NA SVĚT jsem přišel jako sedmé z osmi dětí, které se narodily tvrdě pracujícím rodičům v řecké vesničce Karítsa. Psal se rok 1926.

Rok předtím se rodiče seznámili s Ioannisem Papparizosem – horlivým a výřečným badatelem Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. To, jak Ioannis logicky argumentoval na základě Písma, na rodiče velmi zapůsobilo, takže začali navštěvovat shromáždění badatelů Bible v naší vesnici. Maminka měla nezlomnou víru v Boha Jehovu, a ačkoli byla negramotná, mluvila o něm při každé vhodné příležitosti. Tatínek si žel příliš všímal chyb druhých a postupně na shromáždění přestal chodit.

Sourozenci i já jsme měli úctu k Bibli, ale rozptylovaly nás věci, které běžně mladé lidi baví. V roce 1939, kdy Evropu zachvátila druhá světová válka, se v naší vesnici stalo něco, co námi otřáslo. Našeho souseda a bratrance Nikolaose Psarrase, který se dal nedávno pokřtít, povolali do armády. Bylo mu dvacet a odvážně řekl odvodní komisi: „Nemůžu bojovat v armádě, protože jsem voják Krista.“ Byl odveden před vojenský soud a odsouzen k deseti letům vězení. Šokovalo nás to.

Začátkem roku 1941 naštěstí na řecké území nakrátko vstoupila spojenecká armáda a Nikolaos byl propuštěn. Odjel do Karítsy, kde ho můj starší bratr Ilias zasypal biblickými otázkami. Bedlivě jsem naslouchal. Zakrátko jsme Ilias, já a naše nejmladší sestra Efmorfia začali studovat Bibli a pravidelně chodit na shromáždění  svědků Jehovových. Následujícího roku jsme svůj život zasvětili Jehovovi a dali se pokřtít. Později to udělali i čtyři naši další sourozenci.

V roce 1942 bylo v karítském sboru devět mladých mužů a žen ve věku od 15 do 25 let. Všichni jsme věděli, že nás čekají těžké zkoušky, a tak jsme se co nejvíc scházeli a studovali Bibli, zpívali teokratické písně a modlili se. Díky tomu byla naše víra pevnější.

Jak se blížil konec války, řečtí komunisté se vzbouřili proti vládě a vyvolali drsnou občanskou válku. Komunističtí partyzáni procházeli vesnicemi a nutili obyvatele, aby se k nim přidali. Když vtrhli do naší vesnice, odvedli tři mladé svědky – Antonia Tsukarise, Iliase a mě. Hájili jsme se, že jsme křesťané a že se nepleteme do politiky, ale i tak nás přinutili jít na horu Olymp, vzdálenou asi 12 hodin chůze.

Krátce na to nám jeden komunistický důstojník nařídil, abychom se připojili k ofenzivní partyzánské jednotce. Když jsme mu vysvětlili, že praví křesťané neberou proti druhým zbraň, rozzuřil se a odvedl nás ke generálovi. Když jsme to samé zopakovali jemu, přikázal: „Tak si vezměte mulu a budete odnášet raněné z bojiště do nemocnice.“

„Ale co když nás zajmou vládní vojáci?“ odpověděli jsme. „Nebudou si myslet, že jsme partyzáni?“ „Tak budete nosit do předních linií chleba,“ řekl. „Ale co když nás s tou mulou uvidí důstojník a přikáže nám, abychom na ní odnesli na frontu zbraně?“ namítli jsme. Generál se dlouze zamyslel. Nakonec zvolal: „Dobrá! O ovce se určitě starat můžete. Zůstaňte tady nahoře a hlídejte stáda.“

A tak zatímco kolem nás zuřila občanská válka, my jsme se starali o ovce, protože v tom nám svědomí nebránilo. O rok později dovolili Iliasovi, aby se jako nejstarší syn vrátil domů a pečoval o maminku, která ovdověla. Antonios onemocněl a byl také propuštěn. Já jsem ale zůstal v zajetí.

Mezitím se vládní armáda ze všech stran přibližovala. Jednotka, která mě držela, prchala přes hory směrem do sousední Albánie. Když jsme byli skoro u hranic, najednou nás obklíčili vládní vojáci. Vzbouřenci zpanikařili a utekli. Já jsem se schoval za spadlý strom a pak se stalo to, o čem jsem vyprávěl na začátku.

Když jsem vojákům řekl, že mě komunisté drželi v zajetí, odvedli mě k výslechu do vojenského tábora poblíž Véroie, což v biblických dobách bylo město Beroa. Tam mi přikázali kopat zákopy. Když jsem to odmítl, velící  důstojník mě poslal do vyhnanství na obávaný trestanecký ostrov Makrónisos.

Pustý, vyprahlý a sluncem rozpálený ostrov Makrónisos leží u poloostrova Attika, přibližně 50 kilometrů od Atén. Je dlouhý asi jen 13 kilometrů a v nejširším bodě má zhruba 2,5 kilometru. Přesto tam v letech 1947 až 1958 bylo přes 100 000 vězňů, ke kterým patřili aktivní nebo domnělí komunisté, bývalí bojovníci hnutí odporu a mnoho věrných svědků Jehovových.

