Spokojené nevlastní rodiny

UŽ NEJSOU JEN SPOLUBYDLÍCÍ

Dvacetiletá Elise žila se svým otcem Philipem a starala se o domácnost. Pak se Philip oženil s Louisou. Dokážou si Louise a její nevlastní dcera vytvořit dobrý vztah?

Louise: Zpočátku to bylo hodně těžké. Baví mě domácí práce, a tak jsem se chtěla o novou domácnost starat já.

Elise: Louise přeorganizovala celý dům a spoustu našich věcí vyhodila. Jednou jsem poklízela a některé věci jsem nedala na své místo, protože jsem nevěděla, kam patří. Louisu to rozčílilo a řekly jsme si od plic, co si jedna o druhé myslíme. Pak jsem s ní týden nemluvila.

Louise: Po nějaké době jsem Elise řekla: „Nevím, jak dál, ale v takové atmosféře už žít nemůžu.“ Večer pak za mnou přišla a omluvila se mi. Objala jsem ji a obě jsme se rozbrečely.

Elise: Louise nechala některé moje obrázky tam, kde visely, a táta zase nechal na svém místě lampy, které jsem dala do obýváku. Může to vypadat jako hloupost, ale pomohlo mi to, abych měla pocit, že je to stále můj domov. Jsem také moc vděčná Louise za to, jak se stará o mého malého brášku, když je u nás. Teď to jsou dva roky a já ji už začínám pokládat za skutečného člena naší rodiny.

Louise: Myslím si, že s Elisou už nejsme jen spolubydlící, ale také dobré přítelkyně.

 „JEDNOTA JE DŮLEŽITĚJŠÍ“

Když se Anton a Marelize před šesti lety brali, měl každý z nich tři děti.

Anton: Některé věci děláme společně, například kempujeme. Nicméně každému z dětí se také věnujeme osobně. Několik let trvalo, než jsme se sžili, ale nyní je už většina problémů vyřešena.

Marelize: Domnívám se, že je důležité, abychom děti brali jako „naše“, a ne jako „tvoje a moje“. Vzpomínám si, že jednou jsem udělala dusno, když jsem měla pocit, že Anton nespravedlivě ukáznil jednoho z mých chlapců a pak svou dceru posadil v autě na místo, kde chtěly sedět všechny děti. Pochopila jsem však, že jednota v rodině je důležitější než to, kdo sedí na předním sedadle. Snažíme se být nestranní, i když nelze s každým dítětem jednat úplně stejně.

Dávám si také pozor, abych nevyprávěla, co skvělého jsem s dětmi zažila v předchozím manželství, protože ostatní by se mohli cítit jako outsideři. Snažím se naopak dávat najevo vděčnost za tu rodinu, kterou mám teď.

NEJDŘÍV POCHVALA

Francis se oženil s Cecelií před čtyřmi lety. V jejich domácnosti žijí její tři dospělé děti a jeho dospívající syn.

Francis: Snažím se být přístupný a nebrat si některé věci osobně. Jako rodina spolu pravidelně jíme a povídáme si u toho. Všechny děti také vybízím, aby se věnovaly domácím pracím, protože z toho má užitek celá rodina.

Cecelia: Trávím čas s každým dítětem a naslouchám mu, když mluví o tom, co ho trápí a z čeho má obavy. Když se scházíme jako rodina, snažím se děti nejdřív pochválit a teprve pak je vybídnu, aby se v něčem zlepšily. Když udělám nějakou chybu, uznám to a upřímně se omluvím.

 VYRŮSTAL S NEVLASTNÍMI RODIČI

Juki, kterému je nyní dvacet let, viděl svého otce naposledy, když mu bylo pět. Maminka se později provdala za Tomonoriho, ale zemřela, když Jukimu bylo deset let. O pět let později se jeho nevlastní otec Tomonori oženil s Mihoko. Juki tím pádem žil se dvěma nevlastními rodiči.

Juki: Když se můj nevlastní otec rozhodl oženit, říkal jsem si: Žádnou nevlastní matku nepotřebuju. Mně už ty změny v rodině stačily. Nechtěl jsem se s novou situací smířit a ke své nevlastní matce jsem se choval odtažitě.

Mihoko: Manžel po mně sice nechtěl, abych jeho nevlastního syna milovala stejně jako on, ale já jsem se rozhodla, že si s Jukim vytvořím dobrý vztah. S manželem jsme se velmi snažili, aby se toho v Jukiho životě změnilo co nejmíň. Týkalo se to například duchovních činností, rekreace a společných večeří, kdy jsme si spolu povídali. Díky tomu, že mi vyprávěl o smrti své matky, jsem také lépe pochopila, čím prošel.

Když jsem otěhotněla, dělali jsme si starosti, jak to Juki přijme, a chtěli jsme, aby věděl, že nový sourozenec ho o jeho místo v rodině nepřipraví. Nechali jsme ho, aby malého Icukiho krmil, koupal a přebaloval a před ostatními jsme ho za to chválili. Icuki ho má moc rád. Ještě než se naučil říkat „táta“ a „máma“, už uměl říct „níní“ — tedy velký bratr.

Juki: Je přirozené, že když někdo žije v nevlastní rodině, cítí se někdy osamělý a odstrčený. Když se snažíte ostatním vysvětlit, co prožíváte, zdá se, že to nechápou. Jsem však moc rád, že spolukřesťané mi jsou skutečnou oporou. Ten odstup, který jsem od své nevlastní matky měl, už zmizel. Vím, že mi dobře poradí, a můžu s ní mluvit úplně bez zábran.

[Praporek na straně 9]

Buďte trpěliví! Nevlastní rodiny mohou být šťastné.