PRO Hebrejce v Zaslíbené zemi rok začínal orbou a setím na přelomu dnešního září a října.

Lunární rok o 12 měsících, které měly buď 29, nebo 30 dnů, byl kratší než skutečný, astronomický rok. Používaly se proto různé metody, jak lunární kalendář s astronomickým rokem uvést do souladu. Buď se přidávaly dny navíc, nebo se v pravidelných intervalech přidával celý měsíc, a to možná na začátek nového roku. Díky tomu kalendář odpovídal obdobím, kdy se selo a sklízelo.

V době Mojžíše ale Bůh svému lidu řekl, že náboženský rok bude začínat jarním měsícem abibem neboli nisanem. (2. Mojž. 12:2; 13:4) V tom měsíci se konal svátek spojený se sklizní ječmene. (2. Mojž. 23:15, 16)

„Pravidlo, podle kterého se určovalo, zda bude měsíc přidán, nebo ne, bylo velmi jednoduché,“ napsal Emil Schürer ve své knize The History of the Jewish People in the Age of Jesus Christ, (175 B.C.–A.D. 135) (Dějiny židovského národa v době Ježíše Krista, [175 př. n. l. – 135 n. l.]). „Svátek Pesach, který se měl slavit při úplňku v měsíci nisanu (14. nisanu), musel vždy připadat na období po jarní rovnodennosti. … Pokud se tedy ke konci roku ukázalo, že by Pesach připadal na období před jarní rovnodenností, bylo rozhodnuto, že bude před nisan vložen [13.] měsíc.“

Svědkové Jehovovi berou toto pravidlo v úvahu, když určují datum Památné slavnosti. Ta se koná na jaře, v den, který odpovídá 14. nisanu hebrejského kalendáře. Sbory po celém světě se toto datum dozvědí předem. a

Jak ale Hebrejci zjistili, kdy končí jeden měsíc a začíná druhý? Dneska se jednoduše podíváme do diáře nebo mobilu. V biblických dobách to ale tak snadné nebylo.

Za Noemova života byla délka jednoho měsíce stanovena na 30 dnů. (1. Mojž. 7:11, 24; 8:3, 4) Později ale Hebrejci zvolili jiný přístup. Měsíc pro ně začínal ve chvíli, kdy se na obloze objevil srpek nového měsíce. Délka jednoho měsíce tedy byla buď 29, nebo 30 dnů.

Zdá se, že v 11. století př. n. l. už počítali měsíce dopředu. Je to vidět z rozhovoru mezi Davidem a Jonatanem, kteří řekli: „Zítra je novoluní.“ (1. Sam. 20:5, 18) Jak ale mohl běžný Izraelita vědět, kdy nový měsíc začíná? Něco se o tom dozvídáme z Mišny, sbírky židovských tradic a ústního zákona. Vyplývá z ní, že po návratu Židů z vyhnanství v Babyloně v tom svou roli hrál Sanhedrin (židovský nejvyšší soud). Během sedmi měsíců, ve kterých se konaly svátky, se členové Sanhedrinu vždycky 30. den časně ráno sešli, aby určili, kdy začne nový měsíc. Na základě čeho?

Na výše položených místech kolem Jeruzaléma byli strážní, kteří pozorovali noční oblohu. Jakmile zahlédli srpek nového měsíce, okamžitě o tom informovali Sanhedrin. Když měli jeho členové pocit, že je to dostatečně prokázané, oznámili, že začal nový měsíc. Co když ale bylo zataženo nebo byla mlha, takže strážní nemohli srpek nového měsíce vidět? V tom případě byla délka probíhajícího měsíce stanovena na 30 dnů a příští den mohl začít další měsíc.

 Mišna vysvětluje, že rozhodnutí Sanhedrinu se pak oznámilo pomocí signálního ohně na Olivové hoře, která je nedaleko Jeruzaléma. Na vyvýšených místech po celém Izraeli potom byly zapalovány další ohně a tak se ta zpráva šířila. V pozdějších dobách se za tím účelem vysílali poslové. Díky tomu se o začátku nového měsíce dozvěděli Židé v Jeruzalémě, v celém Izraeli i na jiných místech. Všichni tak mohli slavit svátky ve stejnou dobu.

Bližší informace o hebrejských měsících, svátcích a obdobích najdeš v uvedené tabulce.