Prozkoumejte důkazy

PŘEDSTAVTE si, že jste na odlehlém neobydleném ostrově. Jdete po pláži a uvidíte balvan, na kterém je vyrytý nápis „John 1800“. Došli byste k závěru, že když je ostrov neobydlený a daleko od civilizace, nápis musel vzniknout erozivní činností? Samozřejmě že ne. Logicky usoudíte, že byl vytvořen člověkem. Proč? Zaprvé i když je nápis v cizím jazyce, je vám jasné, že řada zřetelných písmen a číslic nevznikne v přírodě samovolně. Zadruhé se jedná o smysluplnou informaci, což ukazuje na inteligentní zdroj.

Běžně se setkáváme s informacemi, které jsou zakódované v nejrůznějších formách, jako je například Braillovo písmo nebo písmena abecedy, diagramy, noty, mluvené slovo, gesta, rádiový signál a počítačové programy obsahující binární kód, který používá nuly a jedničky. Informace lze předávat pomocí prakticky jakéhokoli média, od světla přes rádiové vlny až po papír a inkoust. Každopádně lidé vždy spojují smysluplné informace s inteligentní myslí — pokud se ovšem nejedná o informace obsažené v živé buňce. Ty podle evolucionistů vznikly náhodou nebo se nějak vytvořily samy. Ale je to tak opravdu? Prozkoumejte důkazy.

Může se soubor informací vytvořit sám?

V jádru skoro každé živé buňky lidského těla je bezpečně uložen úžasný kód, kterému se říká deoxyribonukleová kyselina neboli DNA. Nositelem tohoto kódu je dlouhá molekula tvořená dvěma vlákny, která vypadá jako zkroucený žebřík. DNA je jako návod nebo program, kterým se řídí vznik, růst, zachovávání a reprodukce bilionů buněk v našem těle. Základními jednotkami DNA jsou nukleotidy, které jsou označovány A, C, G a T podle druhu báze, kterou obsahují. * Podobně jako písmena v abecedě se tyto čtyři nukleotidy mohou mnoha způsoby kombinovat a vytvářet tak „věty“ — pokyny, které řídí replikaci DNA a další procesy uvnitř buňky.

Celému souboru informací, který je uložen v naší DNA, se říká genom. Pořadí některých písmen v DNA je pro jednotlivé lidi specifické, protože DNA obsahuje dědičnou informaci — barvu očí a kůže, tvar nosu a podobně.  Stručně řečeno, genom by se dal přirovnat k obrovské knihovně návodů pro vytvoření každé části těla, jejichž výsledným produktem je konkrétní člověk.

Jak velká tato „knihovna“ je? Obsahuje asi tři miliardy „písmen“ — neboli nukleotidů (bází) —, která kdyby byla zapsána na papír, tak by podle projektu „Lidský genom“ zaplnila 200 svazků, z nichž každý by měl rozsah 1 000stránkového telefonního seznamu.

Tato fakta nám připomínají, co zajímavého bylo řečeno v jedné modlitbě, která je v Bibli a byla zapsána před asi 3 000 lety. Najdeme ji v Žalmu 139:16 a říká se v ní: „Tvé oči viděly i můj zárodek a ve tvé knize byly zapsány všechny jeho části.“ Pisatel zde samozřejmě neuváděl vědecké hledisko, ale jednoduchým jazykem vyjádřil překvapivě přesnou představu, která ukazuje Boží obrovskou moudrost a moc. Bible se tedy naprosto liší od jiných starověkých náboženských spisů, které obsahují jen samé mýty a pověry.

Kdo tuto „knihovnu“ vytvořil?

Jestliže zdravý rozum člověku řekne, že informace obsažená v nápisu „John 1800“ vyrytém do kamene pochází z inteligentní mysli, neměl by stejný princip platit i pro nesmírně složitější a smysluplnější informaci v DNA? Stále se přece jedná o informaci a nezáleží na tom, kde se nachází nebo na jakém médiu je zaznamenána. Odborník na výpočetní techniku a informatiku Donald E. Johnson řekl, že podle zákonů chemie a fyziky není možné, aby taková komplexní informace nebo systémy, které tuto informaci vytvářejí, vznikly náhodou. Je proto logické, že čím složitější je soubor informací, tím větší inteligence je k jeho vzniku zapotřebí. Nápis „John 1800“ může vytvořit i malé dítě. Ale pouze nadlidská mysl může vytvořit kód života. Časopis Nature dokonce uvádí, že „čím víc toho o biologických strukturách poznáváme, tím větší složitost nacházíme“.

