Hospicová péče — K čemu slouží?

„Mojí mamince bylo 94 let, měla Alzheimerovu chorobu a selhávalo jí srdce. Byla upoutaná na lůžko, nechtěla jíst a nereagovala na žádné podněty. V nemocnici mi řekli, že má ‚narušené vnímání‘. Chtěla jsem se o ní starat doma, ale potřebovala jsem s tím pomoct.“ (Jeanne)

NEVYLÉČITELNÁ NEMOC v závěrečném stádiu představuje velmi náročnou situaci nejen pro pacienta, ale pro celou rodinu. Příbuzní stojí před obtížným rozhodnutím. Měl by být život nemocného prodlužován za každou cenu, i když to bude znamenat jen další utrpení? Nebo by se rodina měla zaměřit na to, aby dobu, která mu ještě zbývá, prožil co nejpříjemněji?

Pro mnohé lidi je přijatelným řešením hospicová péče. Jejím cílem je zajistit citové, duchovní, společenské a finanční potřeby pacientů v závěrečném stádiu těžké nemoci a zmírnit jejich utrpení. Hospicové služby jsou nyní alespoň v určité míře dostupné asi v polovině všech zemí na světě. Například v Africe roste počet lidí s rakovinou a HIV/AIDS, a proto v mnoha tamních zemích tyto služby už existují nebo se začínají zavádět.

Účel hospicové péče

Někteří pacienti mohou mít pocit, že když se rozhodnou využít služeb hospice, znamená to, že už boj o život vzdali. Členové rodiny to zase mohou vnímat tak, že když svého blízkého umístí do hospice, znamená to, že už jen netečně čekají, až zemře. Rozhodnutí využít hospic nicméně není pasivní rezignace. Hospic pacientovi pomáhá, aby vedl důstojný a smysluplný život, pokud možno bez bolesti, a byl v kontaktu se svými blízkými. Rodině zase umožňuje, aby nemocnému byla citovou oporou tak dlouho, jak to bude potřeba.

Hospicová péče sice nezahrnuje léčbu pacientovy vážné choroby, ale pokud se objeví léčitelné zdravotní problémy, jako je například zápal plic nebo infekce močového měchýře, zdravotníci jim věnují pozornost. Když se okolnosti změní — například se objeví nová léčba anebo nemoc přechodně ustoupí —, může se opět začít s léčbou základního onemocnění.

Výhody domácí hospicové péče

V některých zemích je hospicová péče poskytována pouze ve zdravotnickém zařízení.  Jinde se mohou o nemocného postarat členové rodiny doma a pacient tak může zůstat v rodinném kruhu. Tato péče také odpovídá kulturním zvyklostem na mnoha místech, jako například v afrických zemích, kde je tradicí, že o nemocné a letité pečují příbuzní.

Při domácí hospicové péči pomáhají těm, kdo se starají o nemocného, odborníci jako například lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelky a sociální pracovníci. Mohou členy rodiny poučit o tom, jak v optimální míře zajistit potřeby pacienta a co očekávat, až se jeho život bude chýlit ke konci. Tito odborníci se také snaží vyhovět přáním pacienta a rodiny. Pokud si rodina například nepřeje, aby se nemocnému prováděla zbytečná vyšetření anebo aby byl krmen sondou, zdravotníci jim vyjdou vstříc.

Dolores a Jean se starají o svého 96letého otce. Když se jeho zdravotní stav zhoršil, velmi ocenily pomoc, které se jim dostalo. „Ošetřovatelka k nám chodí pět dní v týdnu a pomáhá nám tatínka vykoupat,“ říká Dolores. „Vymění mu povlečení, a pokud si to přejeme, pomůže mu s úpravou zevnějšku. Zdravotní sestra dochází jednou v týdnu, aby zkontrolovala tatínkův stav a doplnila předepsané léky. Lékař nás navštěvuje jednou za tři týdny. Na kohokoli z nich se ale můžeme obrátit 24 hodin denně.“

Skutečnost, že odborníci jsou kdykoli k dispozici, je důležitou stránkou hospicové péče, protože tito zkušení muži a ženy mohou dohlížet na léčbu a zajistit, aby pacient netrpěl bolestí a přitom pokud možno jasně vnímal. Jestliže je to potřeba, mohou také podávat kyslík. Jejich pomoc přináší pacientovi i pečujícímu pocit klidu, protože zmírňuje strach z případné bolesti a jiných obtíží, které by mohly poslední okamžiky života provázet.