Když jsem začátkem roku 1949 přijel, byli vězni rozděleni do několika táborů. Umístili mě do tábora s nižší ostrahou, kde byly stovky dalších mužů. V plátěném stanu pro deset lidí nás spalo asi čtyřicet. Pili jsme zkaženou vodu a jedli většinou čočku a lilek. Život nám navíc znepříjemňoval všudypřítomný prach a neustálý vítr, ale aspoň jsme nemuseli donekonečna tahat tam a zpátky těžké kameny, což byl způsob, jakým tam sadisticky mučili některé vězně. Mnoho z nich to fyzicky i psychicky zlomilo.

Jednou jsem se procházel po pláži a potkal několik svědků z jiných táborů. Měli jsme obrovskou radost, že jsme pospolu. Scházeli jsme se pak, kdykoli to bylo možné, a dávali si dobrý pozor, abychom nebyli odhaleni. Také jsme tajně kázali jiným vězňům, z nichž někteří se později dali pokřtít. Tyto činnosti a upřímné modlitby nám pomáhaly duchovně přežít.

Po deseti měsících „zotavování“ moji věznitelé rozhodli, že je čas, abych oblékl vojenskou uniformu. Když jsem to odmítl, předvolali mě před velitele tábora. Podal jsem mu písemné prohlášení: „Chci být pouze vojákem Krista.“ Nejdřív mi pohrozil a potom mě předal svému zástupci, arcibiskupovi řecké pravoslavné církve, oblečenému v náboženském rouchu se vší parádou. Když jsem na základě Písma odvážně odpověděl na jeho otázky, naštvaně zařval: „Odveďte toho fanatika!“

Druhý den ráno mi vojáci znovu přikázali, abych na sebe vzal uniformu. Když jsem to zase nechtěl udělat, zbili mě pěstmi a dřevěnou holí. Pak mě vzali na ošetřovnu, aby se přesvědčili, že nemám nic zlomeného, a dotáhli mě zpátky do stanu. Tato každodenní rutina se opakovala po dva měsíce.

Protože se vojákům nedařilo přinutit mě, abych se zřekl své víry, byli naštvaní a přišli s novou metodou. Svázali mi ruce za zády a krutě mě bili do chodidel provazy. Během toho nesnesitelného utrpení jsem si opakoval Ježíšova slova: „Šťastní jste, když vás lidé haní a pronásledují vás... Radujte se a poskakujte radostí, protože vaše odměna v nebesích je veliká; tak totiž pronásledovali proroky před vámi.“ (Mat. 5:11, 12) Zdálo se to jako věčnost, ale pak jsem upadl do bezvědomí.

Probudil jsem se ve studené cele bez chleba, vody a přikrývky. Přesto jsem byl klidný a vyrovnaný. Bylo to přesně podle biblického slibu – „Boží pokoj“ střežil mé srdce a mou mysl. (Fil. 4:7) Následující den mi chleba, vodu a kabát přinesl jeden laskavý voják. Jiný voják mi pak dal svůj příděl jídla. Těmito a mnoha dalšími způsoby o mě Jehova něžně pečoval.

Úřady mě považovaly za nenapravitelného vzbouřence a byl jsem předvolán do Atén před vojenský soud. Tam mě odsoudili na tři roky do vězení na ostrově Gyaros, který leží asi 50 kilometrů východně od Makrónisosu.

Věznice na Gyarosu byla obrovská pevnost postavená z červených cihel a odpykávalo si tam trest přes 5 000 politických vězňů. Bylo mezi nimi i sedm Jehovových svědků, kteří tam byli posláni za to, že se pevně drželi své víry.  I když to bylo striktně zakázáno, tajně jsme se scházeli ke studiu Bible. Dokonce jsme pravidelně dostávali pašovanou Strážnou věž, kterou jsme si ručně opisovali.

Když jsme jednou tajně studovali, přistihla nás stráž a zabavila nám publikace. Předvedla nás před zástupce vězeňského dozorce a my jsme čekali, že nám bude prodloužen trest. Místo toho ten muž řekl: „Víme, kdo jste, a vaše stanovisko respektujeme. Uvědomujeme si, že vám můžeme důvěřovat. Vraťte se ke své práci.“ Dokonce jsme dostali snadnější úkoly. Naše srdce přetékalo vděčností. Svým pevným postojem jsme i ve vězení mohli chválit Jehovu.

Naše nezlomnost přinesla další krásné výsledky. Jeden vězeň, který byl profesorem matematiky, pozorně sledoval naše dobré chování a přimělo ho to k tomu, aby se nás zeptal na naši víru. Když jsme my svědkové byli na začátku roku 1951 propuštěni, byl propuštěn i on. Později se stal svědkem a celodobým služebníkem.

Po propuštění jsem se vrátil ke své rodině v Karítse. Později jsem s mnoha dalšími krajany emigroval do Melbourne v Austrálii. Tam jsem potkal úžasnou sestru Janette, vzali jsme se a vychovali v pravdě syna a tři dcery.

Dnes je mi přes 90 a stále sloužím jako sborový starší. Kvůli minulým zraněním mě občas bolí chodidla a celé tělo, zvlášť když přijdu ze služby. I tak jsem stejně jako před lety odhodlaný být „vojákem Krista“. (2. Tim. 2:3)