Připisovat tento složitý soubor informací v DNA nahodilým, neřízeným procesům je v rozporu se zdravým rozumem a lidskými poznatky a vyžaduje to víru, která hraničí s fanatismem. *

Ve snaze vyloučit Boha ze hry evolucionisté někdy vystoupili s teoriemi, které se později  ukázaly jako nesprávné. Prozkoumejme například názor, že 98 procent materiálu v našem genomu je „odpad“ — jako by to byla knihovna návodů, které obsahují miliardy zbytečných slov.

Je to opravdu „odpad“?

Biologové se dlouho domnívali, že DNA slouží jenom jako návod pro výrobu bílkovin. Časem však začalo být zřejmé, že na tomto procesu se podílí pouze dvě procenta DNA. K čemu slouží zbylých 98 procent? Tato záhadná část DNA byla „okamžitě označena za evoluční odpad,“ prohlásil John S. Mattick, profesor molekulární biologie na Queenslandské univerzitě v Brisbane v Austrálii.

Pojem „‚odpadní‘ DNA“ zřejmě jako první použil evolucionista Susumu Ohno. V článku „V našem genomu je spousta ‚odpadní‘ DNA“ napsal, že určité sekvence DNA „jsou pozůstatky neúspěšných pokusů přírody“. Potom dodal: „Na zemi je spousta zkamenělých pozůstatků vyhynulých druhů. Je tedy něco divného na tom, že i náš genom je plný pozůstatků vyhynulých genů?“

Jak teorie „odpadní“ DNA ovlivnila studium genetiky? Molekulární biolog Wojciech Makalowski řekl, že takový přístup „většinu vědců od studia nekódující [odpadní] DNA odradil“. Výjimkou byla malá skupina odborníků, kteří „riskovali výsměch a zkoumali nepopulární oblasti. Jejich zásluhou se pohled na odpadní DNA . . . od 90. let minulého století začal měnit.“ Doktor Makalowski uvádí, že biologové nyní všeobecně pokládají tuto DNA za „genomový poklad“.

Podle názoru dr. Matticka je teorie odpadní DNA klasickým příkladem toho, jak vědecká tradice „znemožnila objektivní analýzu faktů“. „Skutečnost, že nebyl pochopen plný význam [odpadní DNA], . . . lze pokládat za největší omyl v historii molekulární biologie.“ Je tedy jasné, že vědeckou pravdu je třeba stanovovat na základě důkazů, a ne podle názoru většiny. Co tedy o úloze „odpadní“ DNA odhalily nejnovější objevy?

Úloha „odpadní“ DNA

Uveďme si znázornění. V automobilce jsou stroje, které vyrábějí jednotlivé díly vozidel. K těmto dílům můžeme přirovnat bílkoviny v buňce. Dále má továrna zařízení a systémy, které tyto části postupně skládají, a jiné, které na montážní lince slouží k řízení neboli regulování procesu. Stejná činnost probíhá uvnitř buňky. A podle vědců právě tady vstupuje do hry „odpadní“ DNA. Její převážná část obsahuje návod na určitý typ komplexních molekul, kterým se říká regulační RNA (ribonukleová kyselina) a které hrají klíčovou roli v tom, jak se buňka vyvíjí, zraje a funguje. * „Již samotná existence těchto neobvyklých regulátorů naznačuje, že naše názory na ty nejzákladnější věci . . . jsou neuvěřitelně naivní,“ uvedl v časopise Nature matematik a biolog Joshua Plotkin.

Dobře fungující továrna také potřebuje účinné komunikační systémy. Totéž platí o buňce. Tony Pawson, který se na Torontské univerzitě zabývá buněčnou biologií, vysvětluje, že „informace uvnitř buňky se nepředávají jednou cestou, ale prostřednictvím různých komunikačních sítí“, čímž se celý proces stává „nekonečně složitějším“, než se dříve myslelo. Genetik Leonid Kruglyak z Princetonské univerzity řekl, že „mnoho mechanismů a zásad, kterými jsou řízeny nitrobuněčné a mezibuněčné procesy, je dosud záhadou“.

Každý nový objev týkající se buňky odhalí ještě vyšší úroveň uspořádanosti a propracovanosti. Proč tedy tolik lidí stále lpí na názoru, že jak život, tak ten nejdůmyslnější informační systém, jaký člověk zná, jsou výsledkem náhodného evolučního procesu?

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 5]

JAK DLOUHÁ JE NAŠE DNA?

Kdyby se natáhla DNA z jediné buňky našeho těla, měřila by asi dva metry. A kdyby se natažené molekuly DNA ze všech bilionů buněk v našem těle poskládaly za sebe, jejich celková délka by podle určitých odhadů byla skoro 1 400krát větší než vzdálenost Země od Slunce. Dostat se z jednoho konce na druhý rychlostí světla by trvalo 185 hodin.