V posledních desetiletích se rodinný život v západních zemích dramaticky změnil. Kdysi měli doma hlavní slovo rodiče a děti je poslouchaly. Dnes se zdá, že je to v některých rodinách naopak. Podívejme se na pár typických situací.

• Maminka je v obchodě se svým čtyřletým synem, který se natahuje pro hračku. Ona se mu to ale snaží rozmluvit: „Copak jich doma nemáš dost?“ Příliš pozdě jí dochází, že otázka nebyla namístě. „Ale já ji chci!“ dotírá dítě. Maminka se bojí, že se syn zase začne vztekat, a tak mu ji radši koupí.

• Pětiletá dcerka přeruší svého tátu, který mluví s jiným dospělým. Hlásí: „Mě už to tady nebaví, chci jít domů!“ Tatínek v půlce věty přeruší rozhovor, sehne se k ní a chlácholí ji: „Vydržíš ještě chviličku, holčičko?“

• Dvanáctiletý David dostal poznámku za to, že křičel na svou učitelku. Tatínek je naštvaný – ne na syna, ale na učitelku. Prohlásí: „Zasedla si na tebe! Půjdu s tím za ředitelem!“

Tyto situace jsou sice vymyšlené, ale určitě nejsou přitažené za vlasy. Ukazují na problém, který bývá v rodinách, kde rodiče tolerují drzost svých dětí, ustupují jejich požadavkům a tahají je z problémů, které si samy způsobily. „Stále častěji je vidět, že rodiče přenechávají svou autoritu malým dětem,“ píše se v knize The Narcissism Epidemic. „Ještě donedávna děti věděly, kdo je doma pánem – a ony to nebyly.“

 Hodně rodičů se samozřejmě snaží předat dětem správné hodnoty, a to jak svým příkladem, tak důsledným a přitom laskavým usměrňováním. Nicméně takoví rodiče „plavou proti proudu,“ jak uvádí zmíněná kniha.

Čím to je, že se názory na výchovu tak změnily?

Někteří říkají, že autorita rodičů začala slábnout v 60. letech minulého století zásluhou takzvaných odborníků, kteří rodičům radili, aby byli k dětem tolerantnější. Prosazovali takové názory jako například „buďte kamarádem, ne autoritou“, „chválit je lepší než trestat“ nebo „všímejte si u dětí toho dobrého, místo abyste je napravovali za to špatné“. Podle těchto odborníků rodiče nemusí balancovat mezi pochvalou a káráním, protože když svoje děti napomínají, zraňují jejich křehké city, což jim děti později v životě budou vyčítat.

Není to tak dlouho, co odborníci také vyzdvihovali hodnotu sebeúcty. Vypadalo to, že najednou odhalili tajemství dobré výchovy, které jednoduše znělo: Pomáhejte dítěti, aby ze sebe mělo dobrý pocit. Samozřejmě je důležité, aby si děti věřily, ale tito odborníci šli do extrému, když rodičům doporučovali: „Nepoužívejte slova jako ne a špatně. Říkejte svým dětem, že jsou výjimečné a že můžou dosáhnout, čeho budou chtít.“ Jinými slovy, důležitější než být dobrý je mít ze sebe dobrý pocit.

Podle některých však trend, který klade velký důraz na sebeúctu, dává dětem maximálně pocit, že mají na všechno právo, jako by jim byl svět zavázán. Je také příčinou toho, že hodně mladých lidí „není připraveno na nevyhnutelnou kritiku a občasný neúspěch, které k životu patří,“ uvádí kniha Generation Me. V knize je citován výrok jednoho  otce, který řekl: „V pracovním prostředí kolem vás nikdo nebude chodit po špičkách. Když svému nadřízenému předložíte špatnou zprávu, neřekne vám: ‚Líbí se mi barva papíru, kterou jste vybral.‘ Pokud budete klást příliš velký důraz na sebeúctu svých dětí, prokážete jim medvědí službu.“

V průběhu let se názory na výchovu mění, stejně jako názory na cokoli jiného. Odborník na pedagogiku Ronald G. Morrish napsal: „Výchovné metody se . . . neustále mění a odrážejí změny v naší společnosti.“ * Snadno se může stát, že rodiče budou „zmítáni jako na vlnách a unášeni sem a tam každým větrem učení“. (Efezanům 4:14)

Je jasné, že současný trend benevolentní výchovy má své stinné stránky. Nejenže oslabuje rodičovskou autoritu, ale také ponechává děti bez vedení, které potřebují, aby v životě dělaly správná rozhodnutí a měly zdravou sebeúctu.

Existuje nějaký lepší přístup?