Když jsem nakonec překonal své pochybnosti a pustil se do průkopnické služby, začal tím život, který předčil všechna má očekávání. (Ef. 3:20) Možná vás ale napadne, jak se to stalo. Povyprávím vám to od začátku.

Narodil jsem se v Berlíně jenom několik měsíců potom, co v roce 1939 vypukla druhá světová válka. Ke konci války, v roce 1945, se město stalo terčem intenzivního leteckého bombardování. Během jednoho náletu zasáhly bomby naši ulici, ale nám se podařilo utéct do protileteckého krytu. Kvůli bezpečnosti jsme později uprchli do Erfurtu, maminčina rodného města.

Maminka dychtivě hledala pravdu. Četla knihy od různých filozofů, zkoumala různá náboženství, ale nic ji neuspokojilo. Někdy v roce 1948 zaklepali na naše dveře svědkové Jehovovi. Maminka je pozvala dál a kladla jim jednu otázku za druhou. Po necelé hodině řekla mně a mé mladší sestře: „Našla jsem pravdu!“ Krátce nato jsme my tři začali chodit na shromáždění.

V roce 1950 jsme se přestěhovali zpátky do Berlína, kde jsme chodili do sboru Berlin-Kreuzberg. V rámci Berlína jsme se pak znovu přestěhovali a začali chodit do sboru Berlin-Tempelhof. Časem se maminka dala pokřtít, ale já jsem se zdráhal. Proč?

Byl jsem velmi ostýchavý, a tak jsem dělal malé pokroky. Do služby jsem chodil už dva roky, ale nikdy jsem s nikým nemluvil. Věci se změnily, když jsem lépe poznal bratry a sestry, kteří byli odvážní a věrní Jehovovi. Někteří z nich byli vězněni v nacistických koncentračních táborech nebo ve věznicích ve východním Německu. Jiní riskovali svou svobodu, když do východního Německa pašovali publikace. Jejich příklad na mě hluboce  zapůsobil. Uvědomil jsem si, že pokud oni pro Jehovu a své bratry riskovali život a svobodu, pak bych já měl pracovat alespoň na tom, abych nebyl tak ostýchavý.

V boji s plachostí mi pomohlo to, že jsem se zúčastnil zvláštní kazatelské kampaně, která proběhla v roce 1955. V dopise, který byl uveřejněn v Informátoru, * bratr Nathan Knorr oznámil, že tato kampaň je jednou z největších, jaké kdy naše organizace uspořádala. Řekl, že pokud se do ní zapojí všichni zvěstovatelé, „měli bychom zažít ten nejúžasnější kazatelský měsíc v celé historii“. A to se opravdu stalo! Zanedlouho jsem svůj život zasvětil Jehovovi a v roce 1956 se dal s mým tatínkem a sestrou pokřtít. Brzy mě ale čekalo další důležité rozhodnutí.

Léta jsem věděl, že to správné, do čeho bych se měl pustit, je průkopnická služba, ale pořád jsem to odkládal. Rozhodl jsem se, že nejdřív půjdu do učení v Berlíně, které se zaměřovalo na velkoobchod a na import a export. Potom jsem v tomto oboru chtěl nějakou dobu pracovat, abych získal zkušenosti a odbornost. Proto jsem v roce 1961 přijal práci v Hamburku, největším přístavním městě v Německu. Čím více mě práce bavila, tím více jsem celodobou službu odkládal. Stál jsem na životní křižovatce.

Jsem Jehovovi vděčný za to, že mi prostřednictvím láskyplných bratrů pomohl stanovit si správné priority. Někteří mí přátelé už s průkopnickou službou začali a byli pro mě vynikajícím vzorem. Kromě toho mě bratr Erich Mundt, který přežil koncentrační tábor, povzbuzoval, abych důvěřoval Jehovovi. Řekl, že bratři, kteří v koncentračním táboře spoléhali sami na sebe, duchovně zeslábli. Naproti tomu ti, kdo plně důvěřovali Jehovovi, mu zůstali věrní a stali se pilíři sboru.

Bratry povzbuzoval také Martin Pötzinger, který později sloužil ve vedoucím sboru. Říkal jim: „Odvaha je to nejlepší, co můžete vlastnit!“ O těchto slovech jsem přemýšlel a nakonec podal výpověď. V červnu 1963 jsem se stal průkopníkem. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. Po dvou měsících, dokonce ještě předtím než jsem si začal hledat novou práci, mě bratři jmenovali zvláštním průkopníkem. O několik let později Jehova předčil všechna má očekávání. Byl jsem pozván do 44. třídy školy Gilead!

