Tatínek byl starším ve Sjednocené církvi Kanady. Každý týden mě s mojí sestrou posílal do nedělní školy a potom jsme s ním šli na bohoslužbu, která byla v 11 hodin. Odpoledne jsme zase chodili s maminkou do sálu Království. Jasně jsme viděli rozdíly mezi oběma náboženstvími.

Maminka začala o svojí nové víře mluvit se svými dlouholetými přáteli Bobem a Marion Hutchesonovými. I oni se stali svědky Jehovovými. V roce 1958 mě se svými třemi kluky vzali do New Yorku na osmidenní mezinárodní sjezd „Božská vůle“. Když na to vzpomínám, uvědomuju si, kolik jim to muselo přidělat práce. Ale ten sjezd byl jeden z milníků v mém životě.

Když jsem byl trochu větší, žili jsme na farmě. Moc rád jsem se staral o zvířata, takže jsem začal vážně přemýšlet o tom, že se stanu veterinářem. Maminka se o tom zmínila jednomu staršímu ve sboru. Ten mi pak laskavě připomněl, že žijeme „v posledních dnech“, a pomohl mi zamyslet se nad tím, jak několikaleté studium na vysoké škole ovlivní můj vztah s Jehovou. (2. Tim. 3:1) Díky tomu jsem se rozhodl, že na vysokou nepůjdu.

 Pořád jsem nevěděl, co budu dělat po střední škole. I když jsem chodil do služby každý víkend, nebavilo mě to a nedokázal jsem si sám sebe představit jako průkopníka. Můj nevěřící tatínek a strejda mě přemlouvali, abych na plný úvazek pracoval v jedné velké pojišťovně v Torontu. Strejda tam měl vysokou pozici, a tak jsem to vzal.

V nové práci jsem dělal hodně přesčasů a taky jsem se kamarádil s lidmi, kteří nesloužili Jehovovi. Kvůli tomu všemu šly duchovní věci trochu stranou. Tou dobou jsem bydlel u dědečka, který nebyl svědek, ale když zemřel, musel jsem si najít jiné bydlení.

Hutchesonovi, se kterými jsem byl v roce 1958 na sjezdu, byli takoví moji druzí rodiče. Nabídli mi, že můžu bydlet u nich, a po duchovní stránce mi hodně pomohli. V roce 1960 jsem se spolu s jejich synem Johnem dal pokřtít. John pak začal s průkopnickou a to mě motivovalo, abych ve službě taky dělal víc. Bratři ve sboru si všimli, že jsem na tom duchovně čím dál líp, a nakonec mě jmenovali služebníkem teokratické školy kazatelské služby. a

V roce 1966 jsem se oženil s Randi Bergeovou. Byla to nadšená průkopnice a chtěla sloužit tam, kde je to víc potřeba. Náš cestující dozorce se o nás upřímně zajímal a doporučil nám, abychom šli pomáhat do sboru ve městě Orillia v provincii Ontario. Tak jsme se sbalili a přestěhovali se tam.

Randi mě svým nadšením tak nakazila, že hned po příjezdu jsem začal s průkopnickou i já. Pustil jsem se do ní naplno a zažíval tu radost z toho, že můžu lidem číst z Bible a pomáhat jim, aby poznali pravdu. V Orillii jsme měli úžasnou příležitost pomoct jednomu skvělému páru, aby udělali změny ve svém životě a začali sloužit Jehovovi.

Při jedné návštěvě Toronta jsem se setkal s Arnoldem MacNamarou, jedním bratrem z betelu. Zeptal se mě, jestli bychom nechtěli sloužit jako zvláštní průkopníci. Okamžitě jsem odpověděl: „Jasně, kdekoli, jenom ne v Québecu!“ Nechal jsem se totiž ovlivnit názory anglicky mluvících Kanaďanů na provincii Québec, kde se mluvilo francouzsky. Tehdy tam lidé protestovali proti vládě a chtěli se od Kanady odtrhnout.

Arnold mi na to řekl: „Ale pobočka teď posílá zvláštní průkopníky jenom do Québecu.“ A tak jsem bez váhání řekl, že půjdeme. Věděl jsem totiž, že Randi služba tam lákala. Později jsem si uvědomil, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v našem životě.

