Toto duchovní zajetí trvalo od 2. století n. l. do roku 1919. Na čem tuto úpravu porozumění zakládáme?

Z důkazů vyplývá, že ze zajetí Velkého Babylonu byl Boží lid osvobozen v roce 1919, kdy byli pomazaní křesťané shromážděni do obnoveného sboru. Potom co bylo v roce 1914 v nebi zřízeno Boží království, prošel Jehovův lid náročným obdobím, během kterého byl přečišťován. * (Mal. 3:1–4) V roce 1919 pak Ježíš ustanovil věrného a rozvážného otroka, který měl Božímu očištěnému lidu poskytovat „pokrm v pravý čas“. (Mat. 24:45–47) Toho roku tedy byli praví křesťané osvobozeni z Velkého Babylonu. (Zjev. 18:4) Kdy ale toto zajetí začalo?

Řadu let jsme v našich publikacích vysvětlovali, že do zajetí Velkého Babylonu se Boží lid dostal v roce 1918, a že v něm tedy byl poměrně krátkou dobu. Například Strážná věž z 15. března 1992 uvedla: „Podobně jako se Boží lid dostal na čas do zajetí starověkého Babylóna, ocitli se i Jehovovi služebníci v roce 1918 do jisté míry v područí Velkého Babylóna.“ Z dalšího zkoumání ale vyplynulo, že toto zajetí začalo mnohem dřív.

Zamysleme se například nad jedním proroctvím, ve kterém bylo zajetí a propuštění Božího lidu předpovězeno. Najdeme ho v Ezekielovi 37:1–14. Ezekiel ve vidění spatřil údolí plné kostí. Jehova mu vysvětlil, že ty kosti představují „celý izraelský dům“. Ve větším splnění se toto proroctví vztahuje na „Boží Izrael“, tedy na pomazané křesťany. (Gal. 6:16; Sk. 3:21) Ezekiel potom viděl, jak kosti začaly ožívat a stala se z nich velká armáda. Tím bylo předpovězeno duchovní oživení Božího lidu, které vyvrcholilo událostmi roku 1919. Jak ale  z tohoto proroctví vyplývá, že zajetí „Božího Izraele“ mělo trvat dlouhou dobu?

Zaprvé, o kostech je řečeno, že „vyschly“ a že byly „velmi suché“. (Ezek. 37:2, 11) Z toho je vidět, že ti, kterým tyto kosti patřily, byli mrtví už dlouho. A zadruhé, Ezekiel popsal, že kosti ožily postupně, ne najednou. Nejdřív slyšel „chřestot“ a „kosti se začaly přibližovat, kost ke své kosti“. Potom se přidaly „šlachy a maso“ a těla se potáhla kůží. Nakonec do nich začal „vstupovat dech a [zabití] začali žít“. Jehova je pak vrátil do jejich země. Celý tento proces vyžadoval čas. (Ezek. 37:7–10, 14)

Zajetí starověkého izraelského národa trvalo dlouhou dobu. Začalo v roce 740 př. n. l., kdy bylo poraženo desetikmenné izraelské království a jeho obyvatelé byli odvedeni do vyhnanství. V roce 607 př. n. l. pak byl zničen Jeruzalém a do vyhnanství odešli i obyvatelé judského království. Toto období zajetí skončilo v roce 537 př. n. l., kdy se někteří Židé vrátili do Jeruzaléma, aby znovu postavili chrám a obnovili pravé uctívání.

Z toho všeho je vidět, že Boží lid musel být v zajetí mnohem déle než od roku 1918 do roku 1919. Toto zajetí odpovídá období, kdy měl obrazný plevel růst společně s pšenicí, tedy s pomazanými křesťany. (Mat. 13:36–43) Vzhledem k tomu, že počet odpadlíků během té doby značně převyšoval počet pravých křesťanů, můžeme říct, že křesťanský sbor byl v zajetí Velkého Babylonu. Dostal se do něj někdy v průběhu 2. století n. l. a zůstal v něm až do času konce – do chvíle, kdy byl očištěn duchovní chrám. (Sk. 20:29, 30; 2. Tes. 2:3, 6; 1. Jana 2:18, 19)

Duchovenstvo a jeho političtí spojenci si během těch staletí chtěli udržet kontrolu nad životy lidí, a proto jim bránili v přístupu k Božímu Slovu. Někdy bylo považováno za zločin už to, když si člověk četl Bibli ve svém jazyce. Někteří takoví lidé byli dokonce upáleni na hranici. Pokud někdo vyjádřil jiný názor, než jaký hlásala církev, byl tvrdě potrestán. To všechno bránilo šíření biblické pravdy.

A co předpovězená obnova? Kdy a jak k ní mělo dojít? Duchovní obnova Božího lidu byla  postupným procesem. V několika posledních staletích zazníval obrazný „chřestot“. Objevili se totiž jednotlivci, kteří se v té duchovně potemnělé době odvážně stavěli za to, co učí Bible, přestože jejich porozumění bylo omezené. Někteří z nich kázali to, co z Božího Slova pochopili, a jiní ho překládali a šířili mezi obyčejnými lidmi.

