„ŽEŇ je opravdu velká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ (Luk. 10:2) Tato slova, která řekl Ježíš téměř před 2 000 lety, vystihují současnou situaci v Barmě. Žije tam totiž 55 milionů lidí a dobrou zprávu káže jenom asi 4 200 zvěstovatelů.

Jehova, který je „Pánem žně“, zapůsobil na srdce stovek bratrů a sester z různých částí světa a oni do této země v jihovýchodní Asii přijeli, aby s duchovní sklizní pomohli. Co je přivedlo na myšlenku, že opustí svoji rodnou zemi? Co jim pomohlo ten krok udělat? A jakou odměnu jim to přináší? Přečti si jejich vyprávění.

Kazuhiro, průkopník v Japonsku, měl před několika lety epileptický záchvat, ztratil vědomí a byl převezen do nemocnice. Lékař mu řekl, že dva roky nesmí sednout za volant. Kazuhiro byl v šoku. Říkal si: A jak budu pokračovat v průkopnické, kterou tak miluju? Upřímně se modlil a prosil Jehovu, aby mu ukázal způsob, jak průkopnickou službu zvládat dál.

Kazuhiro vypráví: „O měsíc později mi volal kamarád, který sloužil v Barmě a který se dozvěděl o mých problémech. Řekl mi: ‚V Barmě se jezdí hlavně autobusem. Tady bys auto ke službě nepotřeboval.‘ Zeptal jsem se svého lékaře, jestli se vzhledem ke zdravotnímu stavu můžu přestěhovat do Barmy. Jeho odpověď mě mile překvapila. Řekl: ‚Právě teď je v Japonsku na návštěvě jeden lékař z Barmy, specialista na epilepsii. Seznámím vás s ním. Pokud byste tam měl záchvat, postará se o vás.‘ Vnímal jsem to jako odpověď od Jehovy.“

Kazuhiro okamžitě poslal e-mail do pobočky v Barmě, ve kterém bratrům napsal, že by s manželkou rádi v této zemi sloužili jako průkopníci. Už po pěti dnech přišla odpověď: „Přijeďte, potřebujeme víc průkopníků!“ Kazuhiro a jeho manželka Mari prodali svoje dvě auta, zařídili si víza a koupili letenky. Dnes slouží ve skupině znakového jazyka v Mandalaji. Kazuhiro říká: „Díky tomu, co jsme zažili, se posílila naše víra v Boží slib zapsaný v Žalmu 37:5: ‚Uval svou cestu na  Jehovu a spolehni se na něho, a on sám bude jednat.‘“

V roce 2014 měli svědkové Jehovovi v Barmě mimořádnou příležitost hostit delegáty zvláštního sjezdu. Bratrů a sester ze zahraničí přijelo hodně. Byla mezi nimi i Monique ze Spojených států, které je něco přes 30. Říká: „Potom co jsem se ze sjezdu vrátila, jsem se modlila, aby mi Jehova ukázal, do čeho se v životě pustit teď. Taky jsem si o svých duchovních cílech popovídala s rodiči. Všichni jsme se shodli na tom, že bych se do Barmy měla vrátit. Ale než jsem se definitivně rozhodla, nějaký čas to trvalo a hodně jsem se modlila.“ Monique k tomu říká:

„Ježíš své následovníky povzbudil, aby si spočítali náklady. A tak jsem se zamyslela: Můžu si vůbec dovolit se přestěhovat? Budu schopná se tam o sebe postarat a přitom netrávit víc času v práci?“ Říká: „Záhy jsem si uvědomila, že na to, abych se přestěhovala na druhý konec světa, nemám dost peněz.“ Jak se to tedy vyřešilo? (Luk. 14:28)

Monique vypráví: „Jednou si mě zavolala moje šéfová. Byla jsem nervózní, protože jsem si myslela, že mě chce propustit. Ona mi ale poděkovala za to, že odvádím dobrou práci, a pak řekla, že dostanu mimořádnou prémii. Ukázalo se, že to bylo přesně tolik, kolik jsem potřebovala, abych mohla splnit svoje finanční závazky.“

