Během druhé světové války odešli moji rodiče z Estonska do Německa, kde jsem se narodil. Krátce nato se začali chystat na stěhování do Kanady. Náš první domov byl nedaleko Ottawy. Byli jsme extrémně chudí a bydleli jsme v kurníku, kde jsme si vybílili jeden kout. Ale aspoň jsme měli čerstvá vajíčka na snídani.

Jednoho dne s maminkou mluvili svědkové Jehovovi a přečetli jí Zjevení 21:3, 4. Dojalo ji to tak, že se rozplakala. Semínka pravdy v srdci mých rodičů vyklíčila a oba se zakrátko dali pokřtít.

Rodiče moc neuměli anglicky, ale pravdu z Bible brali vážně. Skoro každou sobotu bral tatínek mě a moji mladší sestru Sylvii do služby, a to i když měl zrovna po noční. Přitom neměl jednoduchou práci – pracoval v tavírně niklu v Sudbury v Ontariu. Každý týden jsme si taky jako rodina studovali Strážnou věž. Maminka a tatínek mi pomohli, abych si zamiloval Jehovu, a v roce 1956, když mi bylo deset, jsem se mu zasvětil. Jejich hluboká láska k Jehovovi mi celý život dodává sílu.

Po střední škole jsem začal mít trochu jiné priority. Myslel jsem si, že kdybych se pustil do průkopnické, nikdy bych si nevydělal dost peněz na to, abych si splnil sen a lítal po světě. Začal jsem pracovat v místním rádiu jako dýdžej. Tu práci jsem miloval. Býval jsem tam ale po večerech, takže jsem nestíhal shromáždění a trávil jsem čas s těmi, kdo neznali Jehovu. Nakonec mě kvůli tomu začalo trápit svědomí, a tak jsem udělal nějaké změny.

Přestěhoval jsem se do Oshawy v Ontariu. Tam jsem se seznámil s Rayem Normanem, jeho sestrou Lesli a dalšími průkopníky. Všichni se ke mně chovali moc hezky. Když jsem viděl, jak jsou šťastní, motivovalo mě to, abych přehodnotil svoje cíle. Povzbuzovali mě, ať začnu s průkopnickou, tak jsem se do ní v září 1966 pustil. Byl jsem šťastný a spokojený s tím, jak žiju. Čekalo mě ale pár překvapení, která mi hodně změnila život.

Ještě na střední jsem si dal přihlášku do betelu v Torontu. Když jsem později průkopničil, pozvali mě tam na čtyři roky. Jenže jsem byl zamilovaný do Lesli a měl jsem strach, že když to pozvání přijmu, už ji nikdy  neuvidím. Po dlouhých modlitbách jsem se nakonec rozhodl, že do betelu půjdu, a dal jsem Lesli smutné sbohem.

Pracoval jsem tam v prádelně a potom jsem dělal sekretáře. Lesli mezitím začala sloužit jako zvláštní průkopnice v Gatineau v Quebecu. Často jsem přemýšlel, co asi dělá a jestli jsem se rozhodl správně. A pak přišlo jedno z nejkrásnějších překvapení v mém životě. Do betelu pozvali i Raye, Leslina bratra. Dokonce se mnou začal bydlet na pokoji. Díky tomu jsem se zase vídal s Lesli. Vzali jsme se poslední den mojí čtyřleté služby v betelu – 27. února 1971.

S Lesli nás poslali do francouzského sboru v Quebecu. Po několika letech mě čekalo překvapení. Bylo mi teprve 28 a bratři nás pozvali do krajské služby. Připadal jsem si mladý a nezkušený, ale pomohla mi slova z Jeremjáše 1:7, 8. Další věc, kterou jsme řešili, bylo to, že Lesli měla za sebou několik dopravních nehod, a navíc měla problémy se spaním. Jak bychom to v krajské službě mohli zvládnout? Lesli ale řekla: „Jestli nás Jehova někam zve, neměli bychom to aspoň zkusit?“ Tak jsme do toho šli a bylo z toho krásných 17 let.

V krajské službě toho bylo hodně, takže jsem na Lesli neměl vždycky dost času. A tak mě Jehova zase něco naučil. Jednou v pondělí brzo ráno zazvonil zvonek. U dveří nikdo nebyl, stál tam jenom piknikový koš, ve kterém byl ubrus, ovoce, sýr, bagety, lahev vína, skleničky a nepodepsaný vzkaz: „Vezmi svoji ženu na piknik.“ Byl krásný slunečný den, ale já jsem Lesli vysvětlil, že si musím chystat přednášky. Chápala to, i když byla trochu zklamaná. Když jsem si sedl ke stolu, začalo mě hryzat svědomí. Vzpomněl jsem si na Efezanům 5:25, 28. Chce mi tím Jehova říct, abych víc myslel na to, co potřebuje moje manželka? Pomodlil jsem se a pak jsem Lesli řekl: „Tak pojďme.“ Byla nadšená. Jeli jsme na jedno hezké místo u řeky, rozprostřeli ubrus a užili si jeden z nejkrásnějších společných dnů. A ty přednášky jsem nakonec taky stihl.