Absolvovali jsme pětitýdenní kurz francouzštiny a spolu s dalším párem jsme odjeli do Rimouski, které leží asi 540 kilometrů severovýchodně od Montrealu. Ještě jsme se toho museli hodně naučit, což se ukázalo na jednom shromáždění. Měl jsem přečíst nějaká oznámení, ale místo abych řekl, že na sjezd přijedou „rakouští delegáti“, jsem řekl, že přijedou „pštrosí delegáti“.

V Rimouski se k nám čtyřem přidali čtyři svobodné průkopnice a taky manželé Huberdeauovi se svými dvěma dcerami. Huberdeauovi pronajali dům se sedmi pokoji, kde ubytovávali průkopníky, kteří jim přispívali na pronájem. Říkali jsme mu Bílý dům, protože měl bílé sloupy a bílou fasádu. Většinou tam bydlelo 12 až 14 lidí. Jako zvláštní průkopníci jsme s Randi byli ve službě od rána do večera, a tak jsme byli moc rádi, že jsme měli vždycky s kým spolupracovat, a to i za mrazivých zimních večerů.

Tihle průkopníci nám přirostli k srdci a byli pro nás jako rodina. Někdy jsme si jen tak sedli k ohni nebo si udělali „pirohový den“ – den, kdy jsme si společně uvařili pirohy s různými náplněmi. A jeden bratr byl hudebník, takže jsme často o sobotách večer zpívali a tancovali.

Služba v Rimouski přinesla ovoce. Během pěti let jsme s radostí sledovali, jak se několik zájemců dalo pokřtít a sbor se rozrostl asi na 35 zvěstovatelů.

Služba v Québecu nás toho hodně naučila. Jehova nám s ní moc pomáhal a staral se o nás i po hmotné stránce. Navíc jsme si zamilovali francouzsky mluvící lidi, jejich jazyk a kulturu, a díky tomu jsme si oblíbili i jiné kultury. (2. Kor. 6:13)

Pak přišlo něco nečekaného. Bratři z pobočky nás požádali, jestli bychom se přestěhovali do Tracadie, města na východním pobřeží provincie New Brunswick. To byl ale trochu problém, protože jsme si zrovna pronajali byt a já měl smlouvu na částečný úvazek jako učitel. A navíc se v té době někteří naši zájemci zrovna stali zvěstovateli a byla v plném proudu stavba našeho sálu Království.

Celý víkend jsme se modlili, jestli se máme přestěhovat nebo ne, a jeli jsme se do Tracadie podívat. Bylo to tam úplně jiné než v Rimouski, ale řekli jsme si, že když nás tam Jehova chce, tak půjdeme. Vyzkoušeli jsme ho a viděli jsme, jak nám z cesty odstraňuje  každou překážku. (Mal. 3:10) Jako vždycky nám stěhování usnadnil Randin pevný vztah s Jehovou, obětavost a smysl pro humor.

Ve sboru byl jediný starší, který se jmenoval Robert Ross. S manželkou Lindou tam průkopničili, a když se jim narodil jejich kluk, rozhodli se tam zůstat. S péčí o něj sice měli hodně práce, ale jejich pohostinnost, odhodlání a nadšení pro službu pro nás byly velkým povzbuzením.

Po dvou letech průkopnické služby v Tracadie přišlo další překvapení – dostali jsme pozvání do krajské služby. Sedm let jsme sloužili v anglických krajích a pak nás poslali do francouzského kraje v Québecu. Oblastním dozorcem tam byl Léonce Crépeault. Vždycky mě chválil za moje proslovy, ale pak se mě pokaždé zeptal: „Dalo by se to udělat ještě praktičtější?“ b Upřímně se o mě zajímal a to mi pomohlo, abych vyučoval jasně, srozumitelně a byl konkrétnější.