Monique žije v Barmě od prosince 2014. Jak se dívá na to, že může sloužit v zemi, kde je málo zvěstovatelů? Říká: „Jsem tady moc šťastná. Mám tři biblická studia. Jedné paní je 67 let. Vždycky mě přivítá s úsměvem a srdečně mě obejme. Když se dozvěděla, že Boží jméno je Jehova, dojalo ji to k slzám. Řekla mi: ‚Poprvé v životě mi někdo řekl, že Bůh se jmenuje Jehova. Jsem sice na světě dvakrát déle než ty, ale naučila jsi mě to nejdůležitější.‘ Není třeba dodávat, že to dojalo i mě. Díky takovým zkušenostem můžu říct, že služba tam, kde je málo zvěstovatelů, je velmi odměňující.“ Nedávno Monique absolvovala školu pro zvěstovatele Království.

Další zvěstovatelé se do Barmy přestěhovali díky tomu, co si o této zemi přečetli v Ročence svědků Jehovových 2013. Jednou z nich je Li, které je něco málo přes 30 a která už v jihovýchodní Asii žila. Měla práci na plný úvazek, ale zpráva v Ročence ji podnítila k tomu, aby se přestěhovala do Barmy. „Když jsem v roce 2014 byla na zvláštním sjezdu v Rangúnu, potkala jsem tam manžele, kteří slouží v Barmě čínsky mluvícím lidem. Taky umím čínsky, a tak jsem se rozhodla, že podpořím tamní čínskou skupinu. Domluvila jsem se s Monique, že se přestěhujeme do Mandalaje. Jehova nám požehnal tím, že jsme našly práci na částečný úvazek. Obě učíme ve stejné škole a poblíž jsme si našly bydlení. I když je tady hodně teplo a některé okolnosti jsou náročnější, služba je tu moc hezká. Lidé v Barmě žijí skromně, jsou milí a rádi si udělají čas na to, aby si poslechli něco z Bible. Je úžasné pozorovat, jak Jehova kazatelskou činnost urychluje. Jsem přesvědčená, že chce, abych sloužila právě tady v Mandalaji.“

Hodně bratrů a sester, kteří se do Barmy přestěhovali, zažilo, jakou sílu má modlitba. Například  Džumpei, kterému je 37, a jeho manželka Nao, která je o dva roky mladší, už sloužili ve sboru znakového jazyka v Japonsku. Proč se přestěhovali do Barmy? Džumpei vypráví: „S manželkou jsme vždycky měli cíl sloužit v zemi, kde je málo zvěstovatelů. Bratr z našeho sboru v Japonsku se přestěhoval do Barmy. I když jsme měli našetřeno málo peněz, v květnu 2010 jsme se přestěhovali taky. Bratři a sestry nás vřele přivítali.“ Co si Džumpei myslí o službě mezi neslyšícími v Barmě? „Mají obrovský zájem. Když jim ukážeme videa ve znakovém jazyce, jsou unešení. Jsme moc rádi, že jsme se rozhodli sloužit Jehovovi tady.“

Jak to Džumpei a Nao zvládají finančně? „Po třech letech nám došly skoro všechny úspory a neměli jsme dost peněz, abychom zaplatili nájem na další rok. Manželka a já jsme se hodně modlili. Pak se stalo něco, co jsme nečekali. Dostali jsme dopis z pobočky, ve kterém nám bratři napsali, že jsme byli jmenováni dočasnými zvláštními průkopníky! Spolehli jsme se na Jehovu a zažili, že nás neopustil. Pečuje o nás v každém ohledu.“ Džumpei a Nao také nedávno absolvovali školu pro zvěstovatele Království.

