1. Proč apoštol Pavel vybídl hebrejské křesťany, aby jeden druhého povzbuzovali „tím více“?

V PRVNÍM století dal apoštol Pavel hebrejským křesťanům tuto radu: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Hebr. 10:24, 25) Bratři si možná říkali, proč je Pavel vybízí, aby jeden druhého povzbuzovali stále víc. Neuběhlo ani pět let a bylo jim to jasné. Viděli, že Jehovův den soudu nad Jeruzalémem je blízko. Uvědomili si, že z města musí utéct, jak jim to dřív řekl Ježíš. (Luk. 21:20–22; Sk. 2:19, 20) Ten den nastal v roce 70, kdy Jeruzalém zničili Římané.

2. Proč bychom se měli jeden o druhého zajímat stále víc?

² Dnes máme všechny důvody věřit tomu, že Jehovův den, který je „velký a velmi vzbuzuje bázeň“, se blíží. (Joel 2:11) Prorok Sefanjáš řekl: „Jehovův velký den je blízko. Je blízko a velice spěchá.“ (Sef. 1:14) Toto prorocké varování se týká i naší doby. Vzhledem k tomu, jak blízko Jehovův den  je, nám Pavel říká: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (Hebr. 10:24, Bible21) Měli bychom se tedy o naše bratry a sestry zajímat stále víc, abychom je mohli povzbudit, až to budou potřebovat.

3. Co o povzbuzení řekl apoštol Pavel? (Viz úvodní obrázek.)

³ „Úzkostlivá péče v srdci muže je to, co působí, aby se sklonilo, ale dobré slovo je rozradostňuje.“ (Přísl. 12:25) To platí o každém z nás. Povzbudit potřebujeme čas od času všichni. Pavel ukázal, že dokonce i ti, kdo mají odpovědnost povzbuzovat druhé, potřebují někde čerpat. Křesťanům v Římě napsal: „Toužím vás ... vidět, abych vám předal nějaký duchovní dar, abyste byli upevněni; nebo spíše aby byla mezi vámi vzájemná výměna povzbuzení, aby každý byl povzbuzen vírou druhého, jak vaší, tak i mou.“ (Řím. 1:11, 12) I Pavel, který byl výjimečný v tom, jak druhé povzbuzoval, občas potřeboval někde brát sílu. (Přečti Římanům 15:30–32.)

4., 5. Koho můžeme povzbudit a proč?

⁴ Pochvalu si určitě zaslouží ti, kdo žijí obětavě, například průkopníci. Aby se do průkopnické služby mohli pustit, museli se v mnoha případech vzdát spousty věcí. To platí i o misionářích, krajských dozorcích a jejich manželkách a o bratrech a sestrách, kteří pracují v pobočkách nebo překladatelských kancelářích. Všichni přinášejí oběti, aby mohli službě Jehovovi věnovat víc času. Měli bychom je proto povzbuzovat. A za povzbuzení jsou vděční i zvěstovatelé, kteří stále mají srdce u celodobé služby, ale z nejrůznějších důvodů se jí museli vzdát.

⁵ Kdo další potřebuje povzbudit? Třeba bratři a sestry, kteří zůstávají svobodní, protože poslouchají Jehovův pokyn, aby vstoupili do manželství „pouze v Pánu“. (1. Kor. 7:39) Manželky jsou zase rády, když jim manžel řekne, že je miluje a že je vděčný za všechno, co dělají. (Přísl. 31:28, 31) Povzbuzení potřebují také křesťané, kteří snáší pronásledování nebo jsou nemocní. (2. Tes. 1:3–5) Všechny tyto bratry a sestry utěšuje Jehova a Ježíš. (Přečti 2. Tesaloničanům 2:16, 17.)

6. Jakou úlohu mají starší podle Izajáše 32:1, 2?

⁶ Přečti Izajáše 32:1, 2. Žijeme v těžké době a snadno můžeme ztratit odvahu nebo cítit beznaděj. Ježíš nás povzbuzuje prostřednictvím „knížat“, tedy starších, ať už patří k jeho pomazaným bratrům, nebo k jiným ovcím. Tito sboroví starší nejsou „pány nad [naší] vírou“, ale jsou „spolupracovníky k [naší] radosti“. Chtějí, abychom byli šťastní a zůstali Jehovovi věrní. (2. Kor. 1:24)

7., 8. Jak můžou starší povzbuzovat druhé?

