Když byl malý, řekl vám všechno. Teď je v pubertě a neřekne vám nic. Když se s ním snažíte bavit, buď vám odpovídá jedním slovem, nebo vyvolá hádku a váš domov se rázem změní v bitevní pole.

Se svým dospívajícím dítětem se ale můžete naučit komunikovat. Nejprve uvažujte o dvou faktorech, které mohou komunikaci ztěžovat.

Touha po nezávislosti. Aby se z vašeho dítěte stal zodpovědný dospělý, musí obrazně řečeno přesednout z místa spolujezdce na místo řidiče a naučit se jet po záludné cestě života. Někteří teenageři samozřejmě chtějí víc svobody, než mohou mít. Na druhou stranu někteří rodiče dávají svým dětem méně svobody, než by mohli dát. Takové přetahování může vést k tomu, že se rodiče a děti pořád hádají. „Naši sledují každý můj krok,“ stěžuje si 16letý Brad. * „Pokud mi nedají víc svobody, tak se v osmnácti odstěhuju.“

Vnímání širších souvislostí. Malé děti mají sklon posuzovat věci kategoricky — buď jsou dobré, nebo špatné. Mnozí dospívající je ale tak černobíle nevnímají. Tato schopnost jim pomáhá, aby měli zdravý úsudek. Například pojem spravedlnost dítě chápe zjednodušeně: „Maminka rozlomí sušenku na dvě půlky, jednu dá mně a druhou bráškovi.“ V tomto případě je spravedlnost omezena na matematickou rovnici. Dospívající ale ví, že tak jednoduché to není. Jednat spravedlivě vždycky neznamená jednat stejně, a jednat stejně není vždycky spravedlivé. Díky tomu, že dospívající uvažují v širších souvislostech, se dokážou poprat i se složitými otázkami. Jaká je ale druhá strana mince? Takové uvažování může vést k tomu, že budou svádět boj s vámi.

Kdykoli to jde, nenuceně si povídejte. Využívejte běžné situace. Někteří rodiče například zjistili, že jejich dospívající dítě se spíš rozpovídá při nějaké práci nebo při jízdě autem, zkrátka když jsou vedle svého rodiče, ne naproti němu. (Biblická zásada: 5. Mojžíšova 6:6, 7)

Nemluvte moc dlouho. Každý rozhovor o nějakém problému nemusíte dovést až do trpkého konce. Místo toho vyjádřete svůj názor a pak skončete. Většině z toho, co jste řekli, bude vaše dospívající dítě věnovat pozornost později, až bude o vašich slovech přemýšlet o samotě. Tuto možnost mu neberte. (Biblická zásada: Přísloví 1:1–4)

Naslouchejte a buďte přizpůsobiví. Pozorně dítěti naslouchejte a nepřerušujte ho. Díky tomu můžete pochopit celou šíři problému. Reagujte rozumně. Pokud budete strnule lpět na pravidlech, dítě se bude snažit je obejít. „V takovém případě žijí děti dvojí život,“ upozorňuje kniha Staying Connected to Your Teenager. „Jeden život, ve kterém rodičům říkají to, co chtějí slyšet, a druhý, ve kterém si dělají, co se jim líbí, jakmile rodičům zmizí z dohledu.“ (Biblická zásada: Filipanům 4:5)

Zůstaňte klidní. „Když se na něčem nedokážeme shodnout, mámy se dotkne cokoli, co řeknu,“ stěžuje si Kari. „To mě rozhodí a začneme se hádat.“ Nereagujte přehnaně, ale raději řekněte něco, z čeho je vidět, že rozumíte pocitům svého dítěte. Například místo abyste řekli: „Nedělej z toho vědu!“, řekněte: „Vidím, že tě to trápí.“ (Biblická zásada: Přísloví 10:19)

Nepřikazujte, ale kdykoli je to možné, veďte. Schopnost vašeho dítěte vnímat širší souvislosti je jako sval, který se musí posilovat. Když dítě řeší nějaké dilema, „necvičte“ za něj. Během rozhovoru mu umožněte, aby přišlo s nějakými návrhy. Potom, co jste si o nich popovídali, řekněte třeba: „Tohle je pár možností. Během dneška a zítřka si je promysli a pak si spolu můžeme popovídat o řešení, které se ti zdá nejlepší a proč.“ (Biblická zásada: Hebrejcům 5:14)