Nacházím radost v práci pastýře

Vypráví Alymbek Bekmanov

Když mi byly tři roky, začal jsem pečovat o ovce a dělal jsem to moc rád. V sedmnácti letech už jsem byl zkušeným pastýřem. Později se ze mě stal duchovní pastýř a tato práce mi přináší ještě větší radost. Budu vám o tom vyprávět.

NARODIL jsem se v roce 1972 do velké kyrgyzské rodiny. Žili jsme na břehu nádherného jezera Issyk Kul ve vesnici Čyrpykty. Tato oblast je oblíbeným cílem turistů, kteří Kyrgyzstán — bývalou republiku Sovětského svazu — přijedou navštívit. Nyní s manželkou Gulmirou bydlím v hlavním městě Biškeku, tedy asi 200 kilometrů od místa, kde jsem vyrostl.

Pastýř a jeho ovce

Když jsem byl malý kluk, vodili jsme na jaře stádo ovcí na pastviny vysoko v horách. Museli jsme vystoupat až do výšky nad 3 000 metrů, což nám zabralo několik dní. Někteří pastýři volili kratší cestu a dostali se k pastvinám rychleji. Jejich trasa však vedla blízko roklí, takže stačilo, aby ovce jen trochu uhnula z cesty, a snadno se zranila, nebo se dokonce zabila.

Navíc bylo známo, že na takových cestách ovcím hrozí nebezpečí od vlků. Útočili na ně nebo se je snažili vyplašit a oddělit je tak od stáda, aby se staly snadnou kořistí. Můj strýček proto vybíral cestu, která sice trvala o jeden nebo i více dní déle, ale nebyla tak namáhavá a nebezpečná. Když jsem moc spěchal, strýček mě zastavil a řekl: „Alymbeku, mysli na ovce, a ne na sebe.“

Na nádherných pastvinách vysoko v horách jsme pokaždé postavili ohrady, které stáda v noci chránily. Někteří pastýři rádi vyspávali a ovce vyvedli na pastvu, až když slunce dávno hřálo.

Zakrátko jejich ovce stály se skloněnými hlavami a špatně se jim dýchalo. V důsledku toho se dostatečně nenapásly a byly slabé a hubené. Můj strýček však vstával ještě před svítáním, ve čtyři ráno. Za rozbřesku už byla jeho stáda na pastvě, a tak se mohla nažrat na čerstvém ranním vzduchu. Lidé měli pravdu, když říkali: „Podle ovcí poznáš pastýře.“

Když ovce po pastvě odpočívaly, byla to nejvhodnější doba k tomu, abychom je  prohlédli a ošetřili. Jedním z největších problémů, s kterým jsme bojovali, bylo, že mouchy kladly vajíčka ovcím do pupku. Ten se pak zanítil a otekl. Pokud se to neřešilo včas, bolest začala být velmi intenzivní. Nemocné zvíře někdy stranou od stáda zahynulo. O naše ovce jsme se snažili dobře starat, a proto jsme je prohlíželi téměř každý den. Vyžadovalo to sice čas a úsilí, ale odměnou nám bylo, že ovce byly zdravé a spokojené.

Každý večer jsme při návratu všechny ovce spočítali. Stádo postupně procházelo úzkou branou do ohrady, někdy po třech nebo čtyřech ovcích. Do dvaceti minut jsme dokázali spočítat až osm set ovcí. Získat takovou zručnost pochopitelně nějakou dobu trvalo.

Když jsme zjistili, že byť jen jediná ovečka schází, strýček se ji s puškou a holí vydal hledat. Nezastavil ho ani déšť, ani tma. Při svém pátrání hlasitým voláním odháněl divokou zvěř. Pro ztracenou ovečku to bylo naopak signálem blížící se pomoci.

Každé ovci jsme dali jméno, a to podle jejího vzhledu nebo chování. Ve stádu se vždycky našla ovce, která byla tvrdohlavá. Z nějakého důvodu prostě nechtěla pastýře poslouchat. Někdy se k ní přidaly další. Pastýř se v takovém případě snažil umíněnou ovci napravit. Například ji nechal přes den v ohradě. Buď se umoudřila a začala poslouchat, nebo skončila na talíři.

