Tsunami — Japonsko, 2011: Příběhy očitých svědků

Přečtěte si vyprávění těch, kdo na vlastní kůži zažili zemětřesení a následnou vlnu tsunami v Japonsku.

V PÁTEK 11. března 2011 ve 14.46 místního času zasáhlo Japonsko čtvrté nejsilnější ze všech zemětřesení, která dosud byla na světě zaznamenána. Způsobilo mohutnou vlnu tsunami a silné následné otřesy, které po další týdny naháněly strach místním obyvatelům. Asi 20 000 lidí zahynulo nebo je pohřešováno. Tisíce lidí však přežilo a vy si můžete přečíst vyprávění některých z nich.

Tadajuki byl s manželkou Harumi doma ve městě Išinomaki, které se nachází v prefektuře Mijagi. Najednou zaslechli burácení a jejich dům se začal silně otřásat. Vyprávějí: „Vyběhli jsme ven a ke své hrůze jsme uviděli trhliny v zemi. Sledovali jsme, jak se náš dům kymácí ze strany na stranu a ze zdí stoupá prach, jako by to byl kouř.“

Epicentrum zemětřesení bylo přibližně 130 kilometrů od pobřeží prefektury Mijagi a tsunami zpustošila japonské pobřeží Tichého oceánu  v délce 670 kilometrů. Na některých místech dosahovaly vlny u břehu výšky 15 metrů, rozbořily přístavní hráze a nábřeží a valily se až 40 kilometrů do vnitrozemí.

Elektrárny, plynárny a zdroje pitné vody byly zcela zničeny. Zhruba 160 000 domů, obchodů a továren bylo poškozeno nebo odplaveno. V jednu chvíli žilo 440 000 lidí postižených zemětřesením ve 2 500 improvizovaných ubytovnách, zřízených ve školách a místních společenských střediscích. Mnozí další bydleli u příbuzných nebo přátel. Desítky tisíc lidí zahynulo, tisíce těl však nebyly nalezeny.

Žal nad ztrátou

Vlna tsunami zabila mnohem více lidí než samotné zemětřesení. Joiči, který žil ve městě Rikuzentakata v prefektuře Iwate, očekával, že po otřesech přijde i tsunami, a tak vzal své rodiče do nedalekého úkrytu. Pak se šel podívat, jak jsou na tom sousedé. Protože si však dělal starosti o rodiče, chtěl se k nim spolu se svou manželkou Tacuko vrátit, ale dostal zprávu, že tsunami se už blíží.

Spěchali tedy do jiného přístřeší, ale nedostali se do něj, protože vchod byl zavalen sutinami. Pak uviděli, jak na ně voda žene černou budovu dřevařského závodu. „Rychle pryč!“ zakřičela Tacuko.

Konečně se dostali na školní dvůr, který byl na vyvýšeném místě. Odtud viděli, jak tsunami zaplavuje celou oblast. „Bere mi to dům,“ řekl někdo. Téměř tři čtvrtiny města Rikuzentakata byly zničeny a vlna smetla i úkryt, ve kterém byli Joičiho rodiče. Tělo matky se později našlo, tělo otce nikoliv.

Toru pracoval v továrně nedaleko pobřeží ve městě Išinomaki. Když ustal první otřes, honem běžel k autu, aby odtamtud odjel. Volal na ostatní, aby také prchali, protože předpokládal, že přijde vlna tsunami.

„Nejdřív jsem si to namířil domů, protože bydlím na vyvýšeném místě, ale brzy jsem se dostal do zácpy,“ vypráví Toru. „V rádiu hlásili, že tsunami právě zasáhla jedno blízké město. Otevřel jsem si okénko, abych mohl vylézt, pokud by se vlna dostala až ke mně. Za chvíli jsem uviděl, jak se na mě valí mohutná temná vodní stěna vysoká přes dva metry. Auta, která stála přede mnou, vlna odmrštila na to moje a všechny nás odplavila hluboko do vnitrozemí.

