KAŽDÝ rok víc než 6 milionů lidí cestuje do odlehlého cedrového lesa na japonském poloostrově Šima. Míří do Velké svatyně Ise, kde je už asi 2 000 let uctívána šintoistická bohyně slunce Amaterasu Ómikami. Ti, kdo ji přijdou uctívat, se nejprve očistí tím, že si umyjí ruce a ústa. Potom se postaví před sál, kterému se říká haiden, a provádí rituál, při kterém se klaní, tleskají a modlí se k bohyni. * Zastánci šintoismu můžou vyznávat i jiná náboženství. A někteří buddhisté, křesťané a další věřící zase nemají žádný problém účastnit se v této svatyni šintoistických rituálů.

Mnoho významných světových náboženství má svá posvátná místa *, která navštěvují miliony lidí. V křesťanských zemích je hodně kostelů a jiných svatyní zasvěceno Ježíšovi, Marii a různým svatým. Další byly postaveny na místech, kde se údajně odehrály události z Bible nebo „zázraky“ z pozdější doby nebo kde se nachází nějaké náboženské relikvie. Mnoho lidí se na tato místa chodí modlit, protože věří, že spíš budou vyslyšeni. Pro jiné je návštěva svatyně završením dlouhé pouti, kterou uskutečnili, aby ukázali svou zbožnost.

Je větší pravděpodobnost, že Bůh někoho uslyší a odpoví mu, když se modlí na posvátném místě? Má Bůh radost, když vidí zbožnost těch, kdo vykonávají náboženské poutě? A co je důležitější, měli by křesťané na takových místech Boha uctívat? Odpovědi na tyto otázky nám nejen pomůžou zjistit, jak bychom se měli na uctívání ve svatyních dívat, ale také nám ukážou, z jakého uctívání má Bůh opravdu radost.

To, jak se Bůh dívá na posvátná místa nebo na svatyně, můžeme zjistit z rozhovoru Ježíše a Samaritánky. Ježíš cestoval přes Samaří a zastavil se, aby si odpočinul u studny blízko města Sychar. Začal mluvit se ženou, která tam přišla načerpat vodu. Když si povídali, žena poukázala na hlavní rozdíl mezi náboženstvím Židů a Samaritánů. Řekla: „Naši praotcové uctívali na této hoře; ale vy říkáte, že v Jeruzalémě je místo, kde se má uctívat.“ (Jan 4:5–9, 20)

Hora, o které žena mluvila, byla hora Gerizim ležící asi 50 kilometrů severně od Jeruzaléma. Na této hoře kdysi měli Samaritáni chrám, kde slavili různé svátky, například Pasach. Místo toho, aby se Ježíš zaměřil na tento sporný bod,  řekl: „Věř mi, ženo: Přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě.“ (Jan 4:21) To byla neobvyklá reakce, zvlášť od Žida. Proč by mělo uctívání v Božím chrámu v Jeruzalémě skončit?

Ježíš pokračoval: „Přichází . . . hodina, a je již nyní, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali.“ (Jan 4:23) Po staletí byl pro Židy velkolepý chrám v Jeruzalémě střediskem uctívání Boha Jehovy. Cestovali tam třikrát ročně, aby mu předkládali oběti. (2. Mojžíšova 23:14–17) Ježíš ale řekl, že se to všechno má změnit a že praví ctitelé budou Boha uctívat „duchem a pravdou“.

Židovský chrám byl skutečnou budovou na konkrétním místě, ale „duch a pravda“ nejsou hmotné věci ani nejsou vázané na nějaké doslovné místo. Ježíš tím ukázal, že pravé křesťanské uctívání nebude závislé na nějaké budově nebo na konkrétním místě – ani na hoře Gerizim, ani na chrámu v Jeruzalémě, ani na jakémkoli jiném posvátném místě.

Když si Ježíš povídal se Samaritánkou, řekl, že ta „hodina“, kdy má k takové změně v uctívání Boha dojít, „přichází“. Co tím myslel? Ta hodina přišla, když Ježíš obětoval svůj život a ukončil tím židovský systém uctívání založený na Mojžíšově zákoně. (Římanům 10:4) Ježíš ale také řekl, že ta hodina „je již nyní“. Proč? Protože jakožto Mesiáš už shromažďoval učedníky, kteří budou poslouchat jeho pokyn: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:24) Co tedy znamená uctívat Boha „duchem a pravdou“?

Když Ježíš mluvil o uctívání duchem, myslel tím, že se člověk nechává vést Božím svatým duchem, který nám mimo jiné umožňuje rozumět Bibli. (1. Korinťanům 2:9–12) A pravda, o které Ježíš mluvil, je přesné poznání toho, co učí Bible. To, jestli bude uctívání Bohu přijatelné, tedy nezávisí na konkrétním místě, ale na tom, jestli Boha uctíváme v souladu s Biblí a necháváme se vést svatým duchem.

Jak by se tedy křesťané měli dívat na náboženské poutě a uctívání Boha na posvátných místech? Když vezmeme v úvahu Ježíšův pokyn, že praví ctitelé mají uctívat Boha „duchem a pravdou“, je jasné, že uctívání Boha v nějaké svatyni nebo na jiném posvátném místě nemá pro našeho nebeského Otce žádnou zvláštní hodnotu. Bible navíc ukazuje, jaký má Bůh názor na uctívání model, například soch a obrazů. Píše se v ní: „Prchejte . . . před modlářstvím“ a také: „Střežte se před modlami.“ (1. Korinťanům 10:14; 1. Jana 5:21) Praví křesťané proto neuctívají Boha na místě, které je považováno za posvátné nebo kde se uctívají modly.

To ale neznamená, že Boží Slovo zakazuje mít oblíbené místo pro modlitby, studium nebo přemýšlení. Místo ke společnému uctívání Boha, které je čisté a důstojné, umožňuje poznávat a probírat duchovní myšlenky. A špatné není ani to, když na připomínku někoho zemřelého uděláme pomník, například náhrobek. Tím jednoduše ukážeme, že jsme zesnulého měli rádi a vzpomínáme na něj. Kdybychom ale takové místo považovali za posvátné nebo tam uctívali modly nebo relikvie, bylo by to naprosto proti tomu, co řekl Ježíš.

Pokud tedy chcete, aby Bůh vyslyšel vaše modlitby, nemusíte kvůli tomu chodit na nějaké posvátné místo. A když se budete účastnit poutí do svatyní, nebude z vás mít větší radost ani vám nedá nějaké zvláštní požehnání. Bible říká, že Bůh Jehova, „[Pán] nebe a země, nebydlí v chrámech udělaných rukama“. To ale neznamená, že je nám vzdálený. Můžeme se k němu modlit a on nás uslyší, ať budeme na jakémkoli místě, protože „není daleko od nikoho z nás“. (Skutky 17:24–27)