Poznávám nový druh pastýřů

V roce 1989 jsem se začal věnovat bojovému umění a byl jsem v tom velmi úspěšný. Následující rok jsem byl povolán do sovětské armády. Zatímco jsem byl v Rusku, kamarádi, kteří se se mnou učili bojové umění, založili gang. Když jsem se vrátil do Kyrgyzstánu, řekli mi, že pokud se k nim připojím, budu mít všechno, na co si vzpomenu. Ve stejné době jsem se však seznámil se svědky Jehovovými.

Svědkové mi zodpověděli otázky, které mě trápily už od dětství, jako například proč umíráme. Pochopil jsem, že smrt je důsledkem hříchu prvního člověka Adama. (Římanům 5:12) Z Bible jsem se také dozvěděl, že pravý Bůh Jehova poslal svého Syna Ježíše jako našeho Výplatce, a pokud v Jehovu a jeho Syna projevíme víru, může být náš zděděný hřích odpuštěn. Díky tomu máme možnost žít věčně v pozemském ráji, jak to bylo Božím původním záměrem. (Žalm 37:11, 29; 83:18; Jan 3:16, 36; 17:1–5; Zjevení 21:3, 4)

Odpovědi, které mi svědkové na základě Bible předložili, byly tak jasné a logické, že jsem prohlásil: „Jinak to přece ani být nemůže!“ Už mě vůbec nelákalo stýkat se s bývalými kamarády. Několikrát se mě sice snažili přesvědčit, abych se k nim vrátil, ale má touha poznávat biblickou pravdu a uplatňovat ji v životě už byla tak silná, že mi pomohla jejich lákavým nabídkám odolat a později se stát duchovním pastýřem.

Někdy v té době začala mou matku navštěvovat léčitelka, která byla v naší oblasti dobře známá. Když jsem se jednoho dne vrátil domů, ta žena právě vedla spiritistickou seanci. Řekla mi, že mám výjimečný dar, a vybídla mě, abych se vydal do mešity pro amulet, který mi pomůže. Málem mě přesvědčila, že když to udělám, získám schopnost uzdravovat.

Následující den jsem zašel za svědky, kteří se mnou studovali, a řekl jsem jim o návštěvě léčitelky. V Bibli mi ukázali, že Jehova se staví proti jakékoli formě spiritismu, jelikož se jedná o spojení s ničemnými duchy. (5. Mojžíšova 18:9–13) Řadu nocí mě pak obtěžovali démoni a nemohl jsem spát. Svědkové mě ale naučili modlit se v souladu s Boží vůlí a mé noční můry brzy přestaly. Přesvědčilo mě to, že Jehova je tím pravým Pastýřem.

 Dozvěděl jsem se, že David, pisatel mnoha biblických žalmů, byl ve svém mládí také pastýřem. Jehovu nazýval „můj Pastýř“ a to, co k Bohu cítil, na mě silně zapůsobilo. (Žalm 23:1–6) Jako ‚pastýř ovcí‘ je v Bibli označen také Jehovův Syn Ježíš a já jsem si ho přál napodobovat. (Hebrejcům 13:20) Na sjezdu, který se v Biškeku konal začátkem roku 1993, jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.

Důležité shromáždění

Bibli začalo studovat mnoho mých příbuzných i sousedů. Asi sedmdesát lidí z naší vesnice se scházelo blízko jezera Issyk Kul. Jeden můj příbuzný, který předsedal vesnické radě, se o pravdu živě zajímal. Řekl, že zorganizuje velké shromáždění, na kterém budeme moci vysvětlit svou novou víru. Místní náboženští představitelé však začali obyvatele té oblasti vybízet, aby se proti naší kazatelské činnosti postavili. Plánovali, že toto shromáždění využijí k tomu, aby místní lidi poštvali proti nám.

V určený den se shromáždilo asi tisíc lidí včetně obyvatel tří nedalekých vesnic. Bylo tam několik svědků Jehovových a jeden z nich začal vysvětlovat naše nauky založené na Bibli. Neuběhlo ani pět minut a někdo z posluchačů se postavil a začal vykřikovat provokativní otázky. Na naši adresu zazněla různá obvinění a výhrůžky a nakonec na nás rozvášněný dav chtěl zaútočit.