Sloužili jsme v hodně krajích, od Britské Columbie až po Newfoundland, a měli jsme to moc rádi. Plnilo se mi tím přání cestovat. Přemýšlel jsem i o škole Gilead, ale netoužil jsem sloužit jako misionář v zahraničí. Přišlo mi, že misionáři jsou nadlidi, a já jsem si tak rozhodně nepřipadal. Navíc jsem měl strach, že by nás poslali do nějaké africké země, která je zasažená válkou a řádí tam nemoci. Byl jsem spokojený tam, kde jsem byl.

V roce 1992, v době, kdy už naše činnost v postsovětských zemích nebyla zakázaná, se nás bratři zeptali, jestli bychom byli ochotní sloužit jako misionáři v Estonsku. Zaskočilo nás to, ale modlili jsme se a zase jsme si řekli: „Jestli nás Jehova někam zve, neměli bychom to aspoň zkusit?“ Nabídku jsme přijali a já se utěšoval: Ještěže to není Afrika!

Hned jsme se začali učit estonsky. Po pár měsících, co jsme tam byli, nás poslali do krajské služby. Dostali jsme na starost 46 sborů a nějaké skupiny ve třech pobaltských zemích a v ruském Kaliningradu. Znamenalo to naučit se aspoň trochu lotyšsky, litevsky a rusky. Byla to výzva, ale když bratři a sestry viděli, jak se snažíme, hodně to na ně působilo a pomáhali nám. V roce 1999 se v Estonsku otevřela pobočka a já jsem začal sloužit v jejím výboru. Další členové byli Toomas Edur, Lembit Reile a Tommi Kauko.

Poznali jsme hodně svědků, které v minulosti deportovali na Sibiř. I když s nimi ve vězení krutě zacházeli a nemohli být s rodinou, nikdy nezahořkli. Nepřipravilo je to o radost a nadšení pro službu. Naučilo nás to, že i my můžeme náročné situace zvládnout a neztratit radost.

Roky utíkaly a na odpočinek nebylo moc času. Lesli začala být hrozně unavená, ale nejdřív nám nedošlo, že to může být způsobené nějakou nemocí. Vážně jsme uvažovali o tom, že se vrátíme do Kanady. Když nás pozvali do školy pro členy výborů poboček v Pattersonu ve Spojených státech, pochyboval jsem, že bychom mohli jet. Hodně jsme se ale modlili a nakonec jsme to pozvání přijali. Jehova nám za naše rozhodnutí požehnal. Když jsme tam byli, konečně se zjistilo, že její problémy způsobuje fibromyalgie, a našla se pro ni léčba, jakou potřebovala. Díky tomu jsme zase mohli dělat všechno co dřív.

Jednou večer v roce 2008, když už jsme byli zpátky v Estonsku, mi zavolali z ústředí a zeptali se, jestli bychom byli ochotní sloužit v Konžské demokratické republice. Byl jsem v šoku. Zvlášť proto, že jsme měli dát vědět do druhého dne. Lesli jsem to radši ani neřekl, protože jsem věděl, že by celou noc nespala. Místo toho jsem to byl já, kdo nespal, a mluvil jsem s Jehovou o svých obavách ze služby v Africe.

Když jsem to Lesli druhý den konečně řekl, došli jsme k závěru: „Jehova nás zve do Afriky. Jak můžeme vědět, že to nezvládneme a neužijeme si to, když to ani nezkusíme?“ A tak jsme po 16 letech v Estonsku odletěli do Kinshasy. Pobočka byla poklidnou oázou plnou zeleně. Jednou z prvních věcí, které Lesli v našem pokoji vybalila, byla kartička,  kterou si schovávala už od našeho odjezdu z Kanady. Stálo na ní: „Vzkvétej tam, kde tě zasadí.“ Zjistili jsme, že být misionářem je krásné. Setkávali jsme se s bratry a vedli biblická studia. Díky tomu všemu jsme měli ze služby Jehovovi ještě větší radost. Bratři mě taky posílali do jiných poboček, a tak jsme měli možnost navštívit dalších 13 afrických zemí. Obdivovali jsme, jak jsou lidé rozmanití a krásní. Obavy, které jsem měl na začátku, se rozplynuly a děkovali jsme Jehovovi, že nás do Afriky poslal.

