Jak pomoci lidem s úzkostnou poruchou

„Často se mi stává, že mi začne divoce tlouct srdce, poleje mě studený pot a nemůžu popadnout dech. Ovládnou mě pocity hrůzy, úzkosti a jsem zmatená.“ (Isabella, čtyřicátnice, která trpí panickou poruchou)

ÚZKOST lze popsat jako „pocit napětí nebo strachu“. Byli jste například někdy v napětí, když jste se setkali s rozzuřeným psem? Jak jste se cítili, když pes odešel? Napětí a strach zmizely, že? Jak je to ale v případě úzkostné poruchy?

Když úzkost začne být chronickým stavem — když přetrvává i potom, co už k ní nejsou důvody —, lze říct, že se jedná o poruchu. Podle amerického Národního institutu duševního zdraví (NIMH) „postihují úzkostné poruchy každoročně asi 40 milionů dospělých Američanů ve věku od 18 let“. Když někdo podobně jako Isabella citovaná v úvodu prožívá nepolevující úzkost, může to pro něj mít závažné následky.

Navíc to mívá negativní dopad i na nejbližší členy rodiny. Jsou však i dobré zprávy. Jedna publikace NIMH uvádí: „Na úzkostné poruchy existuje účinná léčba a výzkum odhalil další formy terapie, které většině lidí s těmito poruchami pomohou, aby vedli produktivní a uspokojující život.“

Těm, kdo trpí úzkostnou poruchou, mohou také pomáhat členové rodiny a přátelé. Jak?

 Co můžete dělat

Projevujte pochopení. Monica, která trpí generalizovanou úzkostnou poruchou a posttraumatickou stresovou poruchou, vysvětluje, s jakou překážkou se potýká: „Pro většinu lidí je těžké pochopit moje emocionální problémy.“

Mnozí lidé trpící úzkostnými poruchami mají často tak velké obavy z toho, že se setkají s nepochopením, že se snaží svoje problémy před druhými skrývat. To může vést k pocitu viny, který jejich emocionální stav ještě zhorší. Je proto velmi důležité, aby pro ně členové rodiny a přátelé měli pochopení.

Zjistěte si informace. Tento podnět je zvlášť důležitý pro ty, kdo jsou s takovým člověkem v úzkém kontaktu. Týká se to členů rodiny nebo blízkých přátel.

Trpícího utěšujte. Pavel, misionář, který žil v prvním století, vybízel přátele v řeckém městě Tesalonika: „Utěšujte . . . jeden druhého a jeden druhého budujte.“ (1. Tesaloničanům 5:11) Můžeme to udělat jak dobře zvolenými slovy, tak tónem svého hlasu. Musíme dávat najevo, že nám na našich přátelích velmi záleží, a vyhýbat se zraňujícím poznámkám.

Vezměme si například tři údajné přátele muže, který se jmenoval Job a po kterém je pojmenována jedna biblická kniha. Ti, jak možná víte, nepřímo vyjadřovali chybný názor, že Job zřejmě trpí kvůli tomu, že skrývá nějaké hříchy.

Buďte tedy vnímaví k pocitům trpícího člověka. Pozorně mu naslouchejte. Snažte se dívat na věci jeho očima, a ne ze svého hlediska. Když mu nasloucháte, nedělejte ukvapené závěry. Jobovi údajní přátelé se této chyby dopustili, a proto o nich bylo řečeno, že jsou „obtížní těšitelé“. V podstatě způsobili, že se Job cítil ještě hůř. (Job 16:2)

Pozorně naslouchat je opravdu velmi důležité. Dejte trpícímu člověku možnost, aby s volností řeči vyjádřil své pocity. Díky tomu budete lépe chápat, co prožívá. A mějte na mysli užitek, který z toho vyplyne. Možná mu pomůžete, aby vedl kvalitnější život.

 [Rámeček a obrázek na straně 27]

Typy úzkostných poruch

Porozumět úzkostným poruchám je důležité, a to zvláště pro členy rodiny a blízké přátele těch, kdo takové potíže mají. Podívejme se na pět typů těchto poruch.

Panická porucha Vzpomeňte si na Isabellu, o které byla zmínka v úvodu článku. To, co ji paralyzuje, nejsou jen záchvaty paniky. Říká: „Mezi záchvaty žije člověk v hrůze, kdy se to celé bude znovu opakovat.“ Člověk, který má tyto problémy, se snaží vyhnout místům, kde takový záchvat měl. Někteří nakonec ani nevycházejí z domu nebo nedokážou čelit situacím, ze kterých mají obavy, pokud s nimi není někdo, komu důvěřují. Isabella vysvětluje: „Záchvat může vyvolat už jen to, že jsem sama. Když jsem s maminkou, cítím se bezpečně. Nedokázala bych to zvládnout, kdyby nebyla poblíž.“

Obsedantně-kompulzivní porucha Například člověk posedlý strachem z mikrobů nebo špíny si může vypěstovat nutkavou potřebu si stále dokola mýt ruce. U Renana se tato porucha projevuje jinak. Říká: „Nemůžu se soustředit, protože se neustále vracím k minulým chybám, rozebírám je a zkoumám ze všech možných úhlů.“ V důsledku toho má Renan nutkání svěřovat se se svými chybami druhým. Potřebuje, aby ho stále někdo ujišťoval, že se nestalo nic vážného. Léky mu pomohly mít toto jednání pod kontrolou. *

Posttraumatická stresová porucha V poslední době je tento pojem používán k popisu celé škály psychických příznaků u těch, kdo měli nějaký mimořádně traumatický zážitek, při kterém utrpěli fyzickou újmu nebo jim minimálně hrozila. Tito lidé se snadno vyděsí, jsou podráždění, stávají se citově otupělými, ztrácejí zájem o věci, které je dříve bavily, a je pro ně těžké cítit k někomu náklonnost, což je obzvlášť patrné ve vztazích s těmi, kdo jim dříve byli blízcí. Někteří začnou být agresivní nebo jednají násilně a mají sklon vyhýbat se situacím, které jim nějakým způsobem připomínají původní traumatický zážitek.

Sociální fobie Tento termín se používá k označení lidí, kteří jsou přehnaně úzkostliví a mimořádně stydliví v běžném kontaktu s lidmi. Někteří z nich prožívají intenzivní trvalý strach, že je druzí sledují a hodnotí. Před účastí na nějaké akci si celé dny nebo týdny dělají starosti. Jejich strach může být tak silný, že jim to brání v práci, ve studiu a v jiných každodenních činnostech a také je pro ně těžké vytvářet a udržovat si přátelské vztahy.

Generalizovaná úzkostná porucha Touto poruchou trpí Monica, o které byla již zmínka. Každý den zažívá přehnané obavy, i když pro ně nemá žádný nebo jen nevýznamný důvod. Lidé s touto poruchou mají sklon neustále očekávat nějakou katastrofu a dělají si nepřiměřené starosti kvůli svému zdravotnímu stavu, penězům a problémům v rodině nebo v práci. Úzkost u nich může vyvolat už jen pomyšlení na to, co je ten den čeká. *

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

„Utěšujte . . . jeden druhého“