Našel jsem opravdovou lásku a vnitřní klid

Vypráví Egidio Nahakbria

Vyrůstal jsem s pocitem, že o mě nikdo nestojí a nemá mě rád. Teď ale cítím, že mě druzí milují, a mám vnitřní klid. Jak k této změně došlo? Rád vám to povyprávím.

PŘIŠEL jsem na svět roku 1976 v jedné chýši s hliněnou podlahou v horách Východního Timoru, který byl tehdy součástí Indonésie. Byl jsem osmé z deseti dětí a naše rodina byla velmi chudá. Protože by nás rodiče všechny neuživili, bratra, který se narodil jako mé dvojče, si nechali a mě dali na výchovu k mému bratranci.

V prosinci 1975, ještě před tím, než jsem se narodil, vtrhla do Východního Timoru indonéská vojska, což vyvolalo partyzánskou válku, která trvala víc než dvacet let. To, co si vybavuji z dětství, je násilí a utrpení. Živě si vzpomínám, jak vojáci vpadli do naší vesnice a všichni lidé museli utéct, aby si zachránili holý život. Můj bratranec se se mnou trmácel do hor, kde našly útočiště tisíce obyvatel Východního Timoru.

Vojáci ale naši skrýš odhalili a brzy na nás začali shazovat bomby. Mám příšerné vzpomínky na to, co následovalo — teror, smrt a zkáza. Když jsme se nakonec vrátili do naší vesnice, žil jsem v neustálém strachu. Hodně našich sousedů beze stopy zmizelo nebo bylo zabito a já jsem si říkal, kdy přijde řada na mě.

Když mi bylo deset, bratranec onemocněl a zemřel, a proto mě rodiče poslali k babičce. Byla to vdova znechucená životem a považovala mě za břemeno. Zacházela se mnou jako s otrokem. Když jsem byl jednou tak nemocný, že jsem nemohl pracovat, zbila mě a nechala napospas smrti. Naštěstí si mě k sobě vzal strýc a jeho rodina.

Ve dvanácti jsem konečně začal chodit do školy. Zanedlouho manželka mého strýce onemocněla a on upadl do těžké deprese. Nechtěl jsem jim být už dál na obtíž, a tak jsem od nich utekl a přidal se ke skupině indonéských vojáků, kteří žili v džungli. Pral jsem jim prádlo, vařil a uklízel v táboře. Chovali se ke mně hezky a já se cítil užitečný. Po několika měsících mě ale příbuzní našli a donutili vojáky, aby mě odvedli zpátky do vesnice.

Politický aktivista

Po skončení střední školy jsem se přestěhoval do Dili, hlavního města Východního Timoru, a začal jsem studovat na univerzitě. Seznámil jsem se  tam s mnoha mladými lidmi, kteří vyšli z podobného prostředí. Dospěli jsme k názoru, že jediný způsob, jak dosáhnout národní nezávislosti a sociálních změn, je politický převrat. Naše parta studentů organizovala řadu demonstrací, které často končily výtržnostmi. Hodně mých přátel utrpělo zranění, a někteří dokonce přišli o život.

V roce 2002 získal Východní Timor nezávislost. V té době už byla země zdevastovaná, desetitisíce lidí zemřely a stovky tisíc byly vyhnány ze svých domovů. Věřil jsem, že se situace zlepší, ale zemi dál sužovala velká nezaměstnanost, bída a politické nepokoje.

Nový směr

Tehdy jsem bydlel s několika příbuznými, mimo jiné s Andrem, který byl o něco mladší než já a studoval Bibli se svědky Jehovovými. Byl jsem oddaný římský katolík a vůbec jsem nebyl nadšený z toho, že se někdo z mých příbuzných zajímá o jiné náboženství. Přesto jsem byl zvědavý, co se píše v Bibli, a občas jsem se začetl do té, kterou měl Andre v ložnici. Čím víc jsem ji četl, tím víc mě zajímala.

V roce 2004 mi Andre dal pozvánku na slavnostní událost, při které si svědkové připomínají význam Ježíšovy smrti, a já jsem se rozhodl, že tam půjdu. Špatně jsem si ale pozvánku přečetl a na místo setkání jsem dorazil o dvě hodiny dřív. Když svědkové Jehovovi, ať už místní, nebo cizinci, začali přicházet, vřele mi podávali ruku a byli očividně rádi, že jsem se přišel podívat. Silně to na mě zapůsobilo. Během přednášky jsem si zapisoval všechny biblické verše a později je porovnal s tím, co je v mé katolické Bibli. Chtěl jsem se ujistit, že to, o čem řečník mluvil, je skutečně pravda. A bylo to tak.

