Humr — Pochoutka s klepety

V jedné newyorské restauraci sedí skupinka hostů. Na talířích mají velké korýše, kteří působí dojmem, že hosty zvědavě pozorují. Ti jsou ale plně zabráni do toho, jak pomocí speciálních příborů proniknout pod jejich krunýř a dostat se k jemnému nasládlému masu. Delikatesou, kterou si objednali, jsou humři.

 V18. STOLETÍ se humři podél severovýchodního pobřeží Spojených států vyskytovali v takovém množství, že vypadali jako hmyzí roje. Místní obyvatelé tyto korýše sbírali a hnojili s nimi pole. Rybáři je používali jako návnadu. Humři také byli jednou z hlavních složek vězeňské stravy. V té době byli tak rozšíření, že si skupina nespokojených sluhů u soudu prosadila, aby jim nebyli podáváni častěji než třikrát týdně.

Naproti tomu pro obyvatele měst dál od pobřeží byli humři vzácnou lahůdkou. Humří maso se totiž rychle kazí a jeho trvanlivost nelze prodloužit solením ani sušením. V polovině 19. století ho však výrobci začali konzervovat, a tak si na něm mohli pochutnávat i lidé ve vnitrozemí. Rozvoj železnice navíc umožnil do různých částí Spojených států dovážet tyto korýše živé. Poptávka po humrech díky tomu výrazně vzrostla. Jejich přeprava však byla nákladná, a tak si tuto delikatesu mohli dovolit jen bohatí lidé.

Dnes se humři loví v různých oblastech. Například humr americký se vyskytuje v Atlantském oceánu, od kanadské provincie Newfoundland až po Severní Karolínu. Nejvíc humrů se loví ve státě Maine na severovýchodě USA. Odtud se živí i tepelně upravení humři exportují do mnoha zemí. Jediným letadlem jich lze přepravit víc než 35 tun.

Produkci potravin, které se vyvážejí do celého světa, často zajišťují velké společnosti. Humry ale většinou loví místní živnostníci. Chytají je tam, kde se přirozeně vyskytují — v tomto případě ve vodách Atlantského oceánu. Umělý chov se téměř nevyužívá.

Vzhůru na humry!

O lovu humrů si redaktor Probuďte se! povídal s Jackem a jeho ženou Annette, kteří žijí ve městě Bar Harbor ve státě Maine. V Jackově rodině se toto povolání dědí už čtyři generace. Jack začal humry lovit v 17 letech, a to ve stejné zátoce jako jeho pradědeček. Annette říká: „Když jsem se vdala, stal se lov humrů součástí mého života. Dva  roky jsem se učila na Jackově lodi a teď mám svou vlastní.“

Jak tedy Jack a Annette humry loví? Annette vysvětluje: „Vezmeme koš na humry — drátěnou klec s malým otvorem. Dovnitř dáme síťový sáček s návnadou, což jsou většinou sledi.“ K jednotlivým košům lovci přivážou bójky. Annette dodává: „Každý lovec natírá své bójky jinou barvou, aby si je později poznal.“

Když lovci hodí koš přes palubu, klesne na dno. Díky barevné bójce ho pak snadno najdou. Annette říká: „Koše necháme ve vodě několik dní. Pak se vrátíme a vytáhneme je na palubu. Pokud je v nich nějaký humr, vyndáme ho a změříme.“ Malé humry hážou svědomití lovci, k nimž Jack a Annette patří, zpátky do moře. Někdy pustí na svobodu také samičky, aby mohly přivést na svět další potomstvo.

Lovci potom zamíří do nedalekého přístaviště, kde svůj úlovek prodají. Někteří sice vzájemně spolupracují, ale většina loví samostatně. Zpravidla nejsou uzavírány žádné smlouvy — místní lovci zkrátka humry prodávají místním obchodníkům. Jak už jsme se zmínili, umělý chov humrů se dnes v podstatě nevyužívá. Jack však říká: „Lovci mohou získat povolení přivézt několik samiček s vajíčky a umístit je v líhni. Pak počkají, až se z vajíček vylíhnou mláďata, a po nějaké době je vypustí zpátky do moře. Tím se zajistí, že se větší počet humrů dožije dospělosti.“

Lov humrů není tím nejjednodušším způsobem obživy ani snadnou cestou ke zbohatnutí. Přesto lovci svou práci milují. Přináší jim totiž určitou svobodu, možnost navázat na místní a rodinnou tradici a radost z práce na moři. Hlavně je ale těší to, že si jejich úlovek mohou vychutnat lidé po celém světě.

[Rámeček a obrázek na straně 12]

NEBEZPEČNÉ POVOLÁNÍ

Mohlo by se zdát, že s lovem humrů není spojeno žádné riziko. Jak ale vyplývá například ze zprávy Národního ústavu pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (NIOSH), je toto povolání poměrně nebezpečné. „V letech 1993 až 1997 došlo mezi lovci humrů v Maine průměrně ke 14 smrtelným pracovním úrazům na 100 000 registrovaných lovců, což je více než 2,5násobek národního průměru (4,8 na 100 000 pracovníků) ve všech odvětvích.“

Zmíněný ústav dále informoval o výsledcích výzkumu, který provedla americká pobřežní stráž. Vyplynulo z něj, že „lovci humrů se na palubě často zapletou do uvolněného lana a koš na humry je pak stáhne přes palubu. Pokud se jim nepodaří z lana vyprostit a dostat se zpátky na loď, utopí se.“ V průzkumu mezi 103 lovci humrů, který proběhl v letech 1999 a 2000, tři ze čtyř lovců uvedli, že se už někdy do lana zapletli, i když ne všichni spadli přes palubu. Byla proto navržena určitá bezpečnostní opatření, například to, že by lovci humrů měli mít u sebe nějaký nástroj, kterým by mohli lano přeříznout. Především by se však měli snažit těmto nebezpečným situacím předcházet.

[Obrázky na straně 10 a 11]

1. Jack vytahuje koš na humry

2. Annette a Jack humry vyndavají otvorem v drátěném koši

3. Každého humra nejprve změří