 Jakmile jsem se z auta vysoukal, strhl mě proud olejnaté páchnoucí vody. Hodilo mě to do jedné autoopravny, kde jsem se zachytil schodiště a vyšplhal po něm do patra. S velkými obtížemi jsem byl schopen vytáhnout tam ještě tři další lidi. Navzdory tomu, že voda stoupala, noc byla chladná, a dokonce padal sníh, pár lidí v tom místě přežilo. Nebylo však v našich silách zachránit další, které jsme slyšeli volat o pomoc.“

Midori z města Kamaiši v prefektuře Iwate dokončila střední školu a dědečkovi, který byl invalidní, přišla ukázat vysvědčení. On nahlas přečetl, co na něm stálo, a pochválil Midori za to, jak se snažila. Pět dní po této příjemné návštěvě u prarodičů přišlo zemětřesení.

Midori s maminkou Juko byly přesvědčeny, že bude následovat vlna tsunami, a tak vybízely prarodiče, aby se schovali v nějakém úkrytu. Dědeček ale řekl: „Já nikam nejdu. Tsunami se nikdy nedostala až sem.“ Chtěly ho vynést z domu, ale nedokázaly ho zvednout, a tak se vydaly hledat pomoc. V tu dobu však už tsunami dorazila ke břehu. „Honem! Utíkejte!“ křičeli nějací muži na blízkém kopci. Tsunami zaplavovala jeden dům za druhým. Midoriino zoufalé volání „Dědečku! Babičko!“ se naprázdno neslo vzduchem. Později se našlo tělo dědečka, ale tělo babičky nalezeno nebylo.

Snaha poskytnout pomoc

Japonská vláda okamžitě povolala hasiče, policii a sebeobranné jednotky z celé země. Během velmi krátké chvíle se do záchranných akcí a humanitární činnosti zapojilo více než 130 000 lidí. Po nějaké době začala přicházet pomoc i ze zahraničí a od mezinárodních organizací. Brzy dorazily záchranné týmy a zdravotníci. Pátrali po těch, kdo přežili, poskytovali lékařskou pomoc a odklízeli sutiny.

Různé organizace také pomáhaly svým členům. Patřili k nim i svědkové Jehovovi. Okamžitě po pátečním zemětřesení a vlně tsunami začali zjišťovat, jak jsou na tom jejich spoluvěřící, kteří se s nimi pravidelně scházejí na náboženských shromážděních. Silnice však byly na mnoha místech nesjízdné a nefungovala elektřina ani telefony. Najít někoho v té obrovské oblasti, která byla zemětřesením zasažena, bylo nesmírně obtížné.

Takajukimu, jednomu ze starších sboru svědků Jehovových ve městě Soma v prefektuře Fukušima, se to hrozné páteční odpoledne podařilo kontaktovat pouze několik rodin. „Rozhodl jsem se, že po dalších budu pátrat druhý den,“ říká. „Za rozbřesku jsem vyjel autem a pak pokračoval pěšky v pátrání až do večera. Při hledání členů sboru jsem navštívil dvacet míst včetně dočasných ubytoven.  Když jsem někoho našel, přečetl jsem mu něco z Bible a pomodlil se s ním.“

Šundži z města Išinomaki vypráví: „Sestavili jsme týmy, které hledaly další spoluvěřící. Když jsme přišli do postižené oblasti, připadalo nám to jako zlý sen. Auta visela na sloupech elektrického vedení, domy byly naskládané jeden na druhém a sutiny sahaly ještě výš. Na střeše jednoho auta jsme viděli mrtvého člověka, který zřejmě nepřežil tu studenou noc. Další auto bylo převrácené a zaklíněné mezi domy. Uvnitř něj také bylo mrtvé tělo.“

Šundžimu se velmi ulevilo, když v provizorních ubytovnách našel své spoluvěřící. Vzpomíná: „Při setkání s nimi jsem si uvědomil, jak moc mi jsou blízcí.“

Nečekaly, že přijdou tak rychle

Dvě mladé svědkyně Jui a Mizuki bydlely nedaleko sebe ve městě Minamisanriku v prefektuře Mijagi. Když ustaly první otřesy, každá vyběhla ven a tam se potkaly. Společně pak běžely na vyvýšené místo. Ani ne o deset  minut později viděly, jak jedna vlna za druhou odplavuje celé město, včetně jejich domů.

