BĚHEM mého dětství se toho v místě, kde jsem vyrůstal, moc neměnilo. Děti, které se mnou byly v první třídě, se mnou školu i dokončily. Vlastně jsem znal jménem většinu lidí ve městě a oni znali mě.

Na okraji města měli lidé malá hospodářství a pěstovali především kukuřici. Když jsem se narodil, tatínek pracoval pro jednoho místního farmáře. V dospívání jsem už uměl řídit traktor a naučil jsem se i další zemědělské práce.

Nepoznal jsem, jaké to je mít mladého tátu. Narodil jsem se, když bylo tatínkovi 56 let a mamince 35. Táta byl ale štíhlý, zdravý a silný muž. Miloval tvrdou práci a nás děti učil vážit si jí. Nikdy nevydělával moc peněz, ale měli jsme střechu nad hlavou, co na sebe a co do žaludku. A vždycky tu byl pro nás. Zemřel v 93 letech a maminka v 86. Ani jeden nesloužil Jehovovi. Ze všech mých sourozenců mu věrně sloužil jenom jeden bratr, který byl sborovým starším od začátku 70. let, kdy bylo toto opatření zavedeno.

Maminka byla silně věřící. Každou neděli nás brávala do baptistického kostela. Když mi bylo 12,  poprvé jsem se dozvěděl o Trojici. Byl jsem zvědavý, a tak jsem se maminky zeptal: „Jak může být Ježíš Synem a zároveň Otcem?“ Vzpomínám si, co mi odpověděla: „Synu, to je tajemství. Nepřísluší nám tomu rozumět.“ Pro mě to tajemství rozhodně bylo. Přesto jsem se ve 14 letech dal pokřtít. Bylo to v jednom potoce a ponořili mě třikrát – ve jménu Otce, Syna a svatého ducha.

Během studia na střední škole jsem se kamarádil s jedním profesionálním boxerem, který mě přesvědčil, abych box zkusil taky. Začal jsem trénovat a přihlásil se do boxerského klubu Golden Gloves. Moc mi to ale nešlo, takže jsem to po několika zápasech zabalil. Později mě povolali do armády a odveleli do Německa. Tam si moji nadřízení mysleli, že mám vůdčí schopnosti, a proto mě poslali na vojenskou akademii. Chtěli, abych v armádě udělal kariéru. Já jsem to ale viděl jinak, a tak jsem byl po ukončení dvouleté služby v roce 1956 se ctí propuštěn. Nicméně netrvalo dlouho a stal jsem se vojákem jiné armády.

Doposud jsem měl špatnou představu o tom, jak by měl vypadat opravdový muž. Hodně mě ovlivnilo, co jsem viděl ve filmech a co si mysleli lidé kolem. Podle mého názoru muž, který kázal o Bibli, mužný moc nebyl. Začal jsem se ale dozvídat věci, které můj život úplně změnily. Jednoho dne jsem se projížděl městem ve svém červeném kabrioletu a zamávaly na mě dvě dívky, abych se u nich zastavil. Znal jsem je, byly to mladší sestry muže, který si vzal moji starší sestru. Tak či tak patřily ke svědkům Jehovovým. Už dřív jsem si od nich vzal časopisy Strážná věž a Probuďte se!, ale Strážná věž byla na můj vkus moc hutná. Tentokrát mě pozvaly na sborové studium knihy – shromáždění, které se konalo u nich doma a kde se scházela menší skupina lidí ke studiu Bible. Řekl jsem jim, že o tom budu přemýšlet. „Slibuješ?“ zeptaly se s úsměvem. „Slibuju,“ odpověděl jsem.

Trochu jsem svého slibu litoval, ale nechtěl jsem z toho vycouvat. A tak jsem tam ten večer šel. Nejvíc na mě zapůsobily děti. Nemohl jsem uvěřit, co všechno o Bibli vědí! Po všech těch nedělích strávených s maminkou v kostele jsem Bibli znal hrozně málo. Teď jsem se ale rozhodl poznávat ji víc a nabídku studia Bible jsem přijal. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že všemohoucí Bůh se jmenuje Jehova. Když jsem se před lety zeptal maminky, kdo jsou svědkové Jehovovi, řekla mi: „Ále, ti uctívají nějakého starého pána, co se jmenuje Jehova.“ Teď se mi ale otevřely oči!

