Proč Ježíš těsně před svou smrtí citoval Davidova slova zapsaná v Žalmu 22:1?

K tomu, co Ježíš řekl těsně před smrtí, patřila i slova zaznamenaná v Matoušovi 27:46: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ Tím, co řekl, naplnil Davidova slova ze Žalmu 22:1. (Mar. 15:34) Bylo by nesprávné dojít k závěru, že ta slova citoval proto, že byl zklamaný, nebo proto, že v tu chvíli ztratil víru. Dobře rozuměl tomu, proč musí zemřít, a byl ochotný to udělat. (Mat. 16:21; 20:28) Také věděl, že v době jeho smrti ho Jehova bude muset přestat chránit. (Job 1:10) Jehova tak Ježíšovi umožnil, aby nade vši pochybnost dokázal, že zůstane věrný bez ohledu na to, jak těžká bude jeho smrt. (Mar. 14:35, 36)

Takže proč Ježíš ta slova zvolal? Nevíme to sice jistě, ale zamysleme se nad několika možnostmi. *

Zdůraznil těmito slovy, že Jehova do jeho smrti nebude zasahovat? Bylo zapotřebí, aby Ježíš zaplatil výkupné bez Jehovovy pomoci. Musel zemřít jako člověk, aby „podstoupil smrt za každého“. (Hebr. 2:9)

Chtěl těmito několika slovy obrátit pozornost na celý žalm? V té době bylo běžné, že Židé znali mnoho žalmů nazpaměť.  Když jim někdo připomněl jeden verš z nějakého žalmu, automaticky začali přemýšlet o celém žalmu. Pokud by to měl Ježíš v úmyslu, pomohl by svým židovským následovníkům, aby si připomněli mnoho proroctví z tohoto žalmu o událostech souvisejících s jeho smrtí. (Žalm 22:7, 8, 15, 16, 18, 24) Poslední verše navíc chválí Jehovu a popisují ho jako krále celé země. (Žalm 22:27–31)

Upozornil těmi slovy na to, že je nevinný? Před svou smrtí se musel podrobit nezákonnému soudnímu přelíčení, při kterém byl obviněn z rouhání. (Mat. 26:65, 66) Bylo narychlo svoláno v noci a bylo v naprostém rozporu s přijímanými zákonnými požadavky. (Mat. 26:59; Mar. 14:56–59) Touto řečnickou otázkou mohl Ježíš upozornit na fakt, že neudělal nic, čím by si zasloužil takový trest.

Chtěl tím také druhým připomenout, že i když Jehova dovolil, aby David – pisatel tohoto žalmu – trpěl, neznamenalo to, že už nemá jeho přízeň? Davidova otázka nebyla známkou toho, že ztratil víru. Potom co ji položil, vyjádřil důvěru, že Jehova má moc zachraňovat. A Jehova mu dál žehnal. (Žalm 22:23, 24, 27) Podobně i když Ježíš, Syn Davida, trpěl na mučednickém kůlu, neznamenalo to, že už nemá Jehovovu přízeň. (Mat. 21:9)

Vyjádřil hluboký zármutek nad tím, že ho Jehova musel přestat chránit, aby dokázal svoji věrnost? Jehova původně nechtěl, aby jeho Syn trpěl a zemřel. Tato potřeba vyvstala až po první vzpouře. Ježíš neudělal nic špatného, ale musel trpět a zemřít, aby odpověděl na otázky, které vznesl Satan, a aby zaplatil výkupné odpovídající tomu, co Adam ztratil. (Mar. 8:31; 1. Petra 2:21–24) To bylo možné jenom v případě, že by ho Jehova poprvé v jeho životě na chvíli přestal chránit.

Snažil se pomoct svým následovníkům, aby se zaměřili na důvod, proč Jehova dovolil, aby zemřel takovou smrtí? * Ježíš věděl, že když zemře jako zločinec na mučednickém kůlu, bude to pro mnohé kamenem úrazu. (1. Kor. 1:23) Pokud by se jeho následovníci zaměřili na skutečný důvod jeho smrti, pochopili by její pravý význam. (Gal. 3:13, 14) Vnímali by pak Ježíše jako zachránce, ne jako zločince.

Bez ohledu na to, proč Ježíš ta slova citoval, uvědomoval si, že to, co zažívá, je Boží vůle. Krátce na to totiž řekl: „Je dovršeno!“ (Jan 19:30; Luk. 22:37) Díky tomu, že ho Jehova na chvíli přestal chránit, mohl dokončit všechno, kvůli čemu přišel na zem, a splnit všechno, co o něm bylo napsané „v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a v Žalmech“. (Luk. 24:44)