Můj život je pestrý a uspokojující

Vypráví Herawati Neuhardtová

Narodila jsem se v indonéském městě Cirebon, které je známé ozdobným batikováním látek zářivými barvami. V určitém smyslu byl i můj život misionářky jako batika — plný pestrých setkání s různými kulturami jihovýchodní Asie a jižního Tichomoří. Dovolte, abych vám o tom vyprávěla.

V ROCE 1962, když mi bylo deset let, maminka začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. Časem se svědkem stala ona, tatínek, čtyři moji sourozenci a já. Oba rodiče byli Číňané, ale narodili se v Indonésii.

Často u nás bydleli misionáři a cestující dozorci, kteří navštívili náš sbor, aby ho duchovně posílili. Jejich pěkný příklad a povzbuzující rozhovory na mě silně zapůsobily. Když mi bylo devatenáct, rozhodla jsem se, že hlavní náplní mého života bude křesťanská služba. Asi o rok později jsem se vdala za Josefa Neuhardta, německého misionáře, který do Indonésie přijel v roce 1968. Po svatební cestě jsme se přestěhovali na Sumatru, což je druhý největší ze sedmnácti tisíc ostrovů, které tvoří Indonésii. Josef navštěvoval sbory svědků Jehovových jako cestující dozorce a já jsem ho doprovázela.

Kazatelská služba na Sumatře

Náš kraj, neboli přidělené území, sahal od rušného města Padang v Západní Sumatře až po nádherné sopečné jezero Toba ležící v horách Severní Sumatry. Později jsme sloužili na jihu tohoto ostrova. Byli jsme neustále na cestách. V našem starém Volkswagenu Brouk jsme se kodrcali po cestách v džungli, přes výmoly a rozviklané mosty z kokosových palem a po úpatí vysokých sopek, z nichž některé byly aktivní. V noci jsme spali na podlaze prostých domů bez elektriky, vody a kanalizace. Myli jsme se v jezerech a řekách. Vedli jsme jednoduchý život, ale pro místní lidi jsme to dělali rádi. Byli přátelští, pohostinní a mnozí z nich projevili zájem o Bibli.

Minangkabauové, kteří žili v okolí Padangu a převážně se hlásili k islámu, byli mile překvapeni, když jsme jim v Bibli ukázali, že  Bůh je jeden, a ne Trojice, jak tvrdí církve křesťanstva. (5. Mojžíšova 6:4) Mnozí se zájmem přijali časopisy Strážná věž a Probuďte se! a někteří z nich později udělali velký duchovní pokrok. Batakové žijící u jezera Toba byli převážně křesťané a znali Boží jméno Jehova, protože je v překladu Bible do jejich jazyka. (Žalm 83:18) Potřebovali však Boha lépe poznat a pochopit, jaký má záměr s lidstvem. Mnozí z nich přijali biblické studium a stali se z nich horliví kazatelé dobrého poselství.

Předkládáme poselství naděje na Jávě

V roce 1973 jsme byli s Josefem posláni na Jávu, což je ostrov, který má rozlohu jako polovina Velké Británie a tehdy měl 80 milionů obyvatel. * Předávali jsme poselství naděje Javáncům, Sundáncům a příslušníkům čínské menšiny.

Vzhledem k tomu, že jsem vyrostla v Indonésii v čínské rodině, mluvila jsem řadou jazyků včetně javánštiny, sundštiny, indonéštiny a také angličtiny. Díky tomu jsem s mnoha lidmi mohla vést zajímavé rozhovory v jejich rodném jazyce.

Na Jávě leží i hlavní město Indonésie, Jakarta. Tam jsem mluvila s jednou sklíčenou devatenáctiletou dívkou. Když jsem jí četla z Bible, rozplakala se. „Děkuju vám, tetičko, že jste mi řekla tyhle věci,“ prohlásila s hlubokou náklonností a úctou a dodala: „Potřebuju do zítřka sehnat ještě jeden a půl milionu rupií [asi 3 000 korun] na univerzitní studia a uvažovala jsem o tom, že abych je získala, prodám své panenství. Než jsme se setkaly, modlila jsem se o vedení. Teď jsem dostala odpověď a jsem rozhodnutá odložit studia a zůstat morálně čistá.“ Tato dívka s nadšením pokračovala v poznávání biblické pravdy.

Od té doby mnoho dalších obyvatel Jávy, včetně Sundánců a Číňanů, začalo žít podle vynikajících měřítek zaznamenaných v Božím Slově a to jim přineslo opravdový vnitřní pokoj a štěstí, tak jak to Bůh slíbil. (Izajáš 48:17, 18)

Kalimantan — Domov Dayaků

Z Jávy jsme se s Josefem přestěhovali do Kalimantanu — indonéské provincie na Borneu, třetím největším ostrově na světě (po Grónsku a Nové Guineji). Pro Borneo jsou  typické husté džungle, drsné hory a mohutné vodní toky. Je domovem Číňanů, Malajců muslimského vyznání a domorodých Dayaků, což jsou lidé žijící u řek, kteří byli obávanými lovci lebek.

