Přejít k článku

Přejít na obsah

Proč jsou lidé tak vzteklí?

Proč jsou lidé tak vzteklí?

Proč jsou lidé tak vzteklí?

PŘÍČIN toho, proč se lidé rozčilují, je celá řada. I vědci přiznávají, že hněvu rozumíme málo. Odborníci na duševní zdraví se však většinou shodnou na tom, že všichni reagujeme na určité „spouštěče“.

Spouštěčem hněvu je něco, co člověka rozčiluje nebo deptá. Obvykle to souvisí s nespravedlivým jednáním. Může to být situace, kdy se cítíme ponížení, například když nás někdo urazí nebo s námi jedná neuctivě. Rozzlobit nás může i to, když někdo zpochybňuje naši autoritu nebo ohrožuje naši pověst.

U každého člověka může být samozřejmě spouštěčem něco jiného. Je to závislé na věku, pohlaví, a dokonce i kultuře. Různit se mohou i reakce na tyto spouštěče. Někteří se rozčílí jen zřídkakdy a urážku snadno přejdou, zatímco jiní se nechají lehce vyprovokovat a zlobí se dny, týdny, měsíce i déle.

Prostředí, ve kterém žijeme, je plné potenciálních spouštěčů. Navíc se zdá, že na ně lidé reagují citlivěji. Proč? Jedním z důvodů je to, že naše společnost je prostoupena sobeckým duchem. Bible říká: „V posledních dnech . . . budou [lidé] milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou sebejistí, domýšliví, . . . svéhlaví, nadutí pýchou.“ (2. Timoteovi 3:1–5) Není to snad výstižný popis postoje mnoha lidí v dnešní době?

Skutečnost je opravdu taková, že když lidé zaměření na sebe nedosáhnou svého, výsledkem je často výbuch hněvu. To, že neovládaný hněv je rostoucím problémem, má i další příčiny. O některých teď budeme uvažovat.

Příklad v rodině

Příklad rodičů má na rozvoj osobnosti dítěte od narození až po dospělost velký vliv. Psycholog Harry L. Mills to vysvětluje: „Od útlého věku se učíme dávat hněv najevo podle toho, co vidíme u lidí ve svém okolí.“

Když dítě vyrůstá v nelaskavém prostředí — na místě, kde se lidé rozčilují kvůli hloupostem —, je ve skutečnosti vedeno k tomu, aby na náročné životní situace reagovalo s hněvem. Dítě, které žije v takových podmínkách, by se dalo přirovnat k rostlině zalévané kontaminovanou vodou. Ta sice může růst, ale pravděpodobně nebude prospívat, nebo dokonce bude trvale poškozena. Hněv je jako taková kontaminovaná voda a u dětí, které jsou mu vystaveny, je větší předpoklad, že v dospělosti pro ně bude obtížnější se ovládat.

Přelidněná města

V roce 1800 žila ve městech asi tři procenta světové populace. V roce 2008 to už bylo 50 procent a odhaduje se, že v roce 2050 to bude 70 procent. S tím, jak se do měst natěsnává čím dál více lidí, rostou i pocity hněvu a frustrace. Jako příklad si uveďme Mexico City, jedno z největších a nejhustěji obydlených měst na zemi. Hlavním zdrojem úzkosti jsou tam dopravní zácpy. Se svými osmnácti miliony obyvatel a šesti miliony aut „je zřejmě nejvystresovanějším hlavním městem,“ uvedl jeden novinář. „Hustá doprava je živnou půdou pro záchvaty vzteku.“

S přelidněnými městy souvisí i další příčiny stresu, jako je znečištěné ovzduší, hluk, stísněný životní prostor, kulturní neshody a vysoký stupeň kriminality. Jak se tyto problémy prohlubují, lidé snáze ztrácejí trpělivost a mají sklon dát svému hněvu průchod.

Ekonomické tlaky

Za všudypřítomným stresem a úzkostí stojí do značné míry kolaps světové ekonomiky. Zpráva Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní organizace práce při OSN uvádí: „Odhaduje se, že přes 210 milionů lidí na naší planetě je bez zaměstnání.“ Smutné je, že většina z těch, kteří byli propuštěni, nemá žádné sociální zabezpečení.

Ani ti, kdo si práci udrželi, nejsou bez úzkosti. Podle zmíněné organizace je stres spojený s prací „globální epidemií“. „Lidé se bojí, že přijdou o zaměstnání, a mají sklon myslet na to nejhorší,“ říká Lorne Curtis, konzultant managementu z Ontaria v Kanadě. Dodává, že následkem toho „se cítí být zahnaní do kouta a mají tendenci se se svým nadřízeným nebo dalšími kolegy dohadovat.“

Předsudky a nespravedlnost

Představte si, že byste se přihlásili do běžeckého závodu a zjistili byste, že jako jediní budete soutěžit s okovy na nohou. Podobně se cítí miliony lidí, když se setkávají s rasovými nebo jinými předsudky. Rozčiluje je, že se musí potýkat s překážkami, které jim znesnadňují přístup k základním věcem, jako je zaměstnání, vzdělání nebo bydlení.