⁷ Starší můžou napodobovat apoštola Pavla, který se vždycky snažil spoluvěřící povzbudit. Když křesťané v Tesalonice zažívali pronásledování, napsal jim: „Protože jsme k vám tedy měli něžnou náklonnost, velmi se nám líbilo, že jsme vám předali nejen Boží dobrou zprávu, ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ (1. Tes. 2:8)

⁸ Starší můžou druhé velmi posílit  svými slovy. Ale stačí to vždycky? Pavel starším v Efezu řekl: „Máte pomáhat těm, kdo jsou slabí, a mít na mysli slova Pána Ježíše, který sám řekl: ‚Více štěstí je v dávání než v přijímání.‘“ (Sk. 20:35) Pavel byl ochotný dělat víc než bratry jenom povzbuzovat. Řekl: „Já se velmi rád vydám a budu úplně vydán pro vaše duše.“ (2. Kor. 12:15) Podobně by starší neměli bratry a sestry povzbuzovat a utěšovat jenom slovy, ale svůj upřímný zájem o ně dát najevo i skutky. (1. Kor. 14:3)

9. Jak můžou dát starší radu povzbuzujícím způsobem?

⁹ Když chtějí starší někoho posílit, někdy to znamená dát mu radu. I v takovém případě by se měli řídit Biblí a udělat to povzbuzujícím způsobem. Vynikající příklad dal v tomto ohledu po svém vzkříšení sám Ježíš. Měl přísně napomenout některé sbory v Malé Asii. Všimni si ale, jak to udělal. Než pokáral křesťany v Efezu, Pergamu a Thyatiře, vřele je pochválil. (Zjev. 2:1–5, 12, 13, 18, 19) Sboru v Laodiceji Ježíš řekl: „Všechny, k nimž mám náklonnost, kárám a ukázňuji. Proto buď horlivý a čiň pokání.“ (Zjev. 3:19) Když starší musí dát někomu radu, měli by při tom napodobovat Krista.

10. Jak může druhé povzbuzovat každý z nás?

¹⁰ Povzbuzovat druhé není odpovědností jenom starších. Pavel vybídl všechny křesťany, aby s druhými mluvili tak, že to bude „dobré k budování podle potřeby, aby [předali] posluchačům to, co je příznivé“. (Ef. 4:29) Každý z nás by měl být pozorný k tomu, co druzí potřebují. Pavel napsal hebrejským křesťanům: „Napřimte svěšené ruce a zesláblá kolena a stále napřimujte stezky svým nohám, aby se chromé nevykloubilo,  ale spíše aby se uzdravilo.“ (Hebr. 12:12, 13) Všichni, včetně mladých, můžeme svými slovy druhé posilovat a povzbuzovat.

11. Co Martě pomohlo, když byla psychicky vyčerpaná?

¹¹ Naše sestra Marta *, která byla v určitém období psychicky vyčerpaná, napsala: „Když jsem jednou potřebovala povzbudit a modlila se o to, potkala jsem starší sestru, která mi dala najevo lásku a soucit, což jsem v té době opravdu potřebovala. Taky se mi svěřila s tím, že i ona něco takového zažila, a já se pak necítila tak sama.“ Ta starší sestra si asi ani neuvědomila, jak její slova Martě pomohla.

12., 13. Jak můžeme uplatnit radu z Filipanům 2:1–4?