Dělal jsem rychlé pokroky, protože jsem věděl, že jsem našel pravdu. Za devět měsíců od toho prvního shromáždění jsem se dal pokřtít. Bylo to v březnu 1957. Od té doby se na život dívám jinak. Když zpětně přemýšlím o tom, jakou představu jsem měl o opravdovém muži, jsem rád, že jsem se dozvěděl, co o mužnosti říká Bible. Ježíš byl dokonalý muž. Měl takovou sílu, že by vedle něj každý drsňák vypadal jako slaboch. Přesto  se nenechal vtáhnout do rvaček, ale „nechával se trápit“, jak to bylo předpovězeno. (Iz. 53:2, 7) Pochopil jsem, že pravý Kristův následovník „potřebuje být ke všem jemný“. (2. Tim. 2:24)

Hned další rok jsem začal s průkopnickou službou. Brzy jsem ji ale na krátký čas musel přerušit. Proč? Rozhodl jsem se požádat o ruku Glorii – jednu z těch dívek, které mě tehdy pozvaly na studium knihy! Toho rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Byla mým pokladem a je jím dodnes. Je pro mě vzácnější než nejvzácnější drahokam na světě – než diamant Naděje. Moje naděje se v tomto případě stala skutečností. Glorii jsem si vzal za ženu. Ať nám o sobě něco řekne sama:

„Pocházím ze 17 dětí. Moje maminka věrně sloužila Jehovovi. Zemřela, když mi bylo 14. Tehdy začal studovat Bibli tatínek. Protože jsme maminku neměli, tatínek se domluvil s ředitelem školy, že já a moje starší sestra, která už byla v posledním ročníku, budeme chodit do školy střídavě. Díky tomu mohla jedna z nás být doma, aby pečovala o mladší sourozence a stihla pro všechny připravit večeři, než tatínek přijde z práce. Ředitel s tím souhlasil a takhle to bylo až do doby, než moje sestra školu vychodila. Bibli s námi studovaly dvě rodiny svědků a z nás dětí se 11 dalo pokřtít. Chodila jsem ráda do služby, i když jsem byla vždycky stydlivá. Sam byl pro mě v tomto ohledu během let velkou pomocí.“

S Glorií jsme se vzali v únoru 1959. Sloužit spolu jako průkopníci nás moc bavilo. V červenci toho roku jsme si podali přihlášku do betelu, protože jsme si moc přáli sloužit ve světovém ústředí. Pohovor s námi tehdy vedl bratr Simon Kraker. Řekl nám, že betel teď manželské páry nepřijímá. Touhu sloužit v betelu jsme nikdy neztratili, ale museli jsme si počkat pěkně dlouho!

Napsali jsme do světového ústředí a poprosili bratry, aby nás poslali sloužit tam, kde je to víc zapotřebí. Nabídli nám jenom jednu možnost: přestěhovat se do města Pine Bluff v Arkansasu. V té době tam byly dva sbory – do jednoho chodili běloši a do druhého černoši. Nás přidělili do černošského sboru, kam patřilo pouze 14 zvěstovatelů.

Možná si říkáte, jak to, že k segregaci docházelo i ve sborech svědků Jehovových? Jednoduše řečeno, tehdy nebylo moc na výběr. Bylo nezákonné rasy míchat a taky tu byla reálná hrozba násilí. Na mnoha místech měli bratři opodstatněný strach, že když se k uctívání Boha sejdou dvě rasy společně, lidé sál Království zničí. A takové případy se skutečně staly. Pokud černý svědek kázal dům od domu v bělošské čtvrti, zatkli ho a nejspíš zbili. Abychom tedy mohli chodit do služby, poslouchali jsme zákony a doufali, že se věci zlepší.

Ve službě jsme museli řešit náročné situace. Když jsme třeba propracovávali černošský obvod, někdy jsme neúmyslně zaklepali na dveře bělošské rodiny. Museli jsme se rychle rozhodnout, jestli jim vydáme krátké svědectví nebo se jenom omluvíme a půjdeme dál. Tak to tehdy na některých místech chodilo.

Abychom mohli sloužit jako průkopníci, museli jsme tvrdě pracovat. Většinou jsme za celodenní práci dostali tři dolary. Gloria chodila do několika domácností uklízet. K jedné rodině jsem měl dovoleno chodit s ní, takže jsme stihli uklidit za polovinu času. Dostávali jsme tam oběd. Bylo to předem připravené zamražené jídlo, které se jenom ohřálo a jedlo přímo z obalu. Vždycky jsme si ho dali napůl a pak jsme šli domů. V jiné domácnosti Gloria každý týden žehlila. Já jsem pracoval venku, myl okna a dělal, co bylo zrovna potřeba. V domě jedné bělošské rodiny jsme myli okna společně – Gloria zevnitř a já zvenku. Trvalo to celý den, a tak nám dali oběd. Gloria jedla v domě, ale stranou od rodiny, zatímco já jedl v garáži. Nevadilo mi to. Jídlo mi moc chutnalo. Byla to milá rodina, akorát byli v zajetí  tehdejšího systému. Vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsme se zastavili na čerpací stanici. Potom co jsem natankoval, jsem se zeptal obsluhy, jestli může jít Gloria na záchod. Muž se na mě nevraživě podíval a řekl: „Je zamčený.“