Kolem roku 1870 se do důkladného studia Bible pustili Charles Taze Russell a jeho přátelé. Bylo to, jako by se kosti z Ezekielova vidění začaly obalovat masem a kůží. Sionská Strážná věž a další publikace pomáhaly upřímným lidem poznat biblické pravdy. Víru Božího lidu později posílilo také „Fotodrama stvoření“ z roku 1914 a kniha Ukončené tajemství, která vyšla roku 1917. Konečně v roce 1919 byl Božímu lidu obrazně řečeno vdechnut život a ti, kdo k němu patřili, byli jakoby usazeni ve své zemi. Postupem času se k pomazaným začali přidávat křesťané s pozemskou nadějí, čímž vznikla „velmi veliká vojenská síla“. (Ezek. 37:10; Zech. 8:20–23) *

Jak jsme si ukázali, Boží lid se dostal do zajetí Velkého Babylonu ve 2. století n. l., kdy se rozbujelo odpadlictví. Začalo tím pochmurné období podobné tomu, jaké zažili starověcí Izraelité ve vyhnanství. Můžeme být opravdu šťastní, že po všech těch staletích, kdy Boží lid zažíval duchovní útlak, my dnes žijeme v době, o které bylo řečeno, že „ti, kdo mají pochopení, budou zářit“ a že „mnozí se očistí“ a „budou přečištěni“. (Dan. 12:3, 10)

Jednoduše řečeno, přesně to nevíme. V našich publikacích jsme v minulosti uváděli obě možnosti.

Nejprve se zamysleme nad tím, co k této události říká Bible. Apoštol Matouš ve svém evangeliu napsal: „Potom ho Ďábel vzal s sebou do svatého města a postavil ho na chrámové cimbuří“ neboli na nejvyšší bod chrámu. (Mat. 4:5) Lukáš v paralelní zprávě uvádí toto: „Odvedl ho do Jeruzaléma a postavil ho na chrámové cimbuří.“ (Luk. 4:9)

Dřív jsme v našich publikacích vysvětlovali, že když Satan Ježíše pokoušel, nemusel ho vzít do chrámu doslova. Například v samizdatové Strážné věži č. 24 z roku 1961 (anglické vydání z 1. března 1961) bylo napsáno: „Zdá se, že není rozumné usuzovat, že všechno, co zpráva říká o Ježíšově pokušení na poušti, je třeba chápat doslovně. Jistě neexistuje žádná hora, z níž by bylo možno někomu ukázat ‚všechno bohatství tohoto světa a jeho slávu‘. Proto tedy musíme logicky usuzovat,  že satan nevzal Ježíše doslova, tělesně neboli fysicky do svatého města, aby jej tam postavil na ‚chrámové cimbuří‘. Aby pokušení bylo skutečně působivé, nebylo ničeho takového vůbec třeba.“ V dalších vydáních tohoto časopisu jsme ale napsali, že kdyby Ježíš Satana poslechl a skočil, mohl se zabít.

Někteří znalci se domnívají, že Ježíš neměl právo stát na chrámové svatyni, jelikož nebyl Levita. Proto došli k závěru, že Ježíš byl do chrámu vzat ve vidění. Něco podobného zažil o staletí dřív prorok Ezekiel. (Ezek. 8:3, 7–10; 11:1, 24; 37:1, 2)

Pokud ale ke zkoušce došlo jen ve vidění, mohlo by někoho napadnout:

• Byla tato situace pro Ježíše opravdu pokušením?

• Ostatní dvě pokušení byla reálná – Ježíš měl proměnit skutečné kameny a skutečně uctívat Satana. Nebylo by tedy logické předpokládat, že i v tomto případě měl z chrámu skočit doopravdy?

Na druhou stranu, pokud Ježíš opravdu stál na chrámovém cimbuří, vznikají jiné otázky:

• Neporušil tím Zákon?

• Jak se dostal z pustiny do Jeruzaléma?

Zamysleme se nad tím, jak by se tyto otázky daly zodpovědět.

Profesor D. A. Carson uvádí, že řecké slovo hieron, které je v obou zprávách přeloženo jako „chrám“, „pravděpodobně označuje celý chrámový komplex, ne jenom samotnou svatyni“. Ježíš tedy nemusel nutně stát na střeše svatyně, ale například v jihovýchodní části chrámového komplexu – na stavbě s plochou střechou, která byla obehnaná zídkou a pod kterou leželo v hloubce 137 metrů údolí Kidron. Pod žádnou jinou částí chrámu taková hloubka nebyla. Starověký historik Josephus uvádí, že když tam člověk stál a díval se dolů, měl z té výšky závrať. Do této části areálu mohl Ježíš přijít, i když nebyl Levita.

Jak by se ale Ježíš z pustiny do chrámu dostal? S jistotou to nevíme. V Bibli čteme jen to, že Ježíš byl vzat do Jeruzaléma. Nedozvídáme se, jak daleko od Jeruzaléma byl ani jak dlouho byl Satanem pokoušen. Je možné, že Ježíš šel do Jeruzaléma pěšky, přestože to byla dlouhá cesta.

Když Satan Ježíšovi ukázal „všechna království světa“, pravděpodobně se jednalo o vidění. Žádná hora, ze které by je mohl vidět, totiž neexistuje. Satan mohl království Ježíšovi ukázat podobně, jako když někomu na plátně promítneme snímky různých míst na zemi. Ale i když se mohlo jednat o vidění, „akt uctívání“ měl být skutečný. (Mat. 4:8, 9) Z toho by se dalo vyvozovat, že když se Satan snažil Ježíše přimět, aby skočil z chrámového cimbuří, mělo také jít o doslovný skutek s doslovnými následky. Takové pokušení by bylo silnější, než kdyby šlo jen o vidění.

Nelze tedy vyloučit, že Ježíš skutečně šel do Jeruzaléma a stál na chrámovém cimbuří. Jak už bylo řečeno, nevíme přesně, jak to bylo. Můžeme si ale být jistí tím, že Satan Ježíše opakovaně pokoušel a že Ježíš jeho nabídku pokaždé bez váhání odmítl.