PROČ byste se měli o tohoto starověkého římského císaře zajímat? Pokud máte blízko ke křesťanství, měli byste vědět, že Konstantinovy politické a náboženské intriky ovlivnily nauky a praktiky mnoha církví, což je patrné až dodnes. Podívejme se, jak k tomu došlo.

V roce 313 n. l. vládl Konstantin nad západní částí Římské říše, zatímco Licinius a Maximinus vládli na východě. Konstantin spolu s Liciniem udělili náboženskou svobodu všem, včetně křesťanů. Konstantin křesťanství chránil, protože byl přesvědčen, že toto náboženství může jeho říši sjednotit. *

Když zjistil, že církve jsou rozděleny kvůli sporům, zděsil se. Chtěl je sjednotit, a tak usiloval o to, aby byla ustanovena a pak prosazována „pravá“ doktrína. Aby si biskupové získali jeho přízeň, museli přistoupit na náboženské kompromisy a ti, kteří to udělali, byli zproštěni daně a získali štědrého patrona. Historik Charles Freeman řekl: „Přijmout ‚správnou‘ verzi křesťanské doktríny umožnilo nejen přístup do nebe, ale rovněž k obrovskému bohatství  a vlivu na zemi.“ Duchovní se tedy stali mocnými osobnostmi ve světských záležitostech. „Církev získala ochránce, ale také pána,“ říká historik A.H.M. Jones.

Konstantinovo spojenectví s biskupy vedlo k tomu, že vzniklo náboženství, jehož nauky byly částečně křesťanské a částečně pohanské. Stěží to mohlo být jinak, protože císař usiloval o náboženský pluralismus a vůbec mu nešlo o nalezení náboženské pravdy. Byl to přece vládce pohanské říše! Chtěl se zavděčit oběma táborům, a tak zaujímal postoj „vědomé nejednoznačnosti ve svých skutcích a vládnutí obecně,“ napsal jeden historik.

Konstantin sice o sobě tvrdil, že je zastáncem křesťanství, ale stále se přidržoval pohanství. Například se věnoval astrologii a věštění, což jsou praktiky, které Bible odsuzuje. (5. Mojžíšova 18:10–12) Na Konstantinově oblouku v Římě je zpodobněn, jak obětuje pohanským božstvům. Nadále prokazoval čest slunečnímu bohu tím, že ho nechal zobrazovat na mincích a prosazoval jeho kult. V pozdějším období svého života dokonce povolil jednomu malému městu v Umbrii v Itálii, aby jemu a jeho rodině postavili chrám a ustanovili kněze, kteří by tam sloužili.

Jako „křesťan“ se dal pokřtít až na smrtelné posteli v roce 337 n. l. Mnozí učenci se domnívají, že s tím otálel proto, aby si udržel politickou podporu od křesťanských i pohanských složek své říše. Způsob jeho života a jeho pozdní křest vzbuzují pochybnosti o upřímnosti jeho víry v Krista. Jedna věc je ale jistá. Církev, kterou zlegalizoval, se stala mocným politickým a náboženským subjektem, který se tímto obrátil zády ke Kristu a podal ruku světu. Ježíš o svých následovnících řekl: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14) Z této církve, která tehdy už světská byla, vzešlo bezpočet náboženských denominací.

Co z toho všeho vyplývá? Učení nějaké církve bychom neměli přijímat automaticky, ale spíše je prozkoumat ve světle biblických nauk. (1. Jana 4:1)