A proč se do Barmy přestěhoval Simone, kterému je 43 a je původem z Itálie, a jeho manželka Anna, která pochází z Nového Zélandu a je jí 37? „Důvodem byla zpráva o Barmě v Ročence 2013,“ říká Anna. A Simone dodává: „To, že můžeme být v Barmě, je skvělé. Život je tady mnohem jednodušší a můžu Jehovovi sloužit víc. Je úžasné zažívat to, jak se Jehova o nás stará, když mu sloužíme v místě, kde je to potřeba.“ (Žalm 121:5) Anna říká: „Jsem šťastnější než kdy dřív. Žijeme jednoduše. S manželem jsme víc času spolu a to nás sbližuje. Taky jsme našli skvělé přátele. Lidé tady proti svědkům nemají předsudky a je neuvěřitelné, jaký mají zájem o biblickou pravdu.“ Uveďme si příklad.

Anna vypráví: „O Bibli jsem mluvila na tržnici s jednou vysokoškolskou studentkou a domluvily jsme se, že se zase setkáme. Když jsme se viděly znovu, měla s sebou kamarádku. Když jsem přišla příště, bylo tam několik dalších dívek a později ještě další. S pěti z nich teď studuju.“ Simone říká: „Lidé jsou tady přátelští a zvídaví. Mnozí mají o biblickou pravdu zájem a my prostě nemáme dost času, abychom se mohli věnovat všem.“

Jaké praktické kroky někteří udělali, než se rozhodli přestěhovat do Barmy? Mizuho z Japonska vypráví: „S manželem Sačiem jsme vždycky chtěli sloužit v zemi, kde je málo zvěstovatelů. Ale kde? Potom co jsme si přečetli zprávu o Barmě, která  vyšla v Ročence 2013, jsme začali přemýšlet, jestli se nepřestěhovat tam. Ta vyprávění v Ročence nás chytla za srdce.“ Sačio dodává: „Rozhodli jsme se takzvaně vyrazit na výzvědy a strávit týden v Rangúnu, což je hlavní město Barmy. Tento krátký poznávací výlet nás přesvědčil, abychom se přestěhovali.“

Rodney a jeho manželka Jane jsou z Austrálie, je jim kolem 50 a mají syna Jordana a dceru Danicu. V Barmě slouží od roku 2010. Rodney říká: „Hodně na nás zapůsobilo, že lidé tady mají duchovní hlad. Vyzkoušet, jaké to je sloužit na takovém místě jako Barma, bych jiným rodinám určitě doporučil.“ Proč? „Je úžasné pozorovat, jak nás to přiblížilo k Jehovovi. Hodně mladých lidí se zajímá hlavně o telefony, auta, práci a tak dál. Naše děti se ale učí nová slovíčka, aby je mohly používat ve službě. Učí se, jak mluvit s těmi, kdo Bibli neznají, a jak na shromáždění odpovídat v místním jazyce. Kromě toho jsou zabráni do spousty dalších duchovních činností, ze kterých jsou nadšení.“

Oliver, kterému je 37 a je ze Spojených států, vysvětluje, proč by tento druh služby doporučil. Říká: „Když člověk Jehovovi slouží mimo svoji komfortní zónu, má to spoustu pozitiv. Díky tomu, že jsem se odstěhoval z domova, jsem si začal víc věřit a za všech okolností se spoléhat na Jehovu. Sloužím se zvěstovateli, které jsem dřív neznal, ale sjednocuje nás naše víra. Něco takového je možné jedině v Boží organizaci.“ Dnes Oliver se svojí manželkou Annou nadšeně slouží mezi čínsky mluvícími lidmi.

Trazel, které je 52 let a pochází z Austrálie, slouží v Barmě už od roku 2004. Vypráví: „Těm, komu to okolnosti dovolují, určitě doporučuju sloužit v oblasti, kde je zapotřebí víc zvěstovatelů. Sama vidím, že když člověk chce sloužit, Jehova jeho úsilí požehná. Ani ve snu mě nenapadlo, že takhle budu žít. Je to ten nejvíc odměňující a uspokojující život, jaký jsem si kdy mohla přát.“

Snad tato vyprávění bratrů a sester v Barmě povzbudí i tebe, abys přemýšlel, jestli bys mohl pomoct upřímným lidem na nedotknutých územích. Tito bratři a sestry na tebe volají: „Prosím, přejdi do Barmy a pomoz nám!“