I další projevy nespravedlnosti mohou člověka drtit a přinášet mu citovou bolest. Asi většina z nás už nějakou nespravedlnost zakusila. Před více než 3 000 lety moudrý král Šalomoun zvolal: „Pohleďme, slzy těch, kdo byli utlačováni, ale neměli žádného utěšitele.“ (Kazatel 4:1) Když bují nespravedlnost a útěcha je v nedohlednu, hněv v nás může snadno narůstat.

Zábavní průmysl

Vedlo se už přes tisíc studií, které měly určit, jaký vliv má násilí v televizi a dalších médiích na dětskou mysl. James P. Steyer, zakladatel neziskové organizace Common Sense Media, která rodinám radí, jak si vybírat zábavu v médiích, říká: „Generace, která je opakovaně vystavována naturalisticky zobrazovanému násilí, vyrůstá s větší tolerancí vůči agresivnímu jednání, s menším odporem vůči brutalitě a nižší mírou soucitu.“

Pravda je, že mnozí mladí se běžně dívají na násilné scény v televizi a nestávají se z nich kvůli tomu kriminálníci. Zábavní průmysl však často vykresluje násilné projevy vzteku jako přijatelný způsob, jak se vypořádat s problémy, takže se objevuje generace, která je vůči násilí apatická.

Vliv ničemných duchů

Bible odhaluje, že za množstvím škodlivého hněvu, které v dnešní době pozorujeme, je neviditelná síla. O jakou sílu se jedná? Na začátku lidských dějin se jeden vzpurný duchovní tvor obrátil proti Všemohoucímu Bohu. Tato ničemná bytost se nazývá Satan, což v hebrejštině znamená „odpůrce“ neboli „protivník“. (1. Mojžíšova 3:1–13) Později Satan podnítil další anděly, aby se k němu v jeho vzpurném jednání připojili.

Tito neposlušní andělé, známí také jako démoni nebo ničemní duchové, působí v okolí naší planety. (Zjevení 12:9, 10, 12) Navíc mají „velký hněv“, protože vědí, že jim už nezbývá příliš mnoho času. A tak i když tyto ničemné duchy nemůžeme vidět, pociťujeme důsledky jejich činnosti. Jak se to projevuje?

Satan a jeho hordy démonů využívají našich hříšných sklonů a dělají všechno pro to, aby se součástí našeho života stalo „nepřátelství, rozepře, žárlivost, výbuchy hněvu, sváry, rozdělení, . . . hýření a podobné věci“. (Galaťanům 5:19–21)

Nedávejme hněvu průchod

Když máme na mysli všechny zmíněné problémy, tlaky a úzkostné starosti, chápeme, proč jsou lidé při snaze zvládnout své každodenní povinnosti rozčarovaní.

Odolat nutkání se rozzlobit a vybuchnout může být nad naše síly. Následující článek nám ukáže, jak mít hněv pod kontrolou.

[Rámeček na straně 5]

PŘÍZNAKY PROBLÉMŮ S OVLÁDÁNÍM HNĚVU:

▶ Rozčiluje vás čekání ve frontě.

▶ Často se hádáte se svými kolegy.

▶ Stává se vám, že jste v noci vzhůru a v hlavě si promítáte věci, které vás během dne naštvaly.

▶ Je pro vás těžké odpustit někomu, kdo vás urazil.

▶ Opakovaně ztrácíte kontrolu nad svými emocemi.

▶ Výbuchy hněvu bývají vystřídány pocitem studu nebo lítosti. *

[Poznámka pod čarou]

^ 36. odst. Založeno na informacích z webových stránek MentalHelp.net.

[Rámeček na straně 6]

HNĚV V ČÍSLECH

Nadace pro duševní zdraví v Londýně uvedla v již zmíněné brožuře Boiling Point následující výsledky svého průzkumu:

84 % lidí se na pracovišti cítí být ve větším stresu než před pěti lety.

65 % kancelářských pracovníků mělo v zaměstnání záchvat vzteku nebo to viděli u svých kolegů.

45 % personálu se na pracovišti opakovaně rozčiluje.

60 % pracovních absencí je způsobeno stresem.

33 % Britů nemluví se svými sousedy.

64 % dotázaných spíše souhlasí nebo jednoznačně souhlasí s tím, že lidé jsou čím dál vzteklejší.

32 % uvedlo, že někdo z jejich přátel nebo rodiny má potíže ovládat svůj hněv.

[Obrázek na straně 5]

Když se rozčilujete, jaký vliv to může mít na vaše děti?

[Obrázek na straně 6]

Formuje zábavní průmysl váš pohled na hněv a agresivní chování?