Nikdy nezapomenu na úkol, který jsem dostal na mezinárodním sjezdu „Vítězná víra“, který se konal v roce 1978 v Montrealu. Pracoval jsem ve stravovacím oddělení. Čekali jsme, že přijde 80 000 lidí, a stravování bylo navíc vyřešené jinak než v předchozích letech. Všechno bylo nové: vybavení, jídelníček i to, jak jsme jídlo připravovali. Měli jsme asi 20 velkých chladicích boxů, které občas nefungovaly. Potřebovali jsme si na stadionu všechno připravit, ale den před sjezdem tam probíhala nějaká sportovní akce, a tak jsme se tam dostali až po půlnoci. A to jsme museli začít rozpalovat trouby ještě před svítáním, abychom stihli připravit snídani. Byli jsme unavení, ale od svých spolupracovníků jsem se toho tolik naučil. Byli pracovití, zkušení a měli smysl pro humor. Přátelství, která tam vznikla, trvají až dodnes. Ve 40. a 50. letech byli bratři v provincii Québec hrozně pronásledovaní, a tak byl tenhle sjezd historickou událostí. Měli jsme obrovskou radost, že jsme mohli být u toho.

Na velkých sjezdech, které se v Montrealu konaly, jsem se toho hodně naučil i od ostatních dozorců. Třeba jeden rok měl  sjezd na starost David Splane, který teď slouží ve vedoucím sboru. Když jsem později jako dozorce sjezdu sloužil zase já, David byl skvělý a hodně mě podporoval.

V roce 2011, po krásných 36 letech, které jsme s Randi strávili v krajské službě, mě bratři poprosili, abych dělal instruktora na škole pro sborové starší. Během dvou let jsme vystřídali 75 postelí. I když to někdy nebylo jednoduché, stálo to za to. Na konci každého týdne starší úplně zářili. Byli strašně vděční za to, jak se o ně vedoucí sbor stará.

Později jsem byl instruktor na škole pro zvěstovatele Království. Když studenti viděli svůj rozvrh, měli často pocit, že to nejde zvládnout – asi sedm hodin sedět ve třídě, pak se další tři hodiny připravovat a mít asi čtyři až pět úkolů týdně. Spolu s dalším instruktorem jsme je ale ujistili, že to můžou zvládnout, když se spolehnou na Jehovu. Nikdy nezapomenu, jak byli překvapení, když toho s Jehovou dokázali daleko víc, než si uměli představit.

To, že se maminka zajímala o druhé, jejím zájemcům pomáhalo, aby měli Jehovu čím dál radši. Zapůsobilo to dokonce i na tatínka. Díky jejímu přístupu začal pravdu z Bible vnímat jinak. Tři dny po tom, co zemřela, nás překvapil, když přišel do sálu Království, aby si poslechl přednášku pro veřejnost. A na shromáždění chodil dalších 26 let. I když se nikdy nedal pokřtít, starší mi řekli, že byl v sále vždycky jako první.

Maminka dala skvělý příklad i nám dětem. Všechny tři moje sestry i se svými manželi věrně slouží Jehovovi. Dvě z nich jsou v pobočce, jedna v Portugalsku a druhá na Haiti.

S Randi teď sloužíme jako zvláštní průkopníci v Hamiltonu v provincii Ontario. Když jsme byli v krajské službě, byli jsme rádi, že nás druzí zvali na svoje opětovné návštěvy a biblická studia. Ale teď máme radost, že můžeme svým vlastním zájemcům pomáhat, aby si zamilovali Jehovu. Taky máme v našem novém sboru skvělé přátele. Jsme si čím dál blíž. A když vidíme, jak Jehova stojí po jejich boku v dobrém i ve zlém, hodně to na nás působí.

V průběhu let jsme cítili upřímný zájem od spousty bratrů a sester a moc si toho vážíme. Na oplátku se i my snažíme o druhé zajímat a povzbuzovat je, aby Jehovovi dávali to nejlepší. (2. Kor. 7:6, 7) Tak například v jedné rodině byli v průkopnické maminka, syn a dcera. Taťky jsem se zeptal, jestli i on nepřemýšlel, že by začal průkopničit. Řekl, že ty svoje tři průkopníky podporuje. A tak jsem se ho zeptal: „Myslíš, že je dokážeš podporovat líp než Jehova?“ Poradil jsem mu, aby to taky zkusil a zažíval tu radost, jakou zažívají oni. Za půl roku byl v průkopnické i on.

S Randi jsme rozhodnutí „další generaci“ vyprávět o Jehovových úžasných skutcích. A věříme, že i oni budou mít ze služby takovou radost, jakou máme my. (Žalm 71:17, 18)