Hornatá Svanetie — Země obranných věží

STOJÍME pod střechou 800 let staré kamenné věže. Pevně se držíme střešních trámů a vykláníme se ven. Z tohoto místa 25 metrů nad zemí vidíme mnoho dalších starobylých věží rozesetých po vesnici Mestie, centru horské oblasti Svanetie, která leží v Gruzii.

 Do údolí se mírně svažují zelené louky a ostře kontrastují s majestátností zasněžených hor, které se nad nimi vypínají. Toto starobylé místo nás uchvátilo a připadá nám, jako bychom se vrátili o několik století zpět. Právě na tyto známé svanetské věže jsme se sem přijeli podívat.

Putování po Svanetii

Naše cesta do této vysokohorské oblasti začala v gruzínském městě Zugdidi blízko Černého moře. Bylo jasné ráno a my už jsme viděli impozantní bílé vrcholy. Když jsme dorazili k roklině, kterou teče řeka Inguri, pomalu jsme pokračovali dál. V této lesnaté oblasti roste spousta kapradí, azalek, vavřínových keřů a rododendronů s krémově zbarvenými květy.

Večer naše skupina došla do malebné vesnice Bečo na úpatí nádherné hory Ušba se dvěma žulovými vrcholky. Tyto vrcholky pokryté ledem přitahují horolezce jako magnet. Hora se tyčí do výšky 4 710 metrů a často se o ní mluví jako o „Matterhornu Kavkazu“.

Byli jsme unavení a hladoví. Zastavili jsme proto místního pastýře a koupili od něj ovci, abychom si ji připravili k večeři. Netrvalo dlouho a u táborového ohně jsme si díky laskavé pohostinnosti našich svanetských přátel pochutnávali na vynikajícím mcvadi, které je také známé jako šiš kebab. Podává se s chlebovými plackami lavaš, pečenými v hliněné peci, v níž se topí dřívím. Na závěr jsme si dali sklenici Saperavi, což je tuzemské suché červené víno plné chuti.

Následující ráno jsme zamířili do Mestie. Právě tady jsme při pohledu z věže, o které byla zmínka na začátku článku, dospěli k závěru, že Svanetie patří k nejkrásnějším hornatým oblastem na světě. Asi 45 kilometrů od Mestie se vysoko v horách, ve výšce 2 200 metrů, nachází osada Ušguli. Říká se o ní, že je to „nejvýše položená trvale obydlená vesnice v Evropě“.

Do této osady jsme stoupali po úzké klikaté cestě, jež byla lemována srázy, které se prudce svažovaly k říčce pod námi. Když jsme do Ušguli konečně dorazili, odměnou nám byl nezapomenutelný pohled. Kolem starobylých věží se choulily hloučky domů a v pozadí byla impozantní hora Šchara. Její oslnivě bílá pokrývka nádherně kontrastovala se sytou modří oblohy.

Nejvyšší gruzínská hora Šchara, která má 5 201 metrů, je součástí Bezengijské stěny, což je dvanáct kilometrů dlouhá řada vrcholů s téměř stejnou výškou. Patří do 1 207 kilometrů dlouhého pohoří Velký Kavkaz. Všude, kam jsme se podívali, se rozprostírala nádherná zelená údolí, která jsou však těžko dostupná a dostanou se tam pouze obyvatelé Svanetie anebo velmi odvážní návštěvníci.

Místní lidé

Starověký národ Svanů, který zde žije, má svůj vlastní jazyk. Odedávna je o nich známo, že nikdy nepřipustili, aby jim někdo vládl. Jeden badatel v 18. století napsal, že Svanové „vytvořili ideální model společnosti, ve které má svobodná vůle jednotlivce přednost před všemi ostatními kritérii“.

Neobvyklou míru jejich svobody lze přičíst dvěma faktorům. Za prvé mimořádně vysoké horské pásmo je izolovalo od  vnějšího světa a chránilo před dobyvačnými nájezdy. Za druhé obranné věže pomáhaly střežit nezávislost každé rodiny. Chránily je před nepřáteli a obyvateli sousedních vesnic, kteří na ně někdy útočili, a také před lavinami, jimiž bývaly menší budovy zasypány.

Pobyt v obranné věži

Jedna svanská rodina nás pozvala na prohlídku obranné věže z 12. století. Věž, které se říká murkvam, byla spojena s domem nazývaným kor. V přízemí domu bylo veliké ohniště, jež dávalo teplo a světlo. Na významném místě stálo velké dřevěné křeslo pro stařešinu, který řídil rodinu, k níž patřila jeho manželka a synové se svými manželkami. Ženy se střídaly ve vykonávání domácích povinností. K jejich práci patřilo mletí obilí, pečení chleba, úklid, krmení zvířat a udržování ohně.

Obrovská věž byla postavena z kamenů a hrubě omítnuta. Měla čtyři podlaží a tyčila se nad dvoupodlažním domem, s nímž byla spojena. Když jsme z domu vstoupili do věže, chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na slabé osvětlení. Nižší podlaží věže byla využívána k uskladnění vody, mouky, ovoce, sýrů, vína a masa.

V době hrozícího nebezpečí rodina pobývala ve spodním a středním podlaží věže. Nejvyšší podlaží pod břidlicovou střechou v podstatě sloužilo jako bojové stanoviště a mělo ve zdi malé otvory. Jeden návštěvník v 19. století napsal, že vzhledem k tomu, že „neexistoval nikdo, kdo by měl autoritu prosazovat rozhodnutí, konflikty se vždy řešily zbraněmi“. Každá rodina byla připravená se bránit.

Když jsme cestou domů přemýšleli o nádheře stvoření, které jsme ve Svanetii viděli, naše srdce přetékalo vděčností Jehovovi. Ti, kdo před mnoha lety žili ve zdejších obranných věžích, mají naději na život v Božím novém světě, kde nikdo už nebude pokládat za nutné stavět na svoji obranu věže nebo jakékoli pevnosti. Proč to můžeme říct? Protože Bible slibuje, že lidé pak „budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli“. (Micheáš 4:4; Římanům 8:21, 22)

[Podpisek obrázku na straně 16]

Nahoře: Paata Vardanashvili