Zemětřesení na Haiti — Víra a láska v akci

V úterý 12. ledna 2010 v 16.53 uslyšela Evelyn ohlušující rachot. Bylo to, jako když vzlétá velké letadlo. Země se začala chvět. Nedaleko hlasitě praskaly betonové nosníky a hroutily se budovy. Když chvění ustalo, Evelyn vyběhla na místo, odkud bylo lépe vidět, a rozhlédla se kolem sebe. Ze všech stran byl slyšet nářek. Z haitského hlavního města Port-au-Prince se zvedal oblak cementového prachu.

BĚHEM několika vteřin se zřítily domy, vládní budovy, banky, nemocnice i školy. Zemětřesení si nevybíralo — zahynuli při něm bohatí i chudí. Celkem přišlo o život více než 220 000 lidí a asi 300 000 jich bylo zraněno.

Mnozí z těch, kdo přežili, otupěle seděli vedle rozvalin svého domu. Jiní holýma rukama horečnatě odhrabávali sutiny, aby z nich vysvobodili své příbuzné a sousedy. Nešla elektřina a rychle se setmělo, takže záchranáři museli pracovat při světle baterek a svíček.

Ve městě Jacmel zůstal v troskách polozřícené budovy uvězněný jedenáctiletý Ralphendy. Místní tým záchranářů se několik hodin intenzivně snažil ho vysvobodit. Když se však země několikrát znovu zachvěla, vyprošťovací práce vzdali, protože se báli, že na ně spadnou narušená horní patra budovy. Ale Philippe, misionář svědků Jehovových, se nedal odradit. „Nedokázal jsem tam Ralphendyho nechat umřít,“ vzpomíná.

Spolu se třemi dalšími vlezli škvírou pod poničenou budovu a pomalinku se plazili k místu, kde ležel Ralphendy s nohama uvězněnýma v sutinách. Po půlnoci ho začali opatrně vyprošťovat. S každým záchvěvem se jim nad hlavou ozývalo praskání pohybujícího se betonu. V pět hodin ráno, více než dvanáct hodin po zemětřesení, Ralphendyho konečně vytáhli.

Ne všechny záchranné akce žel skončily úspěšně. Ve městě Léogâne, které bylo zemětřesením těžce zasaženo, žil Roger se svou rodinou. Když se jejich dům zřítil, podařilo se mu se starším synem Clidem utéct. Mladší syn Clarence však zahynul. Rogerova manželka Clana byla při vědomí, ale měla hlavu přimáčknutou pod sesunutým stropem. Roger a jeden jeho známý se snažili ji vyprostit. „Rychle,“ volala na ně zpod trosek. „Už to nevydržím. Nemůžu dýchat.“ O tři hodiny později dorazil záchranný tým a Clanu vytáhl. Byla však už mrtvá.

Středa 13. ledna, den druhý

Po rozednění bylo vidět, jakou zkázu po sobě zemětřesení zanechalo. Většina Port-au-Prince ležela v troskách. Když se zprávy o katastrofě začaly šířit za hranice Haiti, humanitární organizace a mnozí obětaví jednotlivci z celého světa okamžitě nabídli pomoc. Otřesy pocítili také pracovníci dominikánské kanceláře  svědků Jehovových, která je vzdálená asi 300 kilometrů. Když se svědkové v Dominikánské republice dozvěděli, že epicentrum bylo poblíž hustě obydleného města Port-au-Prince, kde žije téměř třetina z devíti milionů obyvatel Haiti, ihned začali organizovat humanitární akci.

Od posledního velkého zemětřesení na Haiti uplynulo 150 let. Při stavbě domů se tedy už tolik nehledělo na to, aby odolaly zemětřesení, ale spíše na to, aby obyvatele chránily před hurikány a záplavami. Většina těžkých betonových stropů a zdí z betonových tvárnic tedy sedmistupňové zemětřesení nevydržela. Haitská kancelář svědků Jehovových, dostavěná v roce 1987, však byla navržena podle uznávaných norem pro seismickou bezpečnost. Ačkoli stojí nedaleko východního okraje Port-au-Prince, prakticky nebyla poškozena.

Kancelář se přes noc proměnila v rušné středisko humanitární pomoci. Jelikož komunikace po mezinárodních telefonních linkách a internetu byla nespolehlivá, pracovníci této kanceláře dvakrát jeli na hranice s Dominikánskou republikou, aby tam předali zprávy. Mezitím na pozemek haitské kanceláře proudily stovky lidí, z nichž mnozí měli vážná zranění. Další oběti zemětřesení byly odnášeny do těch několika málo místních nemocnic, které fungovaly. Ty byly záhy přeplněné.

