Narodil jsem se roku 1935 ve městě Darlaston, v části Anglie přezdívané „Černý kraj“. Svůj název dostala podle černého dýmu, který se valil z mnoha zdejších sléváren a továren. Když mi byly asi čtyři roky, rodiče začali studovat Bibli se svědky Jehovovými. Už v dospívání jsem byl přesvědčený, že je to pravda, a v roce 1952, když mi bylo 16 let, jsem se dal pokřtít.

Přibližně v té době jsem nastoupil do učení v jednom velkém podniku, kde se vyrábělo ruční nářadí a autodíly. Začal jsem se připravovat na funkci tajemníka společnosti a moc mě to bavilo.

Jednou se mě cestující dozorce zeptal, jestli bych mohl vést sborové studium knihy v mém domovském sboru ve městě Willenhall. Stál jsem před nelehkým rozhodnutím. V té době jsem totiž chodil na shromáždění do dvou sborů. Přes týden to byl sbor, kam jsem to měl z práce nejblíž. Byl ve městě Bromsgrove, asi 30 kilometrů od mého domova. Na víkendy jsem se vracel domů k rodičům a chodil jsem na shromáždění ve Willenhallu.

Chtěl jsem pro Jehovovu organizaci něco udělat, a tak jsem cestujícímu dozorci řekl, že to beru, i když to znamenalo odejít z práce, která mě tak bavila. Díky tomu, že jsem Jehovovi dovolil, aby mi ukázal cestu, jsem prožil život, kterého jsem nikdy nelitoval.

Ve sboru v Bromsgrove jsem se seznámil s Anne, krásnou, duchovně zaměřenou sestrou. Vzali jsme se v roce 1957 a společně  jsme strávili nádherné roky v pravidelné a zvláštní průkopnické službě, v oblastní službě a nakonec i v betelu. Anne je pro mě celý život zdrojem veliké radosti.

V roce 1966 jsme s nadšením přijali pozvání do 42. třídy Gileadu. Bratři nás poslali do Malawi, kterému se někdy říká „vřelé srdce Afriky“, protože tam žijí přátelští a srdeční lidé. To jsme ale ještě netušili, že se tam dlouho neohřejeme.

Do Malawi jsme přijeli 1. února 1967. Nejdřív jsme se měsíc intenzivně učili místní jazyk a potom jsme začali s oblastní službou. Jezdili jsme džípem, který vypadal, že projede naprosto všechno, dokonce i řeky. Ale ukázalo se, že si sotva poradí s mělkou kaluží. Někdy jsme přespávali v hliněných chatrčích s doškovou střechou, pod kterou se v období dešťů musela natáhnout nepromokavá plachta. Takhle jsme jako misionáři začínali. Ale líbilo se nám to.

V dubnu jsem začal mít tušení, že přijdou problémy. V rádiu jsem slyšel projev malawského prezidenta, dr. Hastingse Bandy. Obviňoval svědky Jehovovy, že neplatí daně a staví se proti vládě. To samozřejmě nebyla pravda. Všichni jsme věděli, že ve skutečnosti jde o naši neutralitu, hlavně o to, že jsme si odmítali kupovat stranické legitimace.

V září jsme se v novinách dočetli, že prezident naše bratry obvinil, že všude dělají potíže. Na sjezdu své politické strany oznámil, že vláda brzy vydá usnesení o zákazu svědků Jehovových. Ten vstoupil v platnost  20. října 1967. Krátce nato policisté a imigrační úředníci zavřeli pobočku a misionářům přikázali opustit zemi.

Po třech dnech ve vězení nás deportovali na Mauricius, který byl pod britskou správou. Místní úřady ale nesouhlasily, abychom tam zůstali jako misionáři. A tak nás bratři poslali do Rhodesie, dnešního Zimbabwe. Když jsme tam přijeli, narazili jsme na nepřátelského imigračního úředníka, který nás do země nechtěl pustit. Vyjel na nás: „Vyhodili vás z Malawi, na Mauriciu vás taky nechtěli a teď by se vám hodilo zůstat tady, co?“ Anne se rozplakala. Vypadalo to, že nás nikde nechtějí. V tu chvíli jsem měl sto chutí vrátit se domů do Anglie. Nakonec nám imigrační úředníci dovolili zůstat přes noc v pobočce s tím, že se další den musíme hlásit v jejich centrále. Byli jsme k smrti unavení, ale nechali jsme věci v Jehovových rukou. Druhý den odpoledne jsme nečekaně dostali povolení zůstat v Zimbabwe jako návštěvníci. Na ty pocity nikdy nezapomenu. Byl jsem si jistý, že nám Jehova ukázal cestu.