K odlehlým komunitám Dayaků jsme se obvykle plavili na lodi nebo kánoi po řekách lemovaných neporušenou džunglí. Na břehu se vyhřívali obrovští krokodýli, ze stromů na nás zíraly opice, a ptáci předváděli své pestrobarevné peří. Misionářská služba zde byla opravdu dobrodružstvím.

Většina dayackých rodin žila v domech postavených na kůlech. Tato obydlí byla vybudována z materiálů nalezených v džungli. Některá byla malá a jiná tvořila dlouhé domy, v nichž bydlel velký počet rodin. Mnozí z Dayaků nikdy neviděli Evropana, a tak Josef poutal velkou pozornost. Děti před námi běžely vesnicí a volaly: „Pastor! Pastor!“ Všichni se seběhli, aby slyšeli, co jim ten bílý duchovní přišel říct. Josef používal místní tlumočníky z řad svědků a ti potom zajistili, aby někdo vedl studium se zájemci.

Na Papui-Nové Guineji

Rostoucí tlak ze strany náboženských odpůrců vedl k tomu, že v prosinci 1976 byli svědkové Jehovovi v Indonésii zakázáni. Dostali jsme tedy za úkol sloužit na Papui-Nové Guineji.

Přijeli jsme do hlavního města, Port Moresby, a zde jsme absolvovali dvouměsíční kurz jazyka hiri motu, který se používá v obchodním styku. Pak jsme se přestěhovali na Daru, malý ostrov ve vzdálené západní provincii. Zde jsme se setkali s Eunice, statnou a milou ženou, která měla tmavě červené zuby, protože mnoho let žvýkala betelový ořech. Když se dozvěděla, že Bůh si přeje, aby jeho služebníci byli tělesně, ale i morálně a duchovně čistí, skončila se svým návykem a stala se z ní věrná křesťanka. (2. Korinťanům 7:1) Pokaždé když jsme viděli, že se pokorní lidé řídí biblickou pravdou, ještě více jsme si uvědomili pravdivost slov v Žalmu 34:8: „Ochutnejte a vizte, že Jehova je dobrý.“

Časem Josef začal znovu sloužit jako cestující dozorce. Papuu-Novou Guineu, kde se mluví asi 820 jazyky, jsme procestovali křížem krážem. Abychom mohli mluvit s více lidmi, rozšířili jsme svůj repertoár jazyků o tok pisin, což je místní lingua franca. Do různých městeček a vesnic jsme se dostávali pěšky, autem, lodí, kánoí a malým letadlem a museli jsme snášet dusivé vedro, komáry a opakující se záchvaty malárie.

V roce 1985 jsme přijali nový úkol, totiž sloužit jako misionáři na Šalomounových ostrovech, které leží na východ od Papuy-Nové Guiney. Zde jsme pracovali v místní odbočce svědků Jehovových, navštěvovali jsme sbory na celém souostroví a také se účastnili křesťanských sjezdů. Opět jsme se museli pustit do učení nového jazyka — tentokrát to byl pidžin Šalomounových ostrovů. Odměnou pro nás bylo, že jsme mohli mluvit s místními lidmi, kteří měli úctu k Bibli.

Nejobtížnější období

Když byl v roce 2001 zákaz svědků Jehovových v Indonésii zrušen, vrátili jsme se s Josefem do Jakarty. Krátce nato však byl u něj zjištěn melanom, což je velmi agresivní forma rakoviny kůže. Kvůli léčbě jsme odcestovali do Německa, odkud Josef pocházel. Žel, v roce 2005, v den 33. výročí naší svatby, Josef zemřel. Má však naději, že bude vzkříšen na rajskou zemi. (Jan 11:11–14) Bylo mu 62 a v celodobé službě strávil 40 let.

Zůstala jsem v Jakartě a dál zde sloužím jako misionářka. Manžel mi velmi schází. Avšak to, že s druhými mohu mluvit o nádherných biblických pravdách z Božího Slova, mi pomáhá, abych se s touto ztrátou vyrovnala. Služba mi dává pocit hlubokého uspokojení a našla jsem v ní smysl života. Díky Jehovovi mám opravdu pestrý a uspokojující život.

[Poznámka pod čarou]

[Mapa na straně 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

INDONÉSIE

Jáva

JAKARTA

Cirebon

Sumatra

Padang

Jezero Toba

Borneo

PAPUA-NOVÁ GUINEA

PORT MORESBY

Daru

ŠALOMOUNOVY OSTROVY

[Obrázek na straně 26]

Herawati na Šalomounových ostrovech s rodinou, která studovala Bibli

[Obrázek na straně 26]

S Josefem v Holandsku krátce před jeho smrtí, 2005