Nikdy není pozdě na to, stát se Božím přítelem

Vypráví Olavi J. Mattila

„Napadlo vás někdy, že byste mohl získat přesné poznání o Stvořiteli?“ Tuto otázku mi položil jeden ze svědků Jehovových a mě to zaujalo. Bylo mi v tu dobu přes 80 let a za svůj život jsem poznal mnoho významných osobností včetně politických představitelů. Mohl jsem však ve svém věku opravdu ještě poznat Boha a stát se jeho přítelem?

NARODIL jsem se v říjnu 1918 ve finském městě Hyvinkää. Odmalička jsem pomáhal na farmě. Naše rodina chovala dobytek, koně, kuřata a husy. Naučil jsem se pracovat tvrdě a být na svou práci hrdý.

Jak jsem rostl, rodiče mě povzbuzovali, abych usiloval o dobré vzdělání. Po střední škole jsem proto odešel z domu a začal navštěvovat vysokou školu. Také jsem se věnoval atletice a seznámil se s Urho Kekkonenem, předsedou Finské atletické asociace. Tehdy by mě ani nenapadlo, že se pan Kekkonen stane předsedou finské vlády a později i prezidentem a tyto úřady bude zastávat celkem 30 let. A už vůbec jsem netušil, jak ovlivní můj život.

Počátky úspěšné kariéry

V roce 1939 vypukl válečný konflikt mezi Finskem a Sovětským svazem. V listopadu toho roku jsem byl povolán do armády. Nejprve jsem cvičil vojáky v záloze a později velel kulometné četě. Frontovou linií byla Karélie, oblast na hranicích Finska se Sovětským svazem. Při bojích nedaleko města Vyborg v létě 1941 jsem byl vážně zraněn šrapnelem a odvezen do vojenské nemocnice. Kvůli svým zraněním už jsem se do bojů znovu nezapojil.

V září 1944 jsem byl z armády propuštěn a vrátil se na vysokou školu. Také jsem se dále věnoval atletice. Třikrát jsem se stal mistrem republiky — dvakrát ve štafetovém a jednou v překážkovém běhu. Navíc jsem získal vysokoškolský titul v oborech technologie a ekonomie.

Během té doby se Urho Kekkonen stal významnou politickou osobností. V roce 1952, když vykonával funkci předsedy vlády, mě požádal, abych pracoval jako diplomat v Číně. Tam jsem se setkal s řadou vládních představitelů včetně čínského vůdce Mao Ce-tunga. Avšak pro mě byla tou nejdůležitější osobou, kterou jsem v Číně potkal, milá dívka Annikki, která pracovala pro finské ministerstvo zahraničních věcí. V listopadu 1956 se stala mou ženou.

Následující rok jsem byl poslán na finskou ambasádu v Argentině. Během našeho pobytu v této zemi se nám narodili dva synové. V lednu 1960 jsme se vrátili do Finska a brzy nato se nám narodila dcera.

 V nejvyšších vládních kruzích

I když jsem nikdy nebyl členem politické strany, prezident Kekkonen mi v listopadu 1963 nabídl místo ministra zahraničního obchodu. Během následujících dvanácti let jsem postupně pracoval na šesti vládních postech, z toho dvakrát jako ministr zahraničních věcí. Zpočátku jsem byl pevně přesvědčen, že světové problémy dokážou lidé vyřešit svým důvtipem. Brzy jsem si však uvědomil, že především prahnou po moci. Na vlastní oči jsem viděl ničivé důsledky nedůvěry a závisti. (Kazatel 8:9)

Samozřejmě bylo ve vládě i mnoho těch, kdo se upřímně snažili věci zlepšit. Avšak i politici s těmi nejlepšími úmysly při snaze dosáhnout svých cílů nakonec selhali.

V létě roku 1975 se v Helsinkách sešlo 35 hlav států, aby se zúčastnili Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Byl jsem tehdy ministrem zahraničních věcí a blízkým poradcem prezidenta Kekkonena. Dostal jsem na starost organizaci této události a setkal se se všemi politickými představiteli, kteří na konferenci přicestovali.

Těch několik dní bylo náročnou zkouškou mých diplomatických schopností. Už jen dosáhnout toho, aby se účastníci shodli na zasedacím pořádku, byl skoro nadlidský výkon. Přesto jsem měl pocit, že konference spolu s několika následnými schůzkami přispěly ke zlepšení v oblasti lidských práv a tolerantnějším vztahům mezi světovými velmocemi.

Začínám si uvědomovat své duchovní potřeby

V roce 1983 jsem odešel do důchodu a přestěhovali jsme se do Francie, kde žila naše dcera. V listopadu 1994 jsme se dozvěděli hroznou zprávu — Annikki diagnostikovali rakovinu prsu. V tom samém roce jsem se zapletl do investičního programu, který se ukázal jako podvodný. Celá léta jsem se velmi snažil udržet si dobrou pověst, ale tahle jedna chyba v úsudku mi ji poskvrnila.