Následující týden jsem šel na mši do kostela. Protože jsem ještě s několika dalšími lidmi dorazil pozdě, kněz nás z kostela násilím vyhnal. Zatímco jsme stáli venku, svoje kázání ukončil slovy: „Kéž vás provází Kristův pokoj.“ Jedna odvážná žena se nahlas ozvala: „Jak můžete mluvit o pokoji, když jste odsud ty lidi právě vyhnal?“ Kněz ji ignoroval. Odešel jsem a v kostele mě už nikdy nikdo neviděl.

Brzy nato jsem začal studovat Bibli a společně s Andrem chodit na shromáždění svědků Jehovových. Naše příbuzné to vyděsilo a začali se nám stavět na odpor. Andreova babička nám vyhrožovala: „Vykopu díru a zaživa vás pohřbím, pokud nepřestanete s tím novým náboženstvím!“ Její hrozby nás ale neodradily. Byli jsme rozhodnuti studovat dál.

Dělám změny

Postupně jsem si začal uvědomovat, že jsem vlastně nikdy nepocítil lásku. Byl jsem drsný a vnitřně nejistý a bylo pro mě těžké lidem věřit. Svědkové však o mě měli opravdový zájem. Když jsem vážně onemocněl, mým příbuzným to bylo úplně jedno, ale svědkové mě navštěvovali a pomáhali mi. Jejich láska nebyla „pouhá slova“, ale byla to „opravdová láska, která se projevuje skutky“. (1. Jana 3:18, Today’s English Version)

Přestože jsem vypadal drsně a měl jsem takovou i povahu, svědkové ke mně byli „něžně soucitní“ a dávali mi najevo „bratrskou náklonnost“. (1. Petra 3:8) Poprvé v životě jsem cítil, že mě má někdo rád. Stal jsem se citlivějším člověkem a začal jsem pěstovat lásku k Bohu a k lidem. Svůj život jsem zasvětil Jehovovi a v prosinci 2004 jsem to dal najevo křtem ve vodě. Zanedlouho byl pokřtěn i Andre.

Požehnání v době těžkostí

Po křtu jsem měl obrovskou touhu pomáhat lidem, kteří stejně jako já nikdy nepoznali pravou lásku a spravedlnost. Proto jsem se stal průkopníkem, jak svědkové Jehovovi označují toho, kdo hodně času věnuje kazatelské službě. To, že jsem mohl mluvit s lidmi o povzbudivých myšlenkách z Bible, mi přinášelo mnohem větší radost než účastnit se politických demonstrací a bojů. Konečně jsem mohl lidem doopravdy pomáhat.

V roce 2006 se situace ve Východním Timoru opět vyhrotila. Frakční skupiny bojovaly mezi sebou kvůli přetrvávajícím pocitům křivdy.  Dili bylo obklíčeno a mnoho lidí z východu muselo opustit své domovy, aby si zachránili život. Spolu s dalšími svědky jsem utekl do Baucau, města vzdáleného asi 120 kilometrů východně od Dili. Naše utrpení se však změnilo v požehnání, protože jsme tam založili nový sbor — první sbor mimo hlavní město.

Tři roky nato, v roce 2009, jsem dostal pozvání, abych se zúčastnil zvláštního školení pro horlivé křesťanské služebníky, které probíhalo v Jakartě, v Indonésii. Tamní svědkové mě přijali nejen do svých domovů, ale i do svých srdcí. Jejich upřímná láska na mě hluboce zapůsobila. Cítil jsem se součástí celosvětového „společenství bratrů“ — mezinárodní rodiny, která se o mě opravdově zajímá. (1. Petra 2:17)

Konečně cítím vnitřní klid

Po škole jsem se vrátil do Baucau, kde bydlím do dneška. Mám radost, že zde mohu lidem duchovně pomáhat, jako kdysi jiní pomáhali mně. Například do jedné odlehlé vesnice jezdím ještě s dalšími svědky na biblická studia asi za 20 lidmi. Mnozí z nich jsou věkem starší a neumí číst ani psát. Celá skupina chodí každý týden na shromáždění a tři z nich se už připojili k naší duchovní rodině tím, že se dali pokřtít.

Před několika lety jsem se seznámil s laskavou a přátelskou dívkou Felizardou, která s nadšením přijímala to, co se dozvídala z Bible, a brzy se dala pokřtít. Vzali jsme se v roce 2011. Mám radost také z toho, že můj příbuzný Andre slouží v kanceláři svědků Jehovových ve Východním Timoru. Dokonce většina příbuzných, včetně Andreovy babičky, která nás chtěla zaživa pohřbít, nyní respektuje mou víru.

Kdysi jsem býval rozzlobený a měl jsem pocit, že mě nikdo nemá rád a že si lásku ani nezasloužím. Ale díky Jehovovi jsem našel opravdovou lásku a vnitřní klid.

[Obrázek na straně 19]

Egidio jako politický aktivista

[Obrázek na straně 21]

Egidio a Felizarda se členy sboru v Baucau, Východní Timor