Empatičtí pečovatelé

Personál hospice si uvědomuje, že během všech fází péče je třeba respektovat důstojnost  pacienta a jednat s ním s úctou. Martha, která pracovala v hospici více než 20 let, vypráví: „Seznámila jsem se s tím, co pacienti mají rádi a co ne, a snažila jsem se jim v co největší míře vyhovět. Často jsem si k nim vytvořila úzký vztah a některé jsem si skutečně zamilovala. Je pravda, že pacienti s Alzheimerovou chorobou a jinými formami demence někdy reagovali agresivně, když jsem jim pomáhala. Pokoušeli se mě uhodit, kousnout, nebo dokonce kopnout. Snažila jsem se mít na mysli, že to, co dělají, je projev choroby, a ne jejich osobnosti.“

Marthě také přinášelo uspokojení to, že pomáhala pečujícím členům rodiny. Říká: „Nebyli péčí o své blízké tolik vyčerpaní. Úlevu jim přinášelo už jen vědomí, že pracovníci hospice nesou to břemeno s nimi.“

Pokud je v místě, kde žijete, hospicová péče dostupná, může to být v určitých situacích vhodná alternativa k nemocnici nebo léčebně dlouhodobě nemocných. Jeanne, kterou jsme citovali v úvodu, byla ráda, že pro svou maminku hospicovou péči využila. Říká: „Maminka mohla zůstat doma, obklopená členy rodiny, kteří jí poskytovali tělesnou, citovou i duchovní podporu, a zároveň měla potřebnou zdravotní péči a léky. Všichni pracovníci hospicové péče byli odborníci a projevovali empatii. Jejich rady a odborné znalosti byly velmi cenné. Jsem přesvědčená, že maminka by si jinou péči ani nepřála.“

[Praporek na straně 17]

Skutečnost, že odborníci jsou kdykoli k dispozici, je důležitou stránkou hospicové péče.

[Rámeček a obrázek na straně 16]

„Mohla být s námi“

Isabel z Mexika se starala o maminku, která bojovala s rakovinou prsu. Po šestnácti letech se jí rakovina rozšířila do celého těla a už se nedalo nic dělat. Isabel vypráví: „Všichni v naší rodině jsme se obávali toho, že maminka bude trpět. Modlili jsme se o to, aby nezažívala hrozné bolesti, které pacienti s rakovinou v konečném stádiu mívají. Odpovědí na naše modlitby bylo to, že jsme našli v Mexiku lékařku, která se zabývá paliativní medicínou [péčí o nevyléčitelně nemocné s cílem umožnit jim tu nejlepší možnou kvalitu života]. Chodila k nám jednou týdně, předepsala potřebné léky proti bolesti a dala nám přesné a jednoduché pokyny, jak léky podávat a jak se o maminku starat. Vědomí, že tuto lékařku můžeme ve dne v noci zavolat a ona přijde, pro nás bylo uklidňující. Pokládali jsme za požehnání, že maminka neměla v posledních dnech života žádné bolesti a byla zcela klidná. Dokonce si i vychutnala to málo, co dokázala sníst. Mohla být s námi doma až do chvíle, kdy ve spánku zemřela.“

[Rámeček na straně 17]

Když se blíží konec

Snažte se, aby nemocný měl čisté a suché prostěradlo a aby bylo bez záhybů. Proleženinám předejdete tím, že budete pravidelně měnit polohu nemocného. V případě, že neudrží stolici a moč, je třeba mu často měnit prádlo nebo pleny pro dospělé. Funkci střev lze podpořit čípky nebo klystýrem. Když se blíží konec, jídlo ani pití již nejsou nutné. Zvlhčujte nemocnému rty pomocí kousků ledu nebo vlhkých tampónů anebo použijte jelení lůj. Úlevu mu přináší už jen to, když ho držíte za ruku. Pamatujte, že až do poslední chvíle může slyšet, co říkáte.