¹² Všem členům sboru ve Filipech dal Pavel tuto radu: „Jestliže je tedy nějaké povzbuzení v Kristu, jestliže je nějaká útěcha lásky, jestliže je nějaké podílnictví na duchu, jestliže je nějaká něžná náklonnost a soucit, naplňte mou radost tím, že budete téže mysli a budete mít touž lásku, budete v duši spolu spojeni a budete chovat v mysli tu jednu myšlenku, nic nebudete dělat ze svárlivosti ani ze samolibosti, ale s ponížeností mysli budete považovat ostatní za sobě nadřazené a nebudete s osobním zájmem upírat oči jen na své vlastní záležitosti, ale s osobním zájmem i na záležitosti ostatních.“ (Fil. 2:1–4)

¹³ Každý z nás by se měl o druhé upřímně zajímat. Bratry a sestry můžeme s láskou utěšit, věnovat jim svůj čas a zahrnout je něžnou náklonností a soucitem.

14. Co může druhé povzbudit?

¹⁴ Jsme šťastní, když slyšíme, že lidé, kterým jsme dřív duchovně pomohli, zůstávají věrní Jehovovi. Apoštol Jan napsal: „Nemám větší důvod k vděčnosti než to, když slyším, že moje děti nadále chodí v pravdě.“ (3. Jana 4) Hodně průkopníků má velkou radost, když se dozví, že někdo, komu kdysi pomáhali poznat biblickou pravdu, Jehovovi stále slouží, možná dokonce jako průkopník. Takže pokud si všimneš, že je nějaký průkopník smutný, připomeň mu, co všechno udělal, aby druhým pomohl.

15. Jak například můžeme povzbudit věrné Jehovovy služebníky?

¹⁵ Mnohé krajské dozorce a jejich manželky povzbudilo, když dostali třeba jenom kartičku se slovy ocenění za jejich návštěvu ve sboru. Stejně působí i na starší, misionáře, průkopníky nebo betelity, když jim někdo vyjádří vděčnost za to, že i přes problémy Jehovovi dál věrně slouží.

16. Co to stojí potěšit druhé?

¹⁶ A co když pro tebe není snadné druhé povzbudit, protože nevíš, co jim máš říct? Potěšit někoho ve skutečnosti není zas tak těžké. Zkus se na něj třeba hezky usmát. Pokud ti to neopětuje, může řešit nějaký problém a potřebuje si s někým promluvit. Když mu budeš naslouchat, možná se mu uleví. (Jak. 1:19)

17. Co v těžké situaci pomohlo Henrimu?

¹⁷ Mladý bratr Henri byl úplně zdrcený, když jeho blízcí příbuzní včetně  otce, který býval starším, opustili sbor. Henriho povzbudil krajský dozorce, který ho pozval na kávu, a Henri se mu mohl svěřit se svými pocity. Uvědomil si, že pomoct své rodině, aby se vrátila k Jehovovi, může jedině tak, že sám zůstane věrný. Útěchou pro něj byla také slova, která si přečetl ve 46. žalmu, v Sefanjášovi 3:17 a u Marka 10:29, 30.

18. a) Co o povzbuzení napsal král Šalomoun? b) Co křesťanům doporučil apoštol Pavel?

¹⁸ Co se můžeme naučit z toho, co zažili Marta a Henri? Bratra nebo sestru, kteří jsou smutní, může povzbudit a utěšit každý z nás. Král Šalomoun napsal: „Jak dobré je slovo v pravý čas. Zářivý pohled dává radost srdci, dobrá zpráva občerstvuje kosti.“ (Přísl. 15:23, 30, Český studijní překlad) Napadá tě někdo, kdo je smutný nebo potřebuje dodat odvahu? Co kdybys mu prostě přečetl něco ze Strážné věže nebo z našich webových stránek? Pavel nám také ukázal, že posílit může druhé i společný zpěv našich písní. Napsal: „Vyučujte a povzbuzujte jeden druhého žalmy, chválami Boha a duchovními písněmi zpívanými s vděčností. Zpívejte Jehovovi z celého srdce.“ (Kol. 3:16, NWT *; Sk. 16:25)

19. Proč bude stále důležitější se vzájemně povzbuzovat a co bychom měli dělat už teď?

¹⁹ S tím, jak „se ten den blíží“, budeme povzbuzení potřebovat stále víc. (Hebr. 10:25) Jednejme tedy podle rady apoštola Pavla: „Utěšujte ... jeden druhého a jeden druhého budujte, právě jak to ostatně děláte.“ (1. Tes. 5:11)