V Kongu jsme ochutnali jídla, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nevezmu do pusy, třeba takový hmyz. Ale když jsme viděli, jak si na tom bratři pochutnávají, taky jsme to vyzkoušeli a nakonec jsme byli rádi, že jsme to udělali.

Taky jsme se zapojili do humanitární pomoci. Když na východě země povstalecké skupiny napadaly vesnice a ubližovaly ženám a dětem, navštívili jsme místní bratry a sestry, předali jim to, co potřebovali, a povzbudili je. Většina z nich toho moc neměla. Hodně na nás zapůsobilo, jak pevně věří ve vzkříšení, jak milují Jehovu a jak jsou věrní jeho organizaci. Vedlo nás to k zamyšlení, proč sloužíme Jehovovi my, a posílilo to naše odhodlání v tom pokračovat. Někteří bratři přišli o domov i úrodu a já si na tom uvědomil, jak rychle člověk může přijít o hmotné věci a jak obrovskou hodnotu má vztah s Jehovou. Tihle bratři si skoro nikdy nestěžovali, i když si toho hodně vytrpěli. Jejich příklad nás motivoval, abychom se k našim problémům a zdravotním potížím stavěli čelem.

Pak přišlo další překvapení. Bratři nás požádali, abychom se přestěhovali do pobočky v Hongkongu. Nikdy by nás nenapadlo, že budeme žít v Asii. Ale už jsme zažili, jak nás Jehova s láskou podporoval ve všech předchozích úkolech, které nám dal, a tak jsme to přijali. V roce 2013 jsme se se slzami v očích rozloučili s našimi milovanými přáteli  a s úchvatnou Afrikou a vydali se na cestu do neznáma.

Život v Hongkongu byl obrovská změna. Je to rušná metropole a člověk tam narazí na lidi z celého světa. Kantonská čínština je navíc hodně těžký jazyk. Bratři nás ale moc hezky přivítali. A zamilovali jsme si místní jídlo. V pobočce se dělalo čím dál víc práce, a tak jsme potřebovali větší prostory. Ceny nemovitostí ale vyletěly nahoru. Vedoucí sbor proto rozumně rozhodl, že se ta práce bude dělat odjinud a většina prostor pobočky se prodá. Krátce potom, v roce 2015, nás bratři poslali do pobočky v Jižní Koreji, kde sloužíme až doteď. Čekal nás tady další nelehký jazyk – korejština. I když máme před sebou ještě dlouhou cestu, hřeje nás u srdce, když nás přátelé chválí za naše pokroky.

Spřátelit se s novými lidmi není vždycky jednoduché, ale zjistili jsme, že když jsme iniciativní a pohostinní, jde to rychleji. Viděli jsme, že bratři nejsou zas tak rozdílní – jsou si mnohem podobnější, než se může zdát. Jehova nás stvořil tak úžasně, že dokážeme doširoka otevřít svoje srdce a najít v něm místo pro spoustu přátel. (2. Kor. 6:11)

Pochopili jsme, že je důležité dívat se na lidi tak jako Jehova a hledat důkazy, že nás má rád a že jsme tam, kde nás chce mít. Kdykoli jsme byli smutní nebo si nebyli jistí, že nás druzí berou, znovu jsme si četli kartičky a dopisy od našich přátel. Jehova mockrát vyslyšel naše modlitby, ujistil nás o svojí lásce a dal nám sílu jít dál.

Za ty roky jsme se s Lesli naučili, že i když toho máme hodně, je moc důležité dělat si jeden na druhého čas. Taky jsme zjistili, že se člověk musí umět zasmát sám sobě, zvlášť když se učí nový jazyk. A každý večer přemýšlíme, za co můžeme Jehovovi poděkovat.

Abych byl upřímný, nikdy jsem si nedokázal představit, že bych byl misionář nebo že bych žil v jiné zemi. Ale s radostí jsem sledoval, že s Jehovovou pomocí je možné všechno. Připomíná mi to slova proroka Jeremjáše: „Oklamal jsi mě, Jehovo.“ (Jer. 20:7) Tolikrát nás příjemně překvapil a dal nám toho mnohem víc, než jsme čekali. Dokonce mi splnil můj sen lítat po světě. Navštívili jsme pobočky na pěti kontinentech, takže jsem se dostal do daleko víc zemí, než jsem si jako kluk dokázal představit. A jsem moc vděčný Lesli, že mě při všech těch úkolech tak věrně podporuje.

Pořád si připomínáme, pro koho to všechno děláme a proč. Ty krásné věci, které dneska od Jehovy máme, jsou jenom ochutnávkou toho, jaké to bude, až budeme žít věčně a Jehova otevře svou ruku a „[uspokojí] touhu všeho živého“. (Žalm 145:16)