Všude kolem nemocnic leželi na zemi zranění, kteří krváceli a naříkali. Mezi nimi byla Marla, jež přečkala osm hodin pod sutinami jednoho zříceného domu. Necítila nohy ani jimi nemohla pohybovat. Sousedé ji vyprostili a dopravili do nemocnice. Vydal se ji hledat Evan, lékař z řad svědků Jehovových, který přijel z Dominikánské republiky. Znal však pouze její jméno.

Od zemětřesení už uplynulo 24 hodin a opět se setmělo. Evan překračoval mrtvoly ležící před jednou z nemocnic, v duchu se modlil a nahlas Marlu volal jménem. Pak konečně uslyšel někoho odpovědět: „Ano!“ Marla se na něj dívala se zářícím úsměvem. Evan se jí překvapeně zeptal: „Jak to, že se usmíváš?“  „Protože vidím svého duchovního bratra,“ odpověděla mu. Evanovi dojetím vytryskly slzy.

Čtvrtek 14. ledna, den třetí

Humanitární akci svědků Jehovových koordinovalo světové ústředí ve Spojených státech společně s odbočkami v Dominikánské republice, ve Francii, na Guadeloupe, v Kanadě, na Martiniku, v Německu a v jiných zemích. Cílem bylo co nejlépe využít materiál, finance, pracovní síly i dopravní a komunikační prostředky. Celkem svědkové vyslali na Haiti 78 zdravotníků a mnoho jiných dobrovolníků. V půl třetí ráno byl z odbočky v Dominikánské republice vypraven první kamion, ve kterém bylo asi 6 800 kilogramů jídla, vody, léků a dalších věcí.

Když zásilka během dopoledne dorazila, svědkové z haitské kanceláře ji začali připravovat k distribuci. Náklad byl zamaskován, aby nelákal zloděje, kteří by jídlo chtěli prodávat. Dobrovolníci pak neúnavně rozdělovali potraviny a jiné věci do balíčků pro rodiny a jednotlivce. Během následujících měsíců svědkové bezplatně distribuovali přes 450 tun humanitární pomoci, včetně více než 400 000 porcí jídla.

Pátek 15. ledna, den čtvrtý

Během dopoledne přicestovalo na Haiti devatenáct lékařů, ošetřovatelů a dalších zdravotníků z Dominikánské republiky a Guadeloupe. Rychle zřídili provizorní nemocnici pro poskytování první pomoci. Bylo v ní mimo jiné ošetřeno mnoho dětí z jednoho sirotčince. Svědkové také poskytli tomuto ústavu potraviny a nepromokavé plachty, ze kterých bylo možné vyrobit nouzové přístřeší. Ředitel sirotčince Étienne prohlásil: „Jsem svědkům Jehovovým velmi vděčný. Nevím, co bychom si bez nich počali.“

Ztracené děvčátko nalezeno

Když zemětřesení začalo, sedmiletá Islande se podívala ven a viděla, jak se trhají dráty elektrického vedení a odlétávají z nich gejzíry jisker. Zdi jejich domu se zkroutily a padající panely jí zlomily nohu a způsobily vážná zranění. Potom, co Islande byla ze sutin vyproštěna, její otec Johnny ji odvezl do nemocnice, která byla hned za hranicemi v Dominikánské republice. Odtamtud byla letecky dopravena do nemocnice v hlavním městě Santo Domingo. Když však Johnny později do této nemocnice zavolal, zjistil, že tam Islande není.

Johnny po své dceři dva dny pátral, kde se dalo, ale marně. Islande byla totiž převezena do jiné nemocnice. Tam ji jeden humanitární pracovník slyšel modlit se k Jehovovi. (Žalm 83:18) „Ty máš ráda Jehovu?“ zeptal se jí. „Ano,“ odpověděla mu v slzách. „Tak se neboj,“ uklidnil ji, „on ti pomůže.“

Johnny požádal o pomoc dominikánskou odbočku svědků Jehovových. Křesťanka jménem Melanie se nabídla, že se jeho dceru pokusí najít. Když se na ni dotazovala v jedné nemocnici, zaslechl ji humanitární pracovník, který předtím Islande slyšel se modlit, a ukázal Melanii, kde děvčátko leží. Brzy se Islande setkala se svou rodinou.

