„AHOJ! Jak se máš?“

Takový pozdrav už jsi asi řekl mnohokrát. A přitom jsi možná tomu druhému podal ruku nebo ses s ním objal. Konkrétní slova nebo zvyky se můžou v různých zemích lišit, ale základní myšlenka pozdravu je v podstatě stejná. A když člověk někoho nepozdraví nebo na jeho pozdrav nezareaguje, dá se to vyložit tak, že ho moc nemusí nebo že mu chybí slušné vychování.

Ne každý ale druhé zdraví rád. Někteří se stydí nebo si moc nevěří. Pro jiné není lehké pozdravit se s někým, kdo je jiné národnosti, pochází z jiného kulturního prostředí nebo má jiné společenské postavení. Pozdrav ale může mít spoustu pozitivních účinků, i když je jenom krátký.

Zeptej se sám sebe: Co všechno pozdrav dokáže? A co se o něm můžu dozvědět z Božího Slova?

Když apoštol Petr vítal v křesťanském sboru Kornélia, prvního člověka z jiného národa, řekl, že „Bůh není stranický“. (Sk. 10:34) Později napsal, že Bůh „touží, aby všichni dosáhli pokání“. (2. Petra 3:9) Tyto verše si asi hned spojíme s těmi, kdo teprve studují Bibli. Petr ale křesťany také vybídl: „Ctěte lidi všeho druhu, mějte lásku k celému společenství bratrů.“ (1. Petra 2:17) Nebylo by tedy hezké zdravit se se všemi bez ohledu na jejich národnost, kulturu nebo prostředí, ze kterého pocházejí? Je to jeden ze způsobů, jak dát najevo, že si druhých vážíme a máme je rádi.

Apoštol Pavel lidi ve sboru prosil: „Vítejte se ... navzájem, právě jako i Kristus uvítal nás.“ (Řím. 15:7) Konkrétně se zmínil o bratrech, kteří pro něj byli „posilující pomocí“. V dnešní době potřebují bratři a sestry posílit mnohem víc než tehdy, protože Satan útočí na Boží lid opravdu intenzivně. (Kol. 4:11; Zjev. 12:12, 17)

V Bibli můžeme najít příklady toho, že když někoho pozdravíme, může to pro něj znamenat mnohem víc než jenom přivítání.

V době, kdy život Božího Syna měl být přenesen do lůna Marie, poslal Jehova anděla, aby jí to oznámil. Čím anděl začal? „Dobrý den, ty vysoce poctěná, Jehova je s tebou.“ Marie se „hluboce rozrušila“, protože nevěděla, proč přišel. Anděl si toho všiml a řekl: „Neměj strach, Marie, neboť jsi našla přízeň u Boha.“ Vysvětlil jí, že Bůh si přeje, aby se stala matkou Mesiáše. Marie přestala být rozrušená a andělovi odpověděla: „Pohleď! Jehovova otrokyně! Kéž se to se mnou stane podle tvého prohlášení.“ (Luk. 1:26–38)

Pro toho anděla bylo velkou ctí, že může být Jehovovým poslem. Nemyslel si ale, že je pod jeho úroveň oslovit nedokonalého člověka. Jak začal? Pozdravem. Vidíme v tom pro sebe nějaké poučení? Měli bychom být ochotní druhé zdravit a povzbuzovat. Stačí jenom pár slov a může jim to pomoct a dodat jistotu, že jsou součástí Jehovovy rodiny.

Ve sborech v Malé Asii a Evropě Pavel poznal hodně lidí. Jeho dopisy obsahují množství konkrétních pozdravů. Dobře je to vidět z 16. kapitoly dopisu Římanům, kde Pavel posílá pozdravy mnoha spolukřesťanům. Zmínil „Foibé, naši sestru“  a řekl bratrům, aby „ji přivítali v Pánu způsobem, který je hodný svatých“ a aby „jí pomohli v jakékoli záležitosti, v níž by [je] snad potřebovala“. Pavel také napsal: „Vyřiďte mé pozdravy Prisce a Aquilovi, ... jimž vzdávám díky nejen já, ale také všechny sbory z národů.“ Pozdravil i další, o kterých dneska nevíme prakticky nic – „milovaného Epaineta“ nebo „Tryfenu a Tryfosu, které tvrdě [pracovaly] v Pánu“. Pavel svoje bratry a sestry pozdravoval skutečně rád. (Řím. 16:1–16)

Představ si, jakou museli mít radost, když zjistili, že na ně Pavel s láskou vzpomíná. Určitě měli Pavla i jeden druhého ještě radši. A když takové hezké pozdravy slyšeli ostatní křesťané, rozhodně je to povzbudilo, aby zůstali pevní ve víře. Pozdrav, ze kterého je vidět opravdový zájem a uznání, může posílit přátelství a jednotu mezi bratry a sestrami ve sboru.

Když Pavel dorazil do přístavu Puteoli a měl pokračovat do Říma, místní křesťané přišli, protože se s ním chtěli vidět. Jakmile je zdálky zahlédl, „poděkoval Bohu a sebral odvahu“. (Sk. 28:13–15) Někdy se možná můžeme na někoho jen usmát nebo mu zamávat. I taková maličkost ho ale může potěšit, protože je třeba zrovna smutný nebo ho něco trápí.

Učedník Jakub potřeboval křesťany přísně napomenout. Někteří se totiž přátelili se světem, a tak se dopouštěli duchovní nevěry. (Jak. 4:4) Ale všimni si, jak Jakub svůj dopis začal.

„Jakub, otrok Boha a Pána Ježíše Krista, dvanácti kmenům, které jsou rozptýleny: Pozdravy!“ (Jak. 1:1) Pro ty, kdo tento dopis četli, bylo určitě jednodušší Jakubovu výtku přijmout. Jak to? Z jeho pozdravu jasně viděli, že si nemyslí, že před Bohem má lepší postavení než oni. Pokud tedy druhé pozdravíme pokorně, a ne povýšeně, bude mnohem snazší s nimi probrat něco závažného.

Pokud je pozdrav upřímný a od srdce, může přinést mnoho dobrého, i když je krátký. Platí to i v případě, když se nám zdá, že dotyčný pozdrav přehlédl. (Mat. 22:39) Sestra, která žije v Irsku, jednou přišla do sálu Království těsně před začátkem shromáždění. Když ve chvatu dorazila, jeden bratr se na ni otočil, usmál se a řekl: „Ahoj! Je super, že jsi tady.“ Sestra na to nic neřekla a šla si sednout.

O pár týdnů později za tím bratrem zašla a řekla mu, že nějakou dobu byla ve stresu, protože doma řešila něco vážného. Vysvětlila mu: „Ten večer jsem byla tak rozhozená, že jsem ani nechtěla na shromáždění jít. Moc si z něj nepamatuju, až na ten tvůj pozdrav. Díky tomu jsem se v sále cítila hezky. Děkuju ti.“

Bratr vůbec netušil, co jeho letmý pozdrav způsobil. Říká, co si uvědomil: „Když jsem se dozvěděl, jak jí těch pár slov pomohlo, byl jsem rád, že jsem ji tehdy pozdravil. Povzbudilo to i mě.“

Šalomoun napsal: „Posílej svůj chléb po povrchu vod, neboť po mnoha dnech jej opět najdeš.“ (Kaz. 11:1) Když druhé zdravíme, a to zvlášť spolukřesťany, obohacujeme je i sebe. Nikdy tedy nepodceňujme, jakou hodnotu má pozdrav a co dokáže.