„Mayday! Mayday! Mayday!“ — Volání, které zachraňuje životy

PŘEHRÁT V JAZYCE

„Mayday! Mayday! Mayday!“ — Volání, které zachraňuje životy

Na rybářské lodi vypukl požár. Všude bylo plno kouře. Posádka byla v ohrožení života. „Kdyby kapitán nevyslal tísňové volání ‚Mayday‘, určitě bychom ‚Nautical Legacy‘ nenašli,“ řekl velitel Kanadské pobřežní stráže. Hlídka zareagovala rychle a zachránila celou posádku. *

„MAYDAY! Mayday! Mayday!“ Když záchranář slyší v radiopřijímači tato tři slova, ví, že někdo je v ohrožení života a potřebuje okamžitou pomoc. Opravdu je toto tísňové volání účinné? V roce 2008 podnikla Americká pobřežní stráž více než 24 000 záchranných akcí. Přitom zachránili život 4 910 lidem — což je průměrně 13 lidí denně — a pomohli více než 31 000 lidem v ohrožení.

Proč se ale používá výraz „Mayday“? A jak námořníci vysílali tísňové signály v dobách před vynalezením rádia?

Tísňové signály v minulosti

Když námořníci v roce 1588 ztratili v prudké bouři kontrolu nad lodí Santa Maria de la Rosa ze španělské Armady, použili jako tísňový signál výstřely z děla. Loď se potopila a není známo, že by katastrofu někdo přežil. V jiných případech námořníci signalizovali ohrožení vztyčením určitého typu vlajky. I dnes platí mezinárodní domluva, že loď, která vztyčí bílou vlajku s červenými úhlopříčkami, potřebuje pomoc.

V 60. letech 18. století námořníci začali používat vizuální signalizační techniku, které se říká semaforová abeceda. Signalista držel v každé ruce vlajku a rukama napodoboval různé pozice hodinových ručiček. Každá pozice signalizovala konkrétní písmeno nebo číslo.

Vlajky, výstřely z děla a vizuální signály však měly smysl pouze tehdy, když byl někdo v doslechu nebo v dohledu. Posádka v ohrožení měla často jen malou naději na to, že nějaká pomoc dorazí. Jaké účinnější metody komunikace byly vynalezeny?

Účinnější tísňové signály

Velké vylepšení na poli komunikační techniky přišlo ve 40. letech 19. století. Tehdy Samuel Morse vynalezl kódování, jež umožňovalo po drátě posílat zprávy ručně ovládaným telegrafním vysílačem. Když telegrafista stiskl spínač vysílače, bylo na druhém konci vedení možné zaznamenat elektrický signál. Každému písmenu a číslici Morse přiřadil jedinečnou kombinaci krátkých a dlouhých zvuků neboli teček a čárek.

Na moři se k posílání vzkazů kódovaných morseovkou nepoužívaly zvuky přenášené telegrafem, ale jasné světlo. Krátký světelný signál symbolizoval tečku a delší symbolizoval čárku. Netrvalo dlouho a námořníci začali používat jednoduchý a jednotný tísňový signál SOS, který se skládal ze tří teček, tří čárek a tří teček. *

Způsobů, jak vyslat tísňový signál — a to i na větší vzdálenosti —, naštěstí stále přibývalo. V roce 1901 Guglielmo Marconi poprvé vyslal radiový signál přes Atlantský oceán. SOS se nyní dalo vysílat pomocí radiových vln a nebylo nutné používat paprsky světla. Stále však ještě nebylo možné k tísňovému volání využít mluvené slovo. Čas pro signál „Mayday! Mayday! Mayday!“ měl teprve přijít.

Poprvé se lidský hlas nesl éterem v roce 1906, když se Reginaldu Fessendenovi podařilo odvysílat program, který se skládal z mluveného slova a hudby. Námořníci vybavení radiopřijímačem mohli Fessendenovo vysílání zachytit až ve vzdálenosti 80 kilometrů. V roce 1915 vyvolalo ještě větší nadšení živé vysílání mezi Arlingtonem v americkém státě Virginie a Eiffelovou věží v Paříži, vzdálenou 14 000 kilometrů. A představte si radost námořníků na lodi S.S. America v roce 1922, kteří se 600 kilometrů od pobřeží účastnili první radiové komunikace mezi lodí a pevninou, totiž městem Deal Beach v americkém státě New Jersey.

Jednotný tísňový signál

Ve 20. a 30. letech minulého století se začal radiový přenos hojně využívat k běžné verbální komunikaci. Vzhledem k tomu, že posádky lodí mluví různými jazyky, bylo nutné formulovat tísňové volání, kterému by rozuměli všichni. V roce 1927 proto bylo na Mezinárodní radiotelegrafní konferenci rozhodnuto, že jako mezinárodní tísňové volání se bude používat slovo „Mayday“. *

Můžeme být rádi, že způsoby komunikace se stále vylepšují. Místo děl a vlajek dnes využíváme radary a globální navigační systém. Radiostanice nyní patří ke standardnímu vybavení lodí. Záchranáři jsou stále na příjmu a připraveni zasáhnout. Bez ohledu na to, kde nebo kdy se někdo na moři ocitne v ohrožení života, volání „Mayday! Mayday! Mayday!“ pravděpodobně někdo uslyší, stejně jako to bylo v případě Nautical Legacy. Na rozdíl od námořníků v dřívějších dobách, kteří měli v nouzových situacích jen nepatrnou naději na záchranu, my můžeme s důvěrou očekávat, že pomoc přijde.

[Poznámky pod čarou]

^ 2. odst. Podle knihy True Stories of Rescue and Survival—Canada’s Unknown Heroes (Záchrana a přežití — Pravdivé příběhy o kanadských neznámých hrdinech).

^ 11. odst. Písmena SOS byla vybrána proto, že bylo snadné je vyslat i zaznamenat. Neměla žádný zvláštní význam.

^ 15. odst. Slovo „Mayday“ se má třikrát zopakovat, aby bylo jasné, že se skutečně jedná o tísňové volání a aby se předešlo záměně s jiným slovem.

[Obrázek na straně 27]

Loď „Nautical Legacy“ v plamenech

[Podpisek]

[Obrázek na straně 28]

Na moři se k posílání vzkazů kódovaných morseovkou nepoužívaly zvuky přenášené telegrafem, ale jasné světlo

[Podpisek]

PROBUĎTE SE!