 Chirurgické zákroky a rehabilitace

Mnozí z těch, kdo byli dopraveni do provizorní nemocnice zřízené v kanceláři svědků Jehovových na Haiti, nebyli předtím prakticky vůbec ošetřeni a ve zraněných končetinách se jim vyvinula sněť. Často jim mohla zachránit život pouze amputace. V prvních dnech po zemětřesení nebylo k dispozici dost chirurgických nástrojů, léků, a dokonce ani anestetik. Situace byla psychicky náročná i pro lékaře. Jeden z nich se vyjádřil: „Přál bych si, aby mi Bůh vymazal z paměti některé věci, které jsem viděl a slyšel.“

Druhý týden po zemětřesení začali z Evropy přilétat zkušení lékaři z řad svědků Jehovových a přivezli si vybavení pro složité chirurgické zákroky, které byly naléhavě zapotřebí. Tento tým zdravotníků provedl 53 operací a tisíce dalších lékařských úkonů. K jejich pacientům patřila i Wideline. Tato 23letá křesťanka přijela do Port-au-Prince den před zemětřesením. Katastrofu přežila, ale měla rozdrcenou pravou paži a tu jí museli v jedné místní nemocnici amputovat. Příbuzní později Wideline dopravili do jiné nemocnice blízko jejího bydliště v Port-de-Paix, vzdáleném asi sedm hodin cesty. Tam se však její stav zhoršil a personál nemocnice došel k závěru, že už jí nemůže pomoci.

O její zoufalé situaci se dozvěděli svědkové v Port-au-Prince. Skupina lékařů se vydala za ní, aby ji ošetřili a přivezli ji zpět k další léčbě. Když ostatní pacienti viděli, že pro Wideline  přijeli její duchovní bratři, začali tleskat. Wideline se nyní učí žít se svým fyzickým omezením a s pomocí rodiny a sboru se jí to dobře daří.

V Dominikánské republice svědkové Jehovovi pronajali několik domů a zřídili v nich rehabilitační střediska, do kterých pak přiváželi pacienty. V těchto zařízeních pracovaly na směny týmy lékařů, ošetřovatelů, fyzioterapeutů a dalších pečovatelů. Tito dobrovolníci z řad svědků Jehovových byli rádi, že se mohou starat o potřeby zotavujících se pacientů.

Povzbuzují druhé svou vírou, nadějí a láskou

V oblasti zasažené zemětřesením stálo 56 sálů Království svědků Jehovových a jen šest z nich bylo vážně poškozeno. V nepoškozených sálech byla ubytována většina svědků, kteří při katastrofě přišli o svůj domov. Ostatní se uchýlili na jiná místa, která byla k dispozici. Svědkové jsou zvyklí pořádat shromáždění, a proto postupovali organizovaně — podobně jako kdyby se konal jeden z jejich pravidelných sjezdů.

Jean-Claude, který slouží jako dozorce v jednom sboru svědků Jehovových, vzpomíná: „Dbali jsme na to, aby dál pravidelně probíhaly všechny duchovní aktivity, což členům sboru bez ohledu na věk dodávalo tolik potřebnou stabilitu.“ Jaké to přineslo výsledky? Jeden muž prohlásil: „Jsem tak rád, když vidím, že svědkové Jehovovi dál chodí kázat. Kdyby to tak nebylo, říkali bychom si, že situace je mnohem vážnější.“

 Svědkové se zaměřovali na to, aby lidi utěšili. „Skoro každý, s kým mluvíme, si myslí, že zemětřesení bylo trestem od Boha,“ vysvětlil jeden svědek. „Ujišťujeme je, že zemětřesení nezpůsobil Bůh, ale že to byla přírodní katastrofa. Ukazujeme jim, co je napsáno v 1. Mojžíšově 18:25. Tam Abraham říká, že pro Boha je nemyslitelné zničit se špatnými lidmi i ty dobré. Také jim čteme Lukáše 21:11, kde Ježíš předpovídá, že v této době budou velká zemětřesení. Vysvětlujeme jim, že Ježíš brzy vzkřísí naše blízké, kteří zemřeli, a odstraní všechno utrpení. Mnozí lidé jsou za tyto informace hluboce vděční.“ *

To však neznamená, že těžkosti úplně pominuly. „První katastrofou bylo samotné zemětřesení,“ říká Jean-Emmanuel, svědek, který pracuje jako lékař. „Teď se musíme vypořádat s jeho následky. Hrozí, že v přeplněných táborech, které jsou po silných deštích rozbahněné a panují v nich nehygienické podmínky, vypuknou různé epidemie. Dalším problémem je citové trauma, které v sobě lidé potlačují, ale nemohou se ho jen tak zbavit.“

Týdny po zemětřesení přišel do nemocnice, kterou provozovali svědkové Jehovovi, jeden jejich spoluvěřící. Stěžoval si na neustálou bolest hlavy a nespavost, což jsou obvyklé příznaky posttraumatického stresu. Ošetřovatelka se ho zeptala: „Neuhodilo tě něco do hlavy?“ „Ne,“ odpověděl nevzrušeně. „Zahynula mi manželka, se kterou jsem žil sedmnáct let. Ale věděli jsme, že něco takového se může stát. Ježíš to předpověděl.“

Ošetřovatelka si uvědomila, v čem asi bude problém. Řekla mu: „Ale vždyť jsi přišel o životní partnerku. To je přece hrozné! Není nic špatného na tom, když člověk truchlí. I Ježíš plakal, když zemřel jeho přítel Lazar.“ Když to ten muž slyšel, propukl v pláč.

