‚Byl jsem si jen vyzvednout poštu‘

„NIKDY nezapomenu na to pondělní ráno, kdy jsem šel na poštu,“ vypráví Andre, běloch, který se narodil v Jihoafrické republice a nyní žije v Namibii. „Hala byla přeplněná lidmi. Zahlédl jsem tam podezřelou tašku, u které nikdo nestál. Požádal jsem o svoji poštu a šel do auta. Jel jsem asi tři minuty a najednou zazněla ohlušující rána. Později jsem se dozvěděl, že bomba vybuchla jen kousek od místa, kde jsem na poště stál.“

Andre říká: „Prostě jsem si jen byl vyzvednout poštu. Ale když mi pak došlo, že tam byli na kusy roztrháni nevinní lidé, z nichž jsem některé znal, byl jsem v šoku. Přestože se to odehrálo před více než 25 lety, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Občas se mi vybaví obraz hrůzy, který jsem později viděl, a připomíná mi to, jak blízko smrti jsem tehdy byl.“

Celosvětový problém

Vy sami jste takový útok možná nikdy nezažili, ale asi víte, že podobné incidenty se po celém světě odehrávají často. Stále více lidí se ve snaze dosáhnout svých cílů uchyluje k násilí. Výsledkem je to, čemu se říká teroristické činy. (Viz rámeček „Kdo jsou teroristé?“ na další straně.)

Jeden investigativní novinář uvedl, že v roce 1997 byly „pouze čtyři země soustavně ohrožovány sebevražednými útoky“. O roce 2008 však napsal, že „hrůzné následky sebevražedných útoků zažilo více než třicet zemí,  a to na všech kontinentech kromě Austrálie a Antarktidy“. Zprávu uzavřel slovy, že útoky „provádí stále větší počet organizací, které každoročně mají na svědomí smrt stále většího počtu lidí“. (The Globalization of Martyrdom, Globalizace mučednictví)

Zamysleme se nad útokem popsaným v úvodu. Skupina, která se k němu přihlásila, o sobě mluvila jako o bojovnících za svobodu. Usilovali totiž o nezávislost na vládě, která řídila jejich zemi. Co ale lidi vede k tomu, že k dosažení svých cílů používají takové prostředky? Podívejme se, jak to bylo v případě Hafeniho.

Narodil se v Zambii a vyrůstal v uprchlických táborech v sousedních zemích. Říká: „Když jsem viděl, jak brutálně a nespravedlivě se zachází s mojí rodinou a dalšími lidmi, dohánělo mě to k zuřivosti.“ Stal se proto členem ozbrojené skupiny, ke které patřili jeho rodiče.

Hafeni dále vzpomíná: „Nejhorší na životě uprchlíka bylo to citové strádání. Děti byly odtrženy od svých rodičů i sourozenců. Ti, kdo byli dost staří, totiž museli bojovat. Mnozí se už nikdy nevrátili. Svého otce jsem vůbec nepoznal. Nemám dokonce ani jeho fotku. Jediné, co vím, je, že zemřel v boji. Citové šrámy si nesu až dodnes.“

Je jasné, že problematika terorismu je velmi složitá. Když jí však lépe porozumíme, pomůže nám to zjistit, co je potřeba udělat, aby takové násilí skončilo.

[Rámeček a obrázek na straně 4]

KDO JSOU TERORISTÉ?

Doktor Mark Juergensmeyer vysvětluje: „Zda člověk slova ‚terorista‘ k popisu násilných aktů užívá či nikoli, je dáno tím, zda dotyčné akty považuje za oprávněné. Z velké části závisí tudíž užití tohoto výrazu na světonázoru, k němuž se mluvčí hlásí: hledí-li na svět jako na místo v zásadě pokojné a mírumilovné, násilné akty vnímá jako terorismus, zatímco pokud je přesvědčen, že svět je ve válce, může je považovat za legitimní.“ (Teror v mysli Boží: globální vzestup náboženského násilí, přeložil Tomáš Suchomel)

Když se tedy používá výraz „terorista“, často to má politický podtext. Mnoho skupin se označuje za bojovníky za svobodu, ne za teroristy. Podle spisovatelky Jessiky Sternové terorismus zahrnuje (1) činy namířené proti civilistům a (2) použití násilí tak, aby mělo šokující dopad, totiž aby vyvolalo strach. To je důvod, proč radikálové — bez ohledu na to, zda patří ke skupině povstalců nebo k legitimní vládě — často používají teroristické taktiky a metody.