Jui a Mizuki našly úkryt v jedné škole, kde se setkaly s dalšími svědky a společně se pomodlili. Následujícího rána jim několik členů jejich sboru i těch sousedních přineslo přes horu jídlo a další zásoby. Jui a Mizuki jim řekly: „Věděly jsme, že přijdete, ale nečekaly jsme, že tak rychle.“

Tento úkryt navštívil i Hideharu, jeden ze sborových starších z města Tome. Vypráví: „Celou noc jsem se snažil zkontaktovat s přáteli, kteří žijí u pobřeží. Ve čtyři ráno jsem se konečně dozvěděl o škole, kde se někteří schovali. V sedm hodin se nás asi deset shromáždilo a připravili jsme rýžové kuličky. Tři z nás pak jídlo vzali a vyrazili autem na cestu. Většina silnic nebyla sjízdná. Po velkém úsilí jsme se však nakonec dostali ke škole. Pomáhali nám dokonce i ti, kdo sami ztratili domov.“

Duchovní pomoc

Svědkové Jehovovi se pravidelně scházejí ke studiu Bible a některé sbory to dělají v pátek večer. To byl i případ sboru ve městě Rikuzentakata. Jejich sál Království, tedy místo, kde se svědkové shromažďují, však v ten den odplavila vlna tsunami. „Co kdybychom se stejně sešli?“ navrhl jeden sborový starší. Pro shromáždění byl vybrán dům, který nebyl tak poničen, a členové sboru o tom byli informováni.

Protože nefungovala elektřina, svědkové obstarali generátor, aby si mohli svítit. Na shromáždění se sešlo 16 lidí. „Radostí jsme plakali,“ vzpomíná mladý Jasujuki, kterému tsunami vzala střechu nad hlavou. „Bylo to pro nás to nejlepší útočiště.“ Hideko dodává: „Průběh shromáždění často narušily silné následné otřesy, ale protože jsme byli spolu, překonala jsem strach a úzkost, které se mě pokaždé zmocnily.“

Tento sbor tedy nevynechal ani jedno ze svých pravidelných shromáždění. Pro přednášku, která zazněla o dva dny později, v neděli, byl vybrán námět „Celosvětové společenství bratrů zachráněno z katastrofy“.

Humanitární pomoc

Stejně jako různé vládní instituce, i odbočka svědků Jehovových ve městě Ebina nedaleko Tokia brzy začala zajišťovat humanitární pomoc. V sobotu, tedy den po zemětřesení, odbočka rozdělila postiženou oblast do tří zón a v pondělí její zástupci tyto oblasti navštívili.

Humanitární pomoc pokračovala další týdny a měsíce. Byly distribuovány tuny zásob, které pocházely od svědků Jehovových. V určitou dobu pomoc zajišťovaly tři humanitární centra a 21 skladišť s potřebnými zásobami. Během prvních dvou měsíců stovky dobrovolníků rozdělili přes 250 tun jídla, oblečení a dalších nezbytných věcí. Mnozí svědkové ze svého přídělu dávali i sousedům.

Sál Království ve městě Rikuzentakata byl zrekonstruován a členové místního sboru i sboru v sousedním Ofunato ho využívají  k tomu, aby lidem pomáhali duchovně. Díky tomu mohou tamější obyvatelé lépe zvládat problémy, se kterými se potýkají, když se snaží vrátit život do původních kolejí a také se srovnat s citovými šrámy způsobenými ničivým zemětřesením a vlnou tsunami. Z více než 14 000 svědků, kteří žili na území postiženém zemětřesením, jich 12 zemřelo a dva jsou nezvěstní.

Mnozí svědkové Jehovovi, kteří zažili tuto hroznou katastrofu, se vyjádřili podobně jako členové jedné rodiny. Ti řekli: „Když jsme utíkali, každý měl jeden batoh. Ale všechno, co jsme potřebovali, jsme dostali od našich spoluvěřících.“ Ti, kdo slouží pravému Bohu Jehovovi, tvoří úžasné celosvětové společenství, o kterém mluvil Ježíš a jeho apoštolové. Mají mezi sebou lásku, kterou nemůže odplavit ani vlna tsunami. (Jan 13:34, 35; Hebrejcům 10:24, 25; 1. Petra 5:9)

[Rámeček a obrázek na straně 18]

NÁSLEDUJE JADERNÁ HAVÁRIE

Informace o tom, že tsunami poškodila reaktory jaderné elektrárny Fukušima Daiči, plnily titulní strany novin po celém světě. Radioaktivní látky se šířily po Japonsku a do dalších zemí. Panovaly obavy, že radiace dosáhne smrtelných hodnot, a proto bylo tisíce lidí evakuováno.