„Svého pověření se rychle nevzdávejte.“ To bylo jedno z nejdůležitějších poučení, zvlášť od bratrů Nathana Knorra a Lymana Swingla. Povzbuzovali nás, abychom ve svém pověření zůstali, i když to bude těžké. Bratr Knorr řekl: „Na co se budete zaměřovat? Na špínu, štěnice, chudobu? Nebo si budete všímat stromů, květin a šťastných tváří? Naučte se milovat lidi!“ Jednou bratr Swingle vysvětloval, proč se někteří bratři rychle vzdají, a při tom ho přemohly emoce a vyhrkly mu slzy. Na chvíli se musel odmlčet, než se uklidnil. Hluboce to na mě zapůsobilo a byl jsem odhodlaný nezklamat ani Krista, ani jeho věrné bratry. (Mat. 25:40)

Když jsme se dozvěděli, kam budeme posláni, někteří betelité byli zvědaví a několika z nás se na to zeptali. Každé pověření pozitivně komentovali, než jsem já řekl: „Kongo, Kinshasa.“ Chvíli bylo ticho a pak řekli jen: „Kongo?! Kéž je Jehova s tebou!“ Tehdy se o Kongu * ve zprávách hodně mluvilo v souvislosti s válkou, žoldáky a vraždami. Já jsem ale pamatoval na to, co jsem se v Gileadu naučil. Nedlouho po slavnostním ukončení školy v září 1967 jsem společně s bratry  Heinrichem Dehnbostelem a Claudem Lindsaym cestoval do Kinshasy, hlavního města Konga.

Po příjezdu do Kinshasy jsme se tři měsíce učili francouzsky. Potom jsme odletěli do města Lubumbashi, dříve Elisabethville, které se nachází na jihu země poblíž hranic se Zambií, a ubytovali se v misionářském domově v centru města.

Jelikož s většinou obyvatel Lubumbashi o dobré zprávě ještě nikdy nikdo nemluvil, byli jsme nadšení, že budeme těmi prvními. Netrvalo dlouho a měli jsme více studií, než kolik jsme jich mohli zvládnout. Kázali jsme také úředníkům, kteří pracovali pro vládu a policii. Mnozí z nich dali najevo velkou úctu k Božímu Slovu a naší práci. Převážná většina lidí mluvila svahilsky, a tak jsme se s Claudem Lindsaym tento jazyk naučili. Krátce nato jsme byli přiděleni do svahilského sboru.

Ačkoli jsme měli mnoho nádherných zážitků, problémy se nám nevyhýbaly. Často jsme se museli vyrovnávat s opilými vojáky, kteří měli v ruce zbraň, nebo s nepříjemnými policisty, kteří nás neprávem obviňovali. Jednou skupina ozbrojených policistů vtrhla do misionářského domova, kde jsme zrovna měli shromáždění. Nás muže odvedli na ústřední policejní stanici, kde jsme asi až do desíti hodin večer museli sedět na zemi. Pak nás propustili.

 V roce 1969 jsem byl jmenován cestujícím dozorcem. Když jsem ve svém kraji pěšky překonával velké vzdálenosti vysokou trávou a po rozbahněných cestách, poznal jsem, co to je africká buš. V jedné vesnici se mi pod postel nastěhovala slepice se svými kuřátky. Nikdy nezapomenu na to, jak svým hlasitým kdákáním ještě před rozedněním nadšeně vítala nový den. Velmi rád vzpomínám na večery u ohně, kdy jsme si s bratry povídali o biblických pravdách.

Jedním z největších problémů byli falešní bratři, kteří podporovali hnutí Kitawala. * Někteří z nich pronikli do sborů a zastávali odpovědná postavení. Upřímní bratři a sestry ale spoustu těchto „utajených skal“ odhalili. (Juda 12) Jehova nakonec sbory očistil a položil základ pro fenomenální vzrůst!

V roce 1971 mě bratři požádali, abych začal pracovat v pobočce v Kinshase, kde jsem dostal spoustu různých úkolů. Například jsem pomáhal s korespondencí, objednávkami literatury a služebními záležitostmi. V betelu jsem se naučil organizovat práci ve velké zemi s omezenou infrastrukturou. Občas dorazily naše letecké zásilky do sborů po dlouhých měsících. Z letadla se pošta naložila na lodě, které potom na celé týdny uvízly v hustém koberci vodních hyacintů. Nicméně i přes tyto a jiné překážky se práce dařila.

Žasl jsem nad tím, jak bratři pořádali velké sjezdy, i když měli jen velmi omezené prostředky. Pódia stavěli z termitišť a stěny z dlouhé sloní trávy, ze které dělali také polštáře k sezení. Z bambusu vyráběli konstrukce budov a z rákosových rohoží střechy a stoly. Kůru stromů nařezali a použili ji místo hřebíků. Nemohl jsem jinak než tyto houževnaté a vynalézavé bratry a sestry obdivovat. Opravdu jsem si je zamiloval. Když jsem pak odjel do nového působiště, bylo mi po nich hodně smutno.

