Je potřeba vzít v úvahu víc faktorů. Každý křesťan musí jednat poctivě. Musí poslouchat zákony země, kde žije, pokud nejsou v rozporu s Jehovovými zákony. (Mat. 22:21; Řím. 13:1, 2; Hebr. 13:18) Zároveň by měl brát ohled na místní zvyky a „milovat svého bližního jako sám sebe“. (Mat. 22:39; Řím. 12:17, 18; 1. Tes. 4:11, 12) Tyto zásady pravděpodobně ovlivní to, jaký názor budou mít křesťané v různých zemích na dávání peněžitých nebo jiných darů.

V mnoha zemích občané dostanou to, na co mají právo, aniž by státním zaměstnancům museli něco dávat. Ti jsou totiž za svoje služby placení státem a nežádají ani nepřijímají nic navíc. V řadě zemí je to dokonce nezákonné. Takový dar je považován za úplatek, i když úředník při plnění svých povinností jinak zákon neporuší a nenechá se darem ovlivnit ve svém rozhodování. Za takových okolností křesťan vůbec nemusí přemýšlet, jestli státního zaměstnance obdarovat. Bylo by to zkrátka nesprávné.

Ale v zemích, kde takové zákony neexistují nebo jejich dodržování není striktně vynucováno, se státní zaměstnanci dívají na přijímání darů jinak. Často zneužívají svoji pravomoc, vymáhají od lidí peníze nebo jiné výhody a bez toho nejsou ochotní svoji práci vykonat. Dary požadují například úředníci, kteří oddávají snoubence, vyřizují daňová přiznání a vydávají stavební povolení. Když peníze nedostanou, můžou se postarat, aby pro občany bylo velmi těžké, ne-li nemožné získat to, na co mají zákonný nárok. V jedné zemi se dokonce údajně stává, že hasiči nezačnou hasit požár, dokud nedostanou něco do kapsy.

 V zemích, kde jsou tyto praktiky rozšířené, někteří lidé považují peněžité dary za nevyhnutelné. Křesťan je za takových okolností možná bude vnímat jako dodatečné poplatky za služby, na které má nárok. Pokud je ale tam, kde žije, rozšířená korupce, musí si dát pozor, aby stále jasně viděl hranici mezi tím, co je z Božího pohledu přijatelné a co už ne. Jedna věc je zaplatit něco navíc za to, na co máme právo, ale úplně jiná věc je usilovat o něco nezákonného. Ve zkorumpovaných zemích je například běžné, že lidé nabízejí policistům nebo státním inspektorům peníze, aby se vyhnuli oprávněné pokutě. Dávat i přijímat úplatky je ale v rozporu se spravedlností. (2. Mojž. 23:8; 5. Mojž. 16:19; Přísl. 17:23)

Když se zralí křesťané dostanou do situace, kdy po nich státní úředník požaduje nějaké peníze navíc, většina z nich z toho nemá dobrý pocit. Berou to tak, že kdyby mu vyhověli, vlastně by tím tolerovali nebo podporovali korupci. Biblicky školené svědomí je vede k tomu, že všechny takové žádosti odmítají.

Zralí křesťané si uvědomují, že snažit se pomocí darů dosáhnout nějaké nezákonné výhody by se mohlo rovnat uplácení. Někteří z nich se ale s ohledem na místní okolnosti a obecné mínění můžou rozhodnout, že někomu dají malou pozornost, aby dostali to, na co mají nárok, nebo aby předešli záměrným průtahům. Jindy zase z vděčnosti obdarují lékaře nebo sestřičky za jejich péči. Udělají to ale raději až při ukončení léčby, protože takový dar nelze považovat za úplatek nebo žádost o nějaké zvýhodnění.

Není možné rozebrat zde všechny situace, ke kterým by mohlo v různých zemích dojít. Bez ohledu na místní okolnosti by se ale křesťané měli vždy rozhodnout tak, aby si zachovali čisté svědomí. (Řím. 14:1–6) Měli by se vyhnout jakémukoli nezákonnému jednání. (Řím. 13:1–7) Neměli by udělat nic, co by pošpinilo Jehovovo jméno nebo co by druhým duchovně ublížilo. (Mat. 6:9; 1. Kor. 10:32) Z každého jejich rozhodnutí by měla být patrná láska k bližním. (Mar. 12:31)

V 15. kapitole Lukáše nacházíme Ježíšovo působivé podobenství o muži, který má 100 ovcí. Když se jedna z nich ztratí, muž nechá zbývajících 99 v pustině a pátrá po té ztracené, „dokud ji nenajde“. Ježíš pokračoval: „Když ji najde, dá si ji na ramena a raduje se. A když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ovci, která se ztratila.‘“ Svoje podobenství Ježíš zakončil slovy: „Říkám vám, že tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který činí pokání, než z devadesáti devíti spravedlivých, kteří nemají potřebu pokání.“ (Luk. 15:4–7)

Jak vyplývá z kontextu, Ježíš chtěl tímto podobenstvím usměrnit znalce Zákona a farizee, kteří ho kritizovali za to, že se stýká s výběrčími daní a hříšníky. (Luk. 15:1–3) Ježíš zdůraznil, že když nějaký hříšník činí pokání, v nebi zavládne velká radost. Nabízí se proto otázka: Když se někdo upřímně kaje, přestane se špatným jednáním a „[napřímí] stezky svým nohám“, neměla by stejná radost zavládnout také na zemi? (Hebr. 12:13)

Když je někdo znovu přijat do sboru, je to důvod k radosti. Dál musí pracovat na tom, aby zůstal věrný, ale z toho, že byl přijat, je vidět, že svého špatného jednání litoval – a to nás velmi těší. Když tedy starší oznámí, že byl někdo znovu přijat, a potom zazní spontánní decentní potlesk, není na tom nic špatného.

V Ježíšově době se někteří obyvatelé Jeruzaléma domnívali, že když se voda v rybníku Betzata čeří, má léčivou moc. (Jan 5:1–7) Přicházelo tam proto mnoho lidí, kteří toužili po uzdravení.

Židé tento rybník zřejmě využívali pro obřadní koupele. Výška hladiny byla regulována pomocí sousedního rezervoáru, který byl součástí stejného komplexu. Archeologové zjistili, že tyto dvě nádrže byly oddělené hrází se stavidlem. Když se stavidlo zvedlo, mohla voda z rezervoáru proudit do obřadní nádrže kanálem, který ústil u jejího dna. V takových případech proud vody určitě způsobil čeření hladiny.

Je zajímavé, že slova z Jana 5:4, kde stojí, že vodu vířil anděl, se v uznávaných řeckých rukopisech, jako je Sinajský kodex ze 4. století, vůbec nevyskytují. Právě u rybníka Betzata Ježíš uzdravil muže, který byl nemocný 38 let. Ten muž se uzdravil okamžitě, aniž by se musel do rybníka ponořit.