„Náš dům je blízko jaderné elektrárny,“ říká mladá žena Megumi. „Den po zemětřesení jsme slyšeli, že elektrárna byla poškozena, a bylo nám řečeno, abychom z té oblasti odešli.“ Její sestra Nacumi vypráví: „Nad hlavou se nám vznášely vrtulníky, sirény houkaly a opakovaně zaznívaly výzvy k evakuaci.“ Během následujících týdnů se tyto dívky devětkrát stěhovaly. Nakonec jim bylo dovoleno, aby se na dvě hodiny vrátily domů a vzaly si, co potřebují.

Čikako je něco přes 60 let a žila ve městě Namie v prefektuře Fukušima. Vzpomíná: „Když začalo zemětřesení, schovala jsem se do určeného úkrytu nedaleko. Tam jsem i se synem a dcerou strávila bezesnou noc, protože docházelo k silným následným otřesům. Druhý den v sedm hodin ráno nám bylo řečeno, abychom se okamžitě přesunuli do úkrytu v jiném městě.

Silnice byly úplně ucpané, takže jsme se na určené místo dostali až ve tři hodiny odpoledne. Tam jsme se dozvěděli o explozi v jaderné elektrárně. Původně jsem si myslela, že se brzy vrátíme zpátky domů, a tak jsme si s sebou nic nevzali.“ Čikako se s rodinou stěhovala z místa na místo a nakonec si našli byt daleko od svého někdejšího domova.

[Podpisek]

Fotografie: DigitalGlobe via Getty Images

[Rámeček a obrázek na straně 20]

POUČENÍ PRO KAŽDÉHO Z NÁS

Joiči, o kterém jsme už psali a který ztratil většinu svého majetku, říká: „Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že hmotné věci člověka neochrání.“ O tom jsou už dlouhou dobu přesvědčeni Boží služebníci, zvláště ti, kteří vědí, jaké poučení dal v tomto ohledu Ježíš. Ten vysvětlil, že ve srovnání s Boží přízní a požehnáním není hmotný majetek tak důležitý. (Matouš 6:19, 20, 33, 34)

Dalším poučením je, že máme jednat, jakmile zazní varování. Díky tomu můžeme přežít a nestaneme se obětí. Ti, kdo v Japonsku bez váhání spěchali na nějaké vyvýšené místo, se obvykle zachránili.

 [Mapa a obrázky na straně 16]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

JAPONSKO

TOKIO

Kamaiši

Rikuzentakata

Minamisanriku

Išinomaki

Soma

Jaderná elektrárna Fukušima

Ebina

Odbočka svědků Jehovových

[Obrázky]

Rikuzentakata, Iwate

Soma, Fukušima

Išinomaki, Mijagi

Kamaiši, Iwate

Minamisanriku, Mijagi

[Obrázek na straně 14]

Harumi a Tadajuki

[Obrázek na straně 15]

Joiči a Tacuko

[Obrázek na straně 17]

Juko a Midori

[Obrázek na straně 17]

Toru

[Obrázek na straně 17]

Toruovo auto

[Obrázek na straně 17]

Takajuki

[Obrázek na straně 18]

Šundži

[Obrázek na straně 19]

Mizuki a Jui

[Obrázek na straně 19]

Hideharu

[Obrázek na straně 19]

Humanitární pracovníci v akci

[Obrázek na straně 20]

Sál Království ve městě Rikuzentakata po tsunami

[Obrázek na straně 20]

Rekonstrukce o tři měsíce později

[Obrázek na straně 20]

Dokončený sál Království

[Podpisek obrázku na straně 14]

JIJI PRESS/AFP/Getty Images