V roce 1974 jsem byl poslán do pobočky v Nairobi v Keni. Byla tam spousta práce, protože keňská pobočka podporovala kazatelskou činnost v deseti okolních státech, z nichž některé naši činnost zakázaly. Často jsem tyto země navštěvoval, zvlášť Etiopii, kde byli naši bratři pronásledováni a zažívali těžké zkoušky. Mnozí byli brutálně biti nebo posíláni do vězení. Někteří dokonce přišli o život. Zůstali ale Jehovovi věrní, protože měli dobrý vztah s ním i k sobě navzájem.

V roce 1980 nabral můj život nádherný směr, když jsem se oženil s Gail Mathesonovou, která pochází z Kanady. Byli jsme spolužáci ve škole Gilead a pak jsme zůstali v kontaktu prostřednictvím dopisů. Gail sloužila jako misionářka v Bolívii. Po 12 letech jsme se znovu potkali v New Yorku a krátce nato jsme se v Keni vzali. Jsem Gail nesmírně vděčný za její duchovní pohled na věci a za to, že je spokojená s tím, co má. Stále je mi drahocennou oporou a milovanou manželkou.

V roce 1986 jsem byl pověřen, abych sloužil jako cestující dozorce, a zároveň jsem sloužil ve výboru pobočky. S Gail jsme cestovali do mnoha zemí, o které se keňská pobočka starala.

Rád vzpomínám na přípravy oblastního sjezdu v Asmaře (v Eritreji) v roce 1992, kde tehdy naše činnost zakázána nebyla. Bohužel se nám nepodařilo najít nic lepšího než jednu nevzhlednou stodolu, která zevnitř vypadala ještě hůř než zvenčí. Když jsem na sjezd dorazil, uchvátilo mě, jak bratři dokázali vnitřek přeměnit na místo vhodné pro uctívání Jehovy. Mnohé rodiny přinesly  ozdobné látky a šikovně zakryly všechno nepěkné. Byl to radostný a úžasný sjezd, na kterém bylo celkem 1 279 přítomných.

Cestovat do sborů pro nás byla docela změna, protože jsme pokaždé byli ubytovaní někde jinde a v nejrůznějších podmínkách. Jednou jsme spali v luxusním apartmánu pro hosty s výhledem na moře, jindy v železné boudě v táboře pro dělníky, kde jsme museli chodit na záchod 100 metrů daleko. Ať už jsme ale sloužili kdekoli, nejraději vzpomínáme na dny strávené ve službě s horlivými průkopníky a zvěstovateli. Když jsme dostali za úkol sloužit jinde, opustili jsme mnoho milovaných přátel, kteří nám moc chyběli.

Koncem 80. a začátkem 90. let byl zákaz naší činnosti v některých zemích pod správou keňské pobočky zrušen. Díky tomu byly v těchto zemích otevřeny pobočky a zemské kanceláře. V roce 1993 jsme byli pověřeni, abychom sloužili v kanceláři v Addis Abebě v Etiopii, kde bylo po desetiletích podzemní činnosti naše dílo právně uznáno.

Bratrům a sestrám v Etiopii Jehova žehná. Hodně jich začalo s průkopnickou službou. Od roku 2012 slouží každý rok v pravidelné průkopnické službě více než 20 procent všech zvěstovatelů. Zvěstovatelé se můžou vzdělávat v teokratických školách. A v této zemi bylo postaveno přes 120 sálů Království. V roce 2004 se rodina betel přestěhovala do nové budovy a na stejném pozemku se postavil sjezdový sál.

V průběhu let jsme s Gail získali mezi bratry a sestrami v Etiopii spoustu drahých přátel. Zamilovali jsme si je kvůli jejich vřelosti a laskavosti. V posledních letech máme zdravotní problémy, a tak jsme se museli přestěhovat do středoevropské pobočky. Starají se tady o nás s láskou, ale po našich milovaných v Etiopii se nám moc stýská.

Na vlastní oči jsme viděli, jak Jehova způsobil vzrůst. (1. Kor. 3:6, 9) Například když jsem poprvé mluvil o biblické pravdě s rwandskými horníky, kteří přišli do Konga těžit měď, ve Rwandě nepodával zprávu ani jeden zvěstovatel. Teď je v této zemi přes 30 000 bratrů a sester. V roce 1967 bylo v Kongu přibližně 6 000 zvěstovatelů. Dnes jich je tam asi 230 000 a v roce 2018 přišlo na Památnou slavnost více než milion lidí. Ve všech zemích, o které se kdysi starala keňská pobočka, počet zvěstovatelů přesáhl 100 000.

Před více než 50 lety Jehova použil různé bratry k tomu, aby mi pomohli začít s celodobou službou. I když pořád bojuji s plachostí, naučil jsem se plně důvěřovat Jehovovi. To, co jsem zažil v Africe, mi pomohlo být trpělivější a spokojenější. S Gail máme velkou úctu k našim milovaným bratrům a sestrám, kteří jsou mimořádně pohostinní, vytrvalí a důvěřují Jehovovi. Jsem Jehovovi nesmírně vděčný za jeho nezaslouženou laskavost. Jeho požehnání skutečně předčilo cokoli, v co bych kdy doufal. (Žalm 37:4)