Mezi vámi a vaším čtyřletým dítětem v jednom kuse probíhá souboj kdo s koho a zdá se, že vaše dítě pokaždé zvítězí.

• Když mu řeknete, že má něco udělat, tváří se, že neslyší.

• Když mu řeknete, aby nedělalo něco, co zrovna dělat chce, dostane záchvat vzteku.

Říkáte si: Je to jenom přechodné období? Mám doufat, že z toho vyroste?

Své dítě můžete naučit poslušnosti. Než si řekneme jak, uvažujme, jakou příčinu může takové chování mít.

Když je vaše dítě úplně maličké, je vaším hlavním úkolem o něj pečovat. Jste mu plně k dispozici. Stačí, aby zaplakalo, a okamžitě běžíte, abyste se o něj postarali. Taková reakce je namístě, a dokonce je nezbytná. Malé dítě potřebuje, aby mu rodič věnoval stálou pozornost.

Když o dítě celé měsíce takto pečujete, je úplně přirozené, že jedná, jako by bylo pánem domu a rodiče byli sluhové, kteří čekají na jeho pokyny. Ve dvou letech si pak dítě obvykle začne uvědomovat krutou realitu: Jeho samovláda se hroutí. Rodiče už neplní jeho příkazy, ale naopak očekávají, že ono bude plnit ty jejich. Pro dítě je to drsné procitnutí. Některé děti reagují záchvatem vzteku, jiné odmítají poslouchat a zkoušejí, kolik jim toho projde.

V této době, která je pro dítě zlomová, se rodič musí chopit nové role – být tím, kdo má autoritu a jasně dává najevo, co se od dítěte očekává. Co ale v případě, že dítě na pokyny nereaguje nebo je odmítá, jak to bylo v situacích nastíněných v úvodu?

Začněte uplatňovat svou autoritu. Dítě vás nebude respektovat, pokud nebude vnímat, že nad ním máte autoritu. Proto ji musíte s vyrovnaností prosazovat. V posledních desetiletích takzvaní experti postavili slovo „autorita“ do špatného světla. Jeden z nich dokonce rodičovskou autoritu označil za „neetickou“ a „nemorální“. Nicméně opačný přístup – povolnost – může vést k tomu, že děti budou pociťovat zmatek, budou rozmazlené a budou si myslet, že si můžou dovolit všechno. To jim určitě nepomůže, aby z nich vyrostli zodpovědní lidé. (Biblická zásada: Přísloví 29:15)

Ukázňujte. Podle jednoho slovníku to znamená „vychovávat tak, že výsledkem bude poslušnost a sebeovládání – často formou pravidel a trestů za jejich porušení.“ Ukázňování by nikdy nemělo být přehnané ani hrubé. Na druhé straně by ale nemělo být nekonkrétní nebo nedůsledné, protože dítě pak nemá motivaci něco měnit. (Biblická zásada: Přísloví 23:13)

Vyjadřujte se jasně. Někteří rodiče své děti prosí, aby je poslechly, například: „Můžu tě poprosit, aby sis uklidil pokoj?“ Myslí si možná, že je to zdvořilé. Tato taktika však může rodiče stavět do podřízeného postavení a dítě dostává možnost, aby se na základě toho, co mu vyhovuje, rozhodlo, jestli rodiče poslechne, nebo ne. Nezříkejte se své autority a dávejte dítěti jednoznačné pokyny. (Biblická zásada: 1. Korinťanům 14:9)

Buďte pevní. Pokud řeknete „ne“, neměňte to a dejte najevo, že jste v tomto rozhodnutí se svým partnerem zajedno. Pokud řeknete, že z neposlušnosti vyplynou nějaké důsledky, dodržte to. Nenechte se zatáhnout do vyjednávání nebo nekonečných diskuzí o tom, proč jste určité rozhodnutí udělali. Pro dítě a také pro vás bude mnohem snazší, když vaše „ano“ bude zkrátka znamenat „ano“ a vaše „ne“ zase „ne“. (Jakub 5:12)

Jednejte láskyplně. Rodina není žádná demokracie, ale ani diktatura. Je to Bohem dané uspořádání, ve kterém můžou být děti láskyplně vedeny tak, aby se z nich stali zodpovědní dospělí. Součástí tohoto procesu je ukázňování, které děti učí poslušnosti a zároveň jim dává pocit, že je milujete.