V ten okamžik jeden z mých starších bratrů, který studoval Bibli jen krátce, vystoupil na naši obranu. Všichni se ho báli a vyhýbali se mu, protože se o něm vědělo, že se umí prát. Odvážně stál mezi útočníky a svědky a my jsme mohli odejít, aniž by došlo k nějakému násilí. Mnozí z těch, kdo se tohoto shromáždění zúčastnili, se během následujících let stali svědky Jehovovými. Dnes je jich v naší vesnici, která má zhruba 1 000 obyvatel, více než padesát.

Pastýřova dcera

Několik měsíců před velkým sjezdem svědků Jehovových, který se konal v srpnu 1993 v Moskvě, jsem potkal Gulmiru, spoluvěřící z jedné kyrgyzské vesnice. I její rodina  se věnovala pastevectví. Maminka Gulmiry začala poznávat Bibli v roce 1988, když byla činnost svědků Jehovových v Sovětském svazu ještě zakázána. Studovala s ní Aksamaj, která se v sedmdesátých letech stala první kyrgyzskou svědkyní Jehovovou v té oblasti.

Gulmira se ke své mamince ve studiu Bible brzy připojila. V roce 1990 se obě nechaly pokřtít. Gulmira zakrátko začala sloužit celodobě jako průkopnice.

Během následujících dvou let jsem se s Gulmirou viděl jen občas, protože žila asi 160 kilometrů daleko. V březnu roku 1995 jsem se rozhodl, že ji lépe poznám, a tak jsem se jednoho dne vydal k nim domů. Tam jsem se dozvěděl šokující zprávu, že Gulmira druhý den odjíždí sloužit do ruské odbočky svědků Jehovových, vzdálené více než 5 500 kilometrů.

Tehdy jsem už sloužil jako průkopník a učil jsem se rusky, protože v kyrgyzštině svědkové ještě neměli žádné publikace. S Gulmirou jsme si tři roky dopisovali a také jsme si četli v Bibli stejné pasáže, abychom si k nim mohli sdělovat postřehy. Během té doby jsem sloužil v prvním kyrgyzském sboru ve městě Balykčy.

Sloužím Jehovovi společně s Gulmirou

V roce 1998 přijela Gulmira do Kyrgyzstánu na dovolenou a při té příležitosti jsme se vzali. Byl jsem pozván, abych v ruské odbočce sloužil spolu s ní. Jak rád jsem byl, že jsem se už dříve začal učit rusky! Po nějaké době jsem byl pověřen, abych pracoval v týmu, který překládal biblické publikace do kyrgyzštiny. Prosil jsem Jehovu o dostatek moudrosti a trpělivosti. Velkou pomocí mně samozřejmě byla má spolupracovnice Gulmira.

V roce 2004 byl náš překladatelský tým poslán do Biškeku a já byl pověřen, abych tam sloužil ve výboru, který dohlíží na dílo svědků Jehovových v Kyrgyzstánu. V této zemi bylo tehdy sedm kyrgyzských a přes třicet ruských sborů. Nyní je zde více než dvacet sborů a mnoho dalších skupin, ve kterých se mluví kyrgyzsky. Patří do nich asi čtyřicet procent z 4 800 svědků v Kyrgyzstánu.

S Gulmirou jsme došli k závěru, že pro naši práci bude prospěšné, když se naučíme anglicky. Proto jsme v roce 2008 mohli být pozváni do světového ústředí svědků Jehovových ve Spojených státech. Zúčastnil jsem se tam školy pro ty, kdo ve své zemi dohlížejí na kazatelské dílo.

Díky tomu můžeme o duchovní potřeby lidí v Kyrgyzstánu pečovat ještě lépe. Sami na sobě jsme pocítili, že Jehova je opravdu milující pastýř. Přesvědčili jsme se o pravdivosti biblického žalmu, který říká: „Jehova je můj Pastýř. V ničem nebudu mít nedostatek. Dává mi uléhat na travnatých pastvinách; vodí mě u dobře zavlažovaných míst odpočinku. Občerstvuje mou duši. Vede mě ve stopách spravedlnosti pro své jméno.“ (Žalm 23:1–3)

[Obrázek na straně 23]

Naše ovce na pastvě

[Obrázek na straně 23]

Každý večer jsme ovce spočítali, abychom se ujistili, že žádná nechybí

[Obrázek na straně 24]

S Gulmirou dnes