neměl jsem žádné přátele a těžko jsem si zvykal na chladné podnebí. Kvůli tomu všemu jsem se cítil velmi osamělý.“

Behjat, která imigrovala do Anglie, vypráví: „Bylo pro mě těžké přizpůsobit se místní kultuře. Seznámila jsem se sice s několika lidmi, ale neměla jsem tu nikoho ze svých přátel ani z rodiny, s kým bych si mohla důvěrně popovídat a komu bych se mohla svěřit se svými pocity.“

Smrt milovaného člověka

Mnozí lidé, kteří přišli o manželského partnera, trpí pocitem naprosté prázdnoty. Zvláště to může platit v případě těch, kdo o svého druha dlouhou dobu pečovali. Právě na vdovy a vdovce osamělost často velmi těžce doléhá.

Jedna vdova jménem Fernande, která žije v Paříži, vysvětluje: „Můj manžel byl zároveň mým nejlepším přítelem. Nejvíc mi chybí to, že už se mu nemůžu svěřovat.“ Anny, která také ovdověla, říká, že jí manžel schází hlavně ve chvílích, kdy musí „dělat závažná rozhodnutí, například ohledně zdraví“.

Rozvrat rodiny a život bez partnera

Po rozpadu manželství se člověk mnohdy cítí osamělý a má dojem, že selhal. Rozvodem zpravidla nejvíce trpí děti, a to v daleko větší míře, než se dříve předpokládalo. Podle některých odborníků je u dětí, jejichž rodiče se rozvedli, vyšší pravděpodobnost, že se budou s osamělostí potýkat i v dospělosti.

Osamělost čas od času dolehne také na ty, kdo nemohou najít vhodného manželského partnera. Někdy k tomu přispívají i netaktní poznámky druhých, jako například: „Nebylo by ti líp v manželství?“

S osamělostí musí bojovat také rodiče, kteří své děti vychovávají sami. Rodičovství totiž přináší nejen radost, ale i problémy, a oni je musí řešit bez pomoci partnera.

Pokročilý věk a výběr zábavy

Starší lidé se často cítí osamělí i v případě, že je členové rodiny nezanedbávají. Přestože je snad příbuzní nebo přátelé v rámci svých možností navštěvují, ve zbývajících dnech či týdnech zůstávají sami.

Osamělost se však nevyhýbá ani mladým lidem. Mnozí si vytvořili závislost na zábavě, která je izoluje od druhých — dívají se na televizi, hrají videohry a nekonečné hodiny tráví u počítače.

Osamělých lidí v dnešní době přibývá. Je vůbec možné tento trend zastavit? Jak se člověk může s osamělostí vyrovnat?

[Praporek na straně 5]

„Musel jsem překonávat jazykovou bariéru, neměl jsem žádné přátele a těžko jsem si zvykal na chladné podnebí. Kvůli tomu všemu jsem se cítil velmi osamělý.“