Cítili jste se někdy bezradní, když někdo z vašich blízkých prožíval zármutek nad ztrátou milované osoby? Někdy nevíme, co říct nebo udělat, a tak radši neuděláme nic. Něco praktického a užitečného ale podniknout můžeme.

Často stačí vaše přítomnost a prosté vyjádření jako: „Je mi to moc líto.“ V mnoha kulturách se považuje za vhodný projev účasti to, že pozůstalého obejmete nebo mu jemně stisknete paži. Pokud si chce popovídat, soucitně mu naslouchejte. A ze všeho nejlepší je pro rodinu zemřelého něco udělat, třeba se ujmout činností, které pozůstalý není schopný vykonávat. Pokud by vaše pomoc byla vítaná, můžete například uvařit nějaké jídlo, postarat se o děti nebo pomoct zařídit věci kolem pohřbu. To všechno mluví hlasitěji než ta nejvýmluvnější slova.

Možná budete chtít časem o zesnulém mluvit, třeba vyzdvihnout některé jeho dobré vlastnosti nebo pěkné zážitky s ním. Takový rozhovor může na tváři pozůstalého dokonce vykouzlit úsměv. Například Pam, které zemřel manžel Ian před šesti lety, vypráví: „Druzí mi někdy řeknou, co dobrého Ian udělal a já o tom ani nevěděla. Cítím se díky tomu moc dobře.“

 Podle některých odborníků se sice přátelé pozůstalým hodně věnují v prvních dnech jejich zármutku, ale brzy se zase vrátí ke svým každodenním záležitostem a na potřeby pozůstalých zapomenou. Snažte se proto zůstat s nimi v kontaktu. * Mnozí z nich si velmi váží toho, že si o svém přetrvávajícím smutku můžou s někým popovídat.

Zamysleme se nad mladou Japonkou Kaori, kterou zdrtila ztráta maminky a asi za rok smrt starší sestry. Je hezké, že ji přátelé dlouhou dobu podporovali. Například Ricuko, která je mnohem starší než Kaori, jí nabídla, že bude její blízkou přítelkyní. Kaori vypráví: „Abych řekla pravdu, moc nadšená jsem z toho nebyla. Nechtěla jsem, aby někdo zaujal místo mé maminky, a myslela jsem si, že to ani nejde. Díky tomu, jak se ke mně Ricuko chovala, jsem si k ní ale začala vytvářet blízký vztah. Každý týden jsme se spolu věnovaly tomu, že jsme s lidmi mluvily o Bibli, a chodily jsme na křesťanská shromáždění. Zvala mě na čaj, vařila mi a psala mi dopisy. Její pozitivní přístup měl na mě dobrý vliv.“

Od smrti Kaoriny maminky uběhlo už 12 let. Kaori je teď vdaná a spolu s manželem tráví hodně času tím, že lidem pomáhá poznat Bibli. Říká: „Ricuko mi dál dává najevo svůj zájem. Vždycky když přijedu do svého rodného města, navštívím ji a mám radost, že můžu být s ní.“

Z dlouhodobé podpory přátel měla užitek také Poli z Kypru, která je svědek Jehovův. Měla hodného manžela Sozose, který se věnoval lidem v křesťanském sboru. Často zval k nim domů sirotky a vdovy, aby se společně najedli a popovídali si. (Jakub 1:27) Sozos ale ve věku 53 let zemřel, protože měl nádor na mozku. „Přišla jsem o drahého manžela, se kterým jsem strávila 33 let svého života,“ říká Poli.

Po pohřbu se Poli se svým nejmladším synem, patnáctiletým Danielem, odstěhovala do Kanady. Tam začali chodit do jednoho sboru svědků Jehovových. Poli vzpomíná: „Lidé v novém sboru nevěděli nic o naší minulosti ani o tom, v jak těžké situaci teď jsme. Přesto nám věnovali čas, povzbuzovali nás laskavými slovy a prakticky nám pomáhali. Moc jsme si toho vážili, protože to bylo v době, kdy syn potřeboval otce nejvíc. Muži, kteří se o sbor duchovně starali, projevovali Danielovi velký osobní zájem. Jeden z nich ho s sebou brával, když šel někam s kamarády nebo si šel ven zakopat.“ Poli a jejímu synovi se teď daří dobře.

Existuje mnoho způsobů, jak můžeme někomu, kdo prožívá zármutek, prakticky pomoct a utěšit ho. Bible nás také povzbuzuje tím, že nám nabízí nádhernou naději do budoucnosti.