V Lukášově evangeliu se píše, že Ježíš otevřel svitek proroka Izajáše, přečetl z něj určitou pasáž a pak ho zase svinul. A proroku Jeremjášovi bylo řečeno, aby do svitku napsal Boží poselství. (Jeremjáš 36:2; Lukáš 4:16–20)

Jak se svitky vyráběly? Kusy kůže, pergamenu nebo papyru se slepily dohromady tak, že vytvořily pás. Ten se potom namotal na tyčku, a to popsanou stranou dovnitř. Text byl napsaný v úzkých sloupcích po celé šířce svitku. Pokud byl dlouhý, měl tyčky na obou koncích. Když chtěl čtenář najít nějakou konkrétní pasáž, jednou rukou svitek odvíjel a druhou ho navíjel.

„Svitek měl tu výhodu, že díky své délce (často kolem 10 metrů) mohl obsáhnout celou knihu a smotaný přitom zabral málo místa,“ píše se v The Anchor Bible Dictionary. Odhaduje se, že například Lukášovo evangelium se vešlo na svitek dlouhý asi 9,5 metru. Někdy se horní a dolní okraj svitku zařízl, uhladil pemzou a nabarvil.

Už od vzniku izraelského kněžstva mohl jako velekněz sloužit vždy jen jeden muž a zpočátku vykonával tento úřad až do konce života. (4. Mojžíšova 35:25) Prvním veleknězem byl Áron. Pak toto čestné postavení přecházelo z otce na nejstaršího syna. (2. Mojžíšova 29:9) Mnoho Áronových potomků sloužilo jako kněží, ale úřad velekněze jich zastávalo relativně málo.

Když se Izrael dostal pod cizí nadvládu, velekněze jmenovali a sesazovali podle své libovůle nežidovští panovníci. Zdá se, že nový velekněz byl téměř vždy vybírán z malého počtu privilegovaných rodin, většinou z Áronova rodu. Výraz „přední kněží“ se zjevně vztahuje na významné členy kněžstva. Patřily mezi ně hlavy 24 kněžských oddílů, význační členové velekněžských rodin a velekněží zbavení svého úřadu, jako například Annáš. (1. Paralipomenon 24:1–19; Matouš 2:4; Marek 8:31; Skutky 4:6)