Během svého života jsem potkával svědky Jehovovy. Byl jsem rád, když mě navštívili, a bral jsem si od nich časopisy, ale zároveň jsem byl velmi zaměstnaný, a tak jsem neměl čas věnovat se duchovním věcem. Teď jsem se však staral o Annikki, která stále ještě bojovala s rakovinou. V září roku 2002 mě navštívil jeden svědek Jehovův. Položil mi otázku, která je zmíněna na začátku mého vyprávění. Říkal jsem si: Je opravdu možné dozvědět se pravdu o Bohu? A je možné stát se jeho přítelem? Vytáhl jsem doma svou zaprášenou  Bibli a začal se se svědky scházet k pravidelným rozhovorům na biblické náměty.

V červnu 2004 moje drahá manželka zemřela a já zůstal sám. Děti pro mě samozřejmě byly velkou citovou oporou. Nadále jsem však měl otázky týkající se toho, co se s člověkem děje po smrti. Zeptal jsem se na to dvou luteránských kněží. Ti mi jen odpověděli: „Víte, to jsou těžké otázky.“ Tato odpověď mě neuspokojila. Ještě intenzivněji jsem si uvědomoval své duchovní potřeby.

Jak jsem pokračoval ve studiu Bible se svědky Jehovovými, rostlo mé poznání, po kterém jsem tak dychtil. Bible například vysvětluje, že mrtví jsou ve stavu, kdy si nic neuvědomují, jako by spali, a mají vyhlídku, že budou znovu žít jako lidé na zemi. (Jan 11:25) To mi dalo velkou útěchu a naději.

Zanedlouho jsem si sám přečetl celou Bibli. Zaujal mě při tom verš, který je zapsán u Micheáše 6:8 a říká: „Co od tebe Jehova žádá zpět, než abys uplatňoval právo a miloval laskavost a byl skromný, když chodíš se svým Bohem?“ Toto moudré a zároveň prosté vyjádření mě upoutalo. Odhaluje také, jakou laskavou a spravedlivou bytostí je Jehova Bůh.

Nádherná budoucnost

Jak jsem se dozvídal pravdu o Bohu, má víra a důvěra v něj rostly. Začal se stávat mým skutečným přítelem. Hluboce na mě zapůsobila jeho slova zaznamenaná v Izajášovi 55:11: „Takové se prokáže být mé slovo, jež vychází z mých úst. Nevrátí se ke mně bez výsledků, ale jistě učiní to, co mě těší, a jistě bude mít úspěch v tom, k čemu jsem je poslal.“ Bůh podle tohoto slibu jednal vždy a bude tak jednat i v budoucnosti. Uskuteční to, o co se marně snažily lidské vlády a všechny politické konference. Například Žalm 46:9 o Bohu říká: „Působí, aby války ustaly až do nejzazšího konce země.“

Velký užitek mi přinášela shromáždění svědků Jehovových. Na vlastní kůži jsem tam zažíval opravdovou křesťanskou lásku, která je poznávacím znakem Ježíšových pravých následovníků. (Jan 13:35) Tato láska překonává nacionalismus a ve světě politiky a obchodu je něčím nevídaným.

Ta největší výsada

Je mi nyní něco přes 90 let a za tu největší výsadu, kterou jsem v životě dostal, považuji to, že mohu být jedním ze svědků Jehovových. Moje duchovní prázdnota byla zaplněna. Měl jsem úžasnou možnost dozvědět se, co je smyslem života a jaká je pravda o Bohu.

Jsem rád, že se i ve svém pokročilém věku mohu poměrně aktivně podílet na křesťanských činnostech. Během svého života jsem sice poznal mnoho mocných lidí a zastával odpovědné funkce, ale nic se nedá srovnat s výsadou znát Stvořitele, Boha Jehovu, a být jeho přítelem. Jsem mu velmi vděčný a přeji si vzdávat mu chválu za to, že mi dal příležitost stát se jedním z jeho spolupracovníků. (1. Korinťanům 3:9) Skutečně, nikdy není příliš pozdě na to, stát se přítelem našeho Stvořitele.

[Obrázek na straně 25]

S prezidentem Kekkonenem a americkým prezidentem Fordem na konferenci v Helsinkách roku 1975

[Obrázek na straně 25]

S prezidentem Kekkonenem a sovětským vůdcem Brežněvem

[Obrázek na straně 26]

Aktivně se podílím na křesťanských činnostech

[Podpisky obrázku na straně 25]

Vlevo: Ensio Ilmonen/Lehtikuva; vpravo: Esa Pyysalo/Lehtikuva