S bratry jsme ale zažívali nádherné chvíle a službu jsme milovali! Když jsme poprvé přijeli do Pine Bluffu, nastěhovali jsme se k bratrovi, který byl služebníkem sboru. Měl nevěřící manželku, se kterou Gloria začala studovat Bibli. Já jsem zase začal studovat s jejich dcerou a jejím manželem. Maminka i dcera se rozhodly sloužit Jehovovi a daly se pokřtít.

V bělošském sboru jsme měli výborné přátele. Často nás zvali na večeři, ale museli to dělat pod rouškou tmy. Tehdy totiž byla velmi aktivní organizace Ku-klux-klan, která propagovala rasismus a násilí. Vzpomínám si, že jsem jednou viděl muže, který během halloweenské noci seděl na verandě a pyšnil se tím, že měl na sobě bílý hábit s kapucí, jaký nosili členové této organizace. Nic takového ale bratrům nezabránilo, aby byli k druhým laskaví. Jednou v létě jsme potřebovali peníze na cestu na sjezd a jeden bratr souhlasil s tím, že si od nás koupí našeho forda. Asi o měsíc později jsme se v jednom parném letním dni vraceli domů unavení ze služby dům od domu a z biblických studií. Před domem na nás čekalo překvapení – stálo tam naše auto! Za stěračem jsme našli vzkaz: „Přijměte ode mě jako dar své auto. Váš bratr.“

Hluboce na mě zapůsobil ještě další laskavý skutek. V roce 1962 jsem byl pozván do školy služby Království, která se konala v South Lansingu ve státě New York. Bylo to měsíční školení pro bratry, kteří duchovně vedli sbory, kraje a oblasti. Jenže když jsem to pozvání dostal, byl jsem nezaměstnaný a na mizině. Krátce předtím jsem ale v jedné telefonické společnosti v Pine Bluffu absolvoval přijímací pohovor. Pokud by mě vzali, byl bych první černoch, který kdy pro tuto společnost pracoval. Nakonec mi řekli, že mě berou. Co teď? Na cestu do New Yorku jsem neměl peníze. Vážně jsem přemýšlel o tom, že tu práci vezmu a pozvání na školu odmítnu. Vlastně už jsem se chystal, že bratrům napíšu dopis, když se stalo něco, na co nikdy nezapomenu.

Sestra ze sboru, která měla nevěřícího manžela, zaklepala jedno ráno na naše dveře a podala mi obálku. Byla plná peněz. Ona a několik jejích dětí vstávaly brzy ráno a chodily na pole plít bavlnu. Díky tomu vydělaly dost peněz na moji cestu do New Yorku. Řekla mi: „Jeď do školy a nauč se toho co nejvíc. Vrať se nám zpátky a uč nás.“ V té telefonické společnosti jsem se zeptal, jestli  bych mohl začít pracovat o pět týdnů později. Rázně odpověděli: „Ne!“ Mně to ale bylo jedno. Už jsem se rozhodl. Jsem moc rád, že jsem tam nenastoupil.

A jak vzpomíná na dobu v Pine Bluffu Gloria? „Ten obvod jsem si zamilovala! Měla jsem 15 až 20 biblických studií. Do služby dům od domu jsme chodívali ráno a pak jsme zbytek dne byli na studiích, někdy až do jedenácti večer. Průkopnická služba mě moc bavila! Ráda bych v ní pokračovala dál. Musím přiznat, že jsem vlastně nechtěla žádnou změnu. Netoužila jsem po krajské službě. Jehova měl s námi ale jiné plány.“ To rozhodně měl.

V době, kdy jsme byli jako průkopníci v Pine Bluffu, jsme si vyplnili přihlášku do zvláštní průkopnické služby. Dělali jsme si velké naděje, protože náš oblastní dozorce chtěl, abychom už jako zvláštní průkopníci odjeli pomáhat do jednoho sboru dole v Texasu. Ta představa se nám líbila. A tak jsme čekali a čekali a doufali, že přijde odpověď od bratrů, ale ve schránce pořád nic. Jednoho dne dopis konečně přišel – byli jsme ale pověřeni krajskou službou! To se psal leden 1965. Bratr Leon Weaver, který dnes slouží jako koordinátor výboru pobočky ve Spojených státech, byl tehdy jmenován krajským dozorcem taky.

