Hledání cesty Arktidou

DLOUHOU dobu mořeplavci snili o tom, že objeví mořskou trasu kolem severního pólu, která by spojovala Atlantský a Tichý oceán. V cestě jim však stála obrovská překážka — arktické ledovce.

Přesto měli pro hledání zkratky Arktidou silnou motivaci. Obchodní cesty do Orientu v 16. století, které vedly kolem nejjižnějších výběžků Afriky a Jižní Ameriky, ovládali Portugalci a Španělé. Pokud se do obchodu se zeměmi ležícími na východě chtěli zapojit i jiné národy, musely hledat cestu na severu. Zkoušeli to například:

Angličané. První anglickou výpravu vedl v roce 1553 sir Hugh Willoughby a Richard Chancellor. Poté, co se jejich lodě oddělily v bouři, byl Willoughby přinucen přezimovat na neobydleném pobřeží poloostrova Kola, který leží daleko na severu Ruska. Na tvrdé podmínky, které zde panovaly, však jeho posádka nebyla připravena a všichni zahynuli. Chancellor zakotvil v Archangelsku. Na pozvání cara Ivana IV. Vasiljeviče, zvaného Hrozný, se potom vydal do Moskvy. Mořskou trasu do Asie sice neobjevil, ale zato připravil cestu pro obchodování mezi Anglií a Ruskem.

Holanďané. V roce 1594 Willem Barents podnikl první cestu k ruskému souostroví Nová země. Během jeho třetí cesty v roce 1596 však loď uvízla v ledu při obeplouvání severního výběžku tohoto souostroví a byla poškozena do té míry, že už nebylo možné ji opravit. Tuhou zimu přečkala Barentsova posádka v přístřešku postaveném z naplaveného dříví. Přežili díky tomu, že lovili lední medvědy. Vrátili se ve dvou malých člunech, ale Barents sám cestou zpět zahynul.

Rusové. Intenzivním průzkumům Sibiře a ruského Dálného východu se věnovali Rusové. Od roku 1581 do roku 1641, tedy během pouhých šedesáti let, se dostali z Uralu k Tichému oceánu. Do Severního ledového oceánu se v té době po sibiřských řekách plavili kozáci. Sibiř prohlásili za ruské území a byli  prvními mořeplavci, kteří zkoumali její severovýchodní pobřeží. V roce 1648 ruské lodě propluly úžinou, která byla později nazvána Beringův průliv, a to podle dánského mořeplavce Vituse Beringa.

Další výpravy

V roce 1733 se pod Beringovým velením vydalo téměř tisíc mužů v sedmi skupinách na výpravu, jejímž cílem bylo prozkoumat arktické a tichomořské pobřeží Ruska. Expedice trvala až do roku 1743. Opakovaně se stávalo, že lodě uvázly v ledu, a mnoho námořníků přišlo o život. Přesto se výpravě podařilo zmapovat téměř celé arktické pobřeží. Nashromážděné informace včetně tabulek a údajů o mořské hloubce a stavu ledu měly neocenitelnou hodnotu pro další arktické námořní výpravy.

Všichni zmínění námořníci používali v Arktidě dřevěné lodě. Během Beringovy výpravy se však jasně ukázalo, že tyto typy lodí jsou pro plavbu Severní mořskou cestou naprosto nevyhovující. * Ke stejnému závěru došel v roce 1778 britský průzkumník James Cook. Když proplul Beringovým průlivem směrem na západ, v další plavbě mu zabránil led. Teprve za dalších sto let se Finovi Nilsu Adolfu Eriku Nordenskjöldovi podařilo parníkem proplout celou trasu.

Nejvíce zkušeností získávají Rusové

Po ruské revoluci v roce 1917 byla nákladní doprava v ruské části Arktidy povolena pouze ruským lodím. Severní mořskou cestu Rusové pravidelně využívají od třicátých let a vybudovali zde průmyslová centra s přístavy. Získali tak nejvíce zkušeností s plavbou v Severním ledovém oceánu.

Pro zahraniční lodě zůstala Severní mořská cesta uzavřená i v průběhu studené války. Ale v důsledku politických změn a přechodu na tržní ekonomiku ruské úřady nyní mezinárodní lodní dopravu po této trase podporují. Následující příklad ukazuje, jaké výhody to přineslo.

V létě roku 2009 propluly Beringovým průlivem dvě německé nákladní lodě, které pak pokračovaly západním směrem podél severního pobřeží Asie a Evropy do Holandska. Trasa přitom byla téměř bez ledu. Bylo to poprvé, co celou Severní mořskou cestu využila jiná než ruská společnost. Plavba se tím zkrátila o 5 500 kilometrů a deset dní. Dopravní společnost odhaduje, že tím ušetřila 300 000 eur na jednu loď.

V současné době ledu v Arktidě rychle ubývá. Díky tomu jsou každé léto bez ledu velké plochy oceánu. * Pokud bude tání pokračovat, může to být škodlivé z ekologického hlediska. Nicméně lodě by se mohly vyhnout mělkým vodám podél ruského pobřeží a plavit se mezi Atlantským a Tichým oceánem tou nejkratší cestou — přímo přes severní pól.

[Poznámky pod čarou]

 [Mapa na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

PLAVBY, KTERÉ PODNIKLI

Sir Hugh Willoughby a Richard Chancellor

Willem Barents

Vitus Bering

Nils Adolf Erik Nordenskjöld

hranice ledu

[Mapa]

SEVERNÍ LEDOVÝ OCEÁN

severní pól

hranice trvalého ledu

hranice ledu v létě

hranice ledu v zimě

SEVERNÍ POLÁRNÍ KRUH

ŠVÉDSKO

GRÓNSKO

KANADA

ALJAŠKA

Beringův průliv

RUSKO

SIBIŘ

URAL

Nová země

poloostrov Kola

Archangelsk

MOSKVA

[Obrázek na straně 16]

Ledu v Arktidě rychle ubývá

[Podpisek obrázku na straně 14]

Library and Archives Canada/Samuel Gurney Cresswell collection/C-016105