V pobočce v Zimbabwe jsem pracoval ve služebním oddělení a měl jsem na starosti bratry v Malawi a Mosambiku. V Malawi byli bratři krutě pronásledovaní. Mimo jiné jsem měl za úkol překládat zprávy od místních krajských dozorců. Vzpomínám si, jak jsem pozdě večer dokončoval jednu zprávu, a když jsem četl, jaké hrozné věci bratři a sestry zažívají, rozplakal jsem se. * Zároveň na mě ale hluboce zapůsobila jejich oddanost, víra a vytrvalost. (2. Kor. 6:4, 5)

Bratrům, kteří zůstali v Malawi, i těm, kteří před násilím utekli do Mosambiku, jsme se ze všech sil snažili zajistit duchovní pokrm. Tým, který překládal naše publikace do čevštiny, což je nejrozšířenější jazyk v Malawi, se přestěhoval na velkou farmu jednoho bratra v Zimbabwe. Ten pro ně s láskou připravil jak místo k bydlení, tak i kancelářské prostory, aby mohli ve své důležité práci pokračovat.

Zařídili jsme, aby se krajští dozorci z Malawi mohli každý rok zúčastnit oblastního sjezdu v Zimbabwe, který se konal v čevštině. Zároveň tam vždycky dostali osnovy sjezdových proslovů. Po návratu do Malawi dělali všechno, co mohli, aby se o ty myšlenky podělili s místními bratry. Když tito odvážní krajští dozorci jednou přijeli do Zimbabwe, uspořádali jsme pro ně školu služby Království, abychom je povzbudili.

V únoru 1975 jsem jel navštívit malawské svědky, kteří utekli do táborů v Mosambiku. Tihle bratři drželi krok s nejnovějšími pokyny od Jehovovy organizace, včetně toho, že vytvořili rady starších. Noví starší organizovali spoustu duchovních aktivit – třeba každodenní rozbor biblického verše, přednášky pro veřejnost, studium Strážné věže, a dokonce i krajské sjezdy. V táborech to fungovalo podobně jako na oblastních sjezdech. Byla tam oddělení, která se starala o úklid, rozdělování potravin a bezpečnost. Tihle věrní bratři dokázali s Jehovovou pomocí opravdu úžasné věci. Neumím ani popsat, jak moc mě povzbudili.

Koncem 70. let se o svědky v Malawi začala starat pobočka v Zambii. Přesto jsem na místní bratry často myslel a modlil se za ně, tak jako mnozí další. Několikrát jsem se jako člen výboru pobočky v Zimbabwe setkal se zástupci světového ústředí a s odpovědnými bratry z Malawi, Jihoafrické republiky a Zambie. Pokaždé jsme řešili stejnou otázku: Co ještě bychom mohli pro naše bratry v Malawi udělat?

 Postupem času pronásledování sláblo. Bratři, kteří z Malawi utekli, se začali vracet zpátky a ti, kteří tam zůstali, už nemuseli snášet tak kruté zacházení. V okolních zemích svědkové Jehovovi postupně získávali zákonné uznání a vlády přestávaly omezovat jejich činnost. V Mosambiku k tomu došlo v roce 1991. Ale otázka byla: Kdy se svobody dočkají i bratři v Malawi?

Politická situace v Malawi se nakonec změnila a v roce 1993 vláda zrušila zákaz svědků Jehovových. Krátce potom se mě jeden misionář zeptal: „Vrátíte se zpátky?“ Bylo mi v té době 59 let, a tak jsem odpověděl: „Ne, jsem na to už moc starý.“ Ale ještě ten den jsme dostali fax od bratrů z vedoucího sboru, ve kterém se nás ptali, jestli bychom se do Malawi mohli vrátit.