Z toho, že jsem měl sloužit jako krajský dozorce, jsem byl nervózní. Před rokem nebo nějak tak se mnou oblastní dozorce, bratr James Thompson mladší, mluvil o tom, jestli jsem pro tuto službu způsobilý. Laskavě mi poukázal na několik oblastí, ve kterých bych se mohl zlepšit, a na dovednosti, které by dobrý krajský dozorce měl mít. Už po krátké době v krajské službě jsem pochopil, že jeho rady byly dobré. Potom co jsem byl jmenován, byl bratr Thompson prvním oblastním dozorcem, se kterým jsem sloužil. Hodně jsem se toho od něj naučil.

V té době krajští dozorci moc školení nedostávali. Jeden týden jsem já pozoroval krajského dozorce při návštěvě sboru a další týden on pozoroval mě. Dal mi nějaké rady a doporučení. A pak už jsme v tom s Glorií byli sami. Vzpomínám si, jak jsem se jí zeptal: „Nemůže s námi ještě chvíli zůstat?“ Časem jsem si ale uvědomil něco důležitého: Vždycky má člověk kolem sebe dobré bratry, kteří mu můžou pomoct – za předpokladu, že jim to dovolí. Dodnes si vážím pomoci, kterou jsem dostal od takových zkušených bratrů, jako  byli bývalý cestující dozorce James Brown a člen rodiny betel Fred Rusk.

Tehdy se ještě víc zvedla vlna rasismu. Například když jsme navštívili jedno město v Tennessee, zrovna tam Ku-klux-klan pořádal svůj pochod. Jindy se naše služební skupina zastavila na pauzu ve fast foodu. Šel jsem na záchod a všiml si, že jeden dost drsně vypadající chlap, potetovaný jako rasista, se zvedl a šel za mnou. Jenže bílý bratr, který byl mnohem větší než já i než ten hromotluk, přišel na záchod hned po nás. „Je všechno v pořádku, bratře Herde?“ zeptal se mě. Ten drsňák rychle odešel, aniž by záchod použil. Během let jsem si uvědomil, že lidé mají předsudky ne kvůli barvě pleti, ale kvůli hříchu – Adamově hříchu, který jsme všichni zdědili. A poznal jsem, že bratr je bratr bez ohledu na barvu pleti a že když to bude nutné, je ochotný za mě zemřít.

Jako cestující dozorce jsem sloužil 33 let a z toho posledních 21 let jsem byl v oblastní službě. Byly to nádherné roky, během kterých jsme zažili spoustu povzbuzujících zážitků a během kterých nás Jehova bohatě odměňoval. Měl pro nás ale nachystanou ještě jinou odměnu. V srpnu 1997 se nám splnil náš velký sen. Byli jsme pozváni do betelu ve Spojených státech – asi 38 let potom co jsme poprvé vyplnili přihlášku. Další měsíc jsme tam začali sloužit. Myslel jsem si, že odpovědní bratři chtějí, abych tam s něčím pomohl jenom dočasně, ale ukázalo se, že je to jinak.

Mým prvním pověřením bylo pracovat ve služebním oddělení. Hodně jsem se tam toho naučil. Bratři musí řešit spoustu složitých a citlivých otázek, které dostávají od rad starších a krajských dozorců z celých Spojených států. Byl jsem vděčný za to, že během školení se mnou bratři měli trpělivost a pomáhali mi. Přesto mám pocit, že kdybych tam měl pracovat znovu, byl bych pořád nováček.

Já a Gloria život v betelu milujeme. Vždycky jsme byli ranní ptáčata, což se v betelu hodí. Asi po roce jsem začal sloužit jako pomocník služebního výboru vedoucího sboru svědků Jehovových. V roce 1999 jsem byl jmenován členem vedoucího sboru. Při této práci jsem se naučil mnoho věcí, ale především jednu: Není pochyb o tom, že hlavou křesťanského sboru není žádný člověk, ale Ježíš Kristus.

Když se ohlížím zpátky, cítím se někdy trochu jako prorok Amos. Jehova si všiml tohoto pokorného pastýře, který vykonával podřadnou sezónní práci nařezávače fíků sykomor, což bylo jídlo chudých lidí. Bůh mu svěřil úlohu proroka a to ho v duchovním ohledu určitě obohatilo. (Amos 7:14, 15) Podobně si Jehova všiml mě, syna chudého farmáře z městečka Liberty, a vylil na mě bohaté požehnání. Je ho tolik, že to ani nedokážu vyjmenovat! (Přísl. 10:22) Pocházím sice z chudých poměrů, ale teď jsem duchovně bohatý, bohatší než jsem si kdy dokázal představit!