Z více než 10 000 svědků Jehovových, kteří žili v zasažené oblasti, jich v důsledku zemětřesení zemřelo 154. Odhaduje se, že přes 92 procent obyvatel Port-au-Prince přišlo při neštěstí minimálně o jednoho nebo víc členů rodiny. Takovým lidem chtěli svědkové Jehovovi pomoci. Proto opakovaně navštěvovali ty, kdo utrpěli doslovné i citové rány, aby jim umožnili vypovídat se ze svých pocitů někomu, komu mohou důvěřovat. Svědkové, kterým zahynul někdo blízký, sice znali biblické sliby týkající se vzkříšení a pozemského ráje, ale i oni potřebovali vylít své srdce vnímavým spoluvěřícím a slyšet od nich soucitná a povzbuzující slova.

Vyrovnávají se s přítomností a odvážně hledí do budoucnosti

Apoštol Pavel napsal: „Zůstává víra, naděje, láska, ty tři; ale největší z nich je láska.“ (1. Korinťanům 13:13) Díky víře, naději a lásce jsou haitští svědkové Jehovovi schopni snášet nynější situaci, povzbuzovat druhé a dívat se do budoucnosti beze strachu. Mezinárodní humanitární akce, ve které svědkové dosud pokračují, svědčí o skutečné víře, jednotě a zájmu. „Ještě nikdy jsem nezažila tolik projevů lásky,“ říká Petra, která přicestovala z Německa, aby obětem zemětřesení poskytovala lékařskou péči. „Hodně jsem se naplakala. Častěji než slzy bolesti to však byly slzy radosti.“

List The Wall Street Journal uvedl, že letošní zemětřesení na Haiti bylo „podle určitých kritérií nejničivější přírodní katastrofou, jaká kdy postihla jednu zemi“. Od té doby však na světě došlo k dalším tragickým událostem, z nichž některé způsobila příroda a jiné zavinili lidé. Přestanou někdy takové katastrofy? Svědkové Jehovovi na Haiti i na jiných místech na světě jsou přesvědčeni, že Bůh už brzy splní tento slib zapsaný v Bibli: „Setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ (Zjevení 21:4)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 15]

„Nedokázal jsem tam Ralphendyho nechat umřít.“

[Praporek na straně 19]

„Jsem tak rád, když vidím, že svědkové Jehovovi dál chodí kázat.“

[Rámeček a obrázky na straně 17]

DOMOV PRO TY, KDO PŘIŠLI O STŘECHU NAD HLAVOU

Od zemětřesení neuplynul ani měsíc a stavební inženýři z řad svědků Jehovových začali zjišťovat, zda domy jejich spoluvěřících jsou v takovém stavu, aby se do nich mohli bez obav vrátit. Mnozí svědkové přišli o střechu nad hlavou, a tak potřebovali přechodné místo k bydlení, dokud se jim nepodaří najít něco trvalejšího.

John, pracovník haitské kanceláře svědků Jehovových, vysvětluje: „Na základě zkušeností mezinárodních humanitárních organizací jsme navrhli domek, který není drahý, dá se snadno sestavit a velikostí přibližně odpovídá obydlím, ve kterých mnozí žili předtím. Chrání rodiny před deštěm a větrem a v případě dalších otřesů nehrozí jeho zřícení.“ Se stavbou těchto dočasných příbytků začal tým haitských a zahraničních dobrovolníků už tři týdny po zemětřesení.

Když nákladní auta přivážela prefabrikované díly těchto domků, lidé na ulicích jásali. Než bylo možné stavební materiál importovat, bylo potřeba získat schválení haitského celního úřadu. Jeden jeho pracovník prohlásil: „Svědkové Jehovovi byli mezi prvními, kdo přišli ze zahraničí, aby lidem pomáhali. O pomoci nejen mluví, ale opravdu ji poskytují.“ Během pouhých několika měsíců po zemětřesení postavili svědkové 1 500 obydlí pro ty, kdo při něm přišli o střechu nad hlavou.

[Mapa na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

HAITI

PORT-AU-PRINCE

Léogâne

epicentrum

Jacmel

DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA

[Obrázek na straně 16]

Marla

[Obrázek na straně 16]

Islande

[Obrázek na straně 16]

Wideline

[Obrázek na straně 18]

Skupina haitských svědků Jehovových vychází předávat útěchu obětem katastrofy

[Obrázek na straně 18]

Lékař ošetřuje chlapce v nemocnici, kterou zřídili svědkové Jehovovi