Službu v Zimbabwe jsme milovali, a tak to vůbec nebylo jednoduché rozhodnutí. Zapustili jsme tam kořeny a získali přátele na celý život. Vedoucí sbor nás do ničeho nenutil. Laskavě nám nabídl, že pokud chceme, můžeme v Zimbabwe zůstat. A tak jsme si mohli sami vybrat, kterou cestou se vydáme. Ale vzpomněl jsem si na Abrahama a Sáru, kteří v pokročilém věku opustili pohodlí domova a šli tam, kam je Jehova poslal. (1. Mojž. 12:1–5)

Rozhodli jsme se, že úkol od Jehovovy organizace přijmeme, a 1. února 1995 jsme se do Malawi vrátili. Bylo to na den přesně 28 let od chvíle, kdy jsme tam přijeli poprvé. Společně s dalšími dvěma bratry jsem začal sloužit v nově vytvořeném výboru pobočky. Hned jsme se pustili do práce, abychom znovu zorganizovali naši činnost.

Je úžasné sledovat, kolik lidí v Malawi díky Jehovovi přijímá pravdu. Počet zvěstovatelů se z nějakých 30 000 v roce 1993 vyšplhal na víc než 42 000 v roce 1998. * Abychom se dokázali dobře postarat o jejich potřeby, vedoucí sbor schválil výstavbu nové pobočky. Získali jsme 12hektarový pozemek ve městě Lilongwe a mě bratři pověřili, abych sloužil ve stavebním výboru.

Nová pobočka byla zasvěcena v květnu 2001 a proslov přednesl bratr Guy Pierce  z vedoucího sboru. Zasvěcení se zúčastnilo víc než 2 000 místních svědků a většina z nich byla pokřtěná přes 40 let. Tihle věrní bratři a sestry zažili během dlouhých let zákazu strašné věci. Po hmotné stránce byli sice chudí, ale duchovně byli nesmírně bohatí. A teď byli nadšení, že si můžou prohlédnout svůj nový betel. Během prohlídky zpívali písně Království a jejich zpěv v africkém stylu se nesl celým betelem. Vytvořili nádhernou atmosféru, díky které byl pro mě celý program zasvěcení tím nejsilnějším zážitkem v životě. Byl to jasný důkaz, že Jehova bohatě odměňuje ty, kdo mu navzdory zkouškám zůstávají věrní.

Po dokončení stavby pobočky mě bratři pověřili, abych přednášel proslovy při zasvěcení sálů Království. Moc mě to potěšilo. Sbory v Malawi měly užitek z programu zrychlené výstavby sálů Království v chudších zemích. Předtím se některé sbory scházely v přístřešcích z eukalyptových stromů. Střecha byla z rákosových rohoží a sedělo se na dlouhých hliněných lavicích. Teď bratři nadšeně pálili cihly v pecích, které si sami postavili, a z nich pak vznikaly krásné sály Království. Ale lavice měli v oblibě pořád, protože jak se tady říká: „Na lavici se vždycky ještě jedno místo najde.“

Měl jsem taky obrovskou radost, když jsem viděl, jak Jehova pomáhá svým služebníkům duchovně růst. Hodně na mě zapůsobili mladí bratři, kteří byli ochotní dělat pro Jehovu víc. Boží organizace je dobře vyškolila a dala jim příležitost získat i praktické zkušenosti, takže se rychle učili nové věci. Díky tomu se mohli ujmout dalších úkolů v betelu a ve sborech. Pro sbory byli velkou pomocí i nově jmenovaní krajští dozorci. Byli to místní bratři a mnozí byli ženatí. I když od nich okolí a často i rodiny očekávaly, že budou mít děti, oni se téhle radosti dočasně vzdali, aby mohli víc sloužit Jehovovi.

Po 52 letech v Africe se u mě objevily zdravotní problémy. Vedoucí sbor schválil návrh výboru pobočky, abychom se vrátili do Británie. Moc nás mrzelo, že jsme museli opustit místo, které jsme tak milovali, ale díky britské rodině betel je o nás teď ve stáří velmi dobře postaráno.

Jsem přesvědčený, že když jsem Jehovovi dovolil, aby mi ukazoval cestu, bylo to to nejlepší rozhodnutí mého života. Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo, kdybych spoléhal na svůj úsudek a snažil se udělat kariéru v tomhle světě. Jehova vždycky věděl, jak urovnat moje stezky. (Přísl. 3:5, 6) V mládí mě fascinovalo, jak funguje velký podnik, a rád jsem se o tom učil. Ale práce v Jehovově celosvětové organizaci mě naplňovala ještě mnohem víc. Služba Jehovovi pro mě byla a pořád je tím nejkrásnějším způsobem života.