Přejít k článku

Přejít na obsah

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Naučili jsme se Jehovovi nikdy neříkat „ne“

Naučili jsme se Jehovovi nikdy neříkat „ne“

ŘEKA se po tajfunu změnila v dravý proud plný bahna, který strhával i balvany. Potřebovali jsme se dostat na druhý břeh, ale rozbouřená voda s sebou vzala most. Se svým manželem Harveym a naším tlumočníkem do jazyka ami jsme byli vystrašení a cítili jsme se bezmocní. Bratři na druhém břehu s obavami pozorovali, jak jsme začali řeku zdolávat. Nejdřív jsme naším malým autem najeli na korbu jen o něco většího náklaďáku. Ten pomalu vjel do prudké vody, aniž na něm auto bylo nějakým způsobem připevněné. Přejezd se zdál nekonečný, ale zvládli jsme to. Přitom jsme se celou dobu úpěnlivě modlili k Jehovovi. To se odehrálo v roce 1971 na východním pobřeží Tchaj-wanu, tisíce kilometrů od míst, kde jsme se narodili. Ráda vám náš příběh povyprávím.

ZAMILOVALI JSME SI JEHOVU

Harvey byl nejstarší ze čtyř bratrů. Jeho rodina poznala pravdu ve městě Midland Junction v Západní Austrálii během hospodářské krize ve 30. letech. Zamiloval si Jehovu, a když mu bylo 14 let, dal se pokřtít. Brzy se naučil neodmítat úkoly v organizaci. Ještě jako kluk jednou odmítl číst Strážnou věž na shromáždění, protože si myslel, že na to nemá. Bratr, který s ním o tom mluvil, mu ale vysvětlil: „Pokud tě někdo v Jehovově organizaci požádá, abys něco udělal, tak si myslí, že na to máš.“ (2. Kor. 3:5)

Já jsem poznala pravdu v Anglii, společně s maminkou a starší sestrou. Tatínek byl zpočátku proti, ale po letech se stal svědkem i on. Ještě mi nebylo ani deset a dala jsem se pokřtít, i když s tím nesouhlasil. Mým snem bylo stát se průkopnicí a později misionářkou. Tatínek mi to ale nechtěl dovolit, dokud mi nebude 21. Tak dlouho se mi čekat nechtělo. Když mi bylo 16, přestěhovala jsem se s jeho svolením do Austrálie za starší sestrou. A v 18 jsem konečně začala s průkopnickou službou.

Náš svatební den, 1951

V Austrálii jsem potkala Harveyho. Oba jsme chtěli sloužit Jehovovi jako misionáři. Vzali jsme se v roce 1951. Po dvou letech společné průkopnické nás bratři požádali, abychom začali s krajskou službou. Náš kraj tvořila velká část Západní Austrálie, takže jsme často cestovali rozlehlými a vyprahlými oblastmi.

NÁŠ SEN SE SPLNIL

Slavnostní zakončení Gileadu na Yankee Stadium, 1955

V roce 1954 jsme byli pozvaní do 25. třídy školy Gilead. Náš sen stát se misionáři byl na dosah. Lodí jsme dorazili do New Yorku a začali jsme do hloubky studovat Bibli. Součástí učiva bylo studium španělštiny, ale pro Harveyho to bylo těžké, protože nedokázal správně vyslovit jejich „r“.

Během školy nám instruktoři oznámili, že ti, kdo by rádi sloužili v Japonsku, se můžou přihlásit do kurzu japonštiny. Rozhodli jsme se, že výběr místa, kde budeme sloužit, necháme na Jehovově organizaci. Krátce nato si Albert Schroeder, jeden z instruktorů, všiml, že jsme se do kurzu nezapsali. Řekl nám: „Ještě to zvažte.“ Když jsme pořád váhali, oznámil nám: „S ostatními instruktory jsme vás přihlásili. Uvidíte, jak vám půjde japonština.“ Harvey si s tímto jazykem poradil lépe.

Když jsme do Japonska v roce 1955 přijeli, bylo v celé zemi jenom 500 zvěstovatelů. Harveymu bylo 26 let a mně 24. Byli jsme přidělení do přístavního města Kóbe, kde jsme sloužili čtyři roky. Později jsme měli velkou radost, když jsme byli znovu pozvaní do krajské služby. Sloužili jsme poblíž města Nagoja. Místní bratry a sestry, kuchyni i krajinu jsme měli moc rádi. Netrvalo ale dlouho a měli jsme další příležitost ukázat, že Jehovovi neřekneme „ne“.

NOVÝ ÚKOL PŘINÁŠÍ NOVÉ VÝZVY

S Harveym a dalšími misionáři v Kóbe v Japonsku, 1957

Po třech letech v krajské službě se nás bratři z japonské pobočky zeptali, jestli bychom byli ochotní přestěhovat se na Tchaj-wan a sloužit mezi lidmi z domorodého kmene Amiů. Z některých amijských svědků se stali odpadlíci a pobočka na Tchaj-wanu potřebovala bratra, který by uměl japonsky a pomohl by situaci napravit. * Službu v Japonsku jsme milovali, takže to pro nás bylo těžké rozhodnutí. Harvey se ale naučil neodmítat úkoly v organizaci, a tak jsme souhlasili.

Na Tchaj-wan jsme dorazili v listopadu 1962. Bylo tam 2 271 zvěstovatelů a většina z nich byli Amiové. Nejdřív jsme se ale museli naučit čínsky. Podařilo se to, i když jsme měli jenom jednu učebnici a učitelku, která neuměla anglicky.

Krátce po našem příjezdu byl Harvey jmenován služebníkem pobočky. Povinnosti v této malé pobočce mu nezabraly tolik času, takže mohl někdy i tři týdny měsíčně kázat s místními bratry. Čas od času sloužil jako oblastní dozorce. K tomu patřilo, že měl proslovy na krajských sjezdech. Mohl by přednášet v japonštině a amijští svědkové by mu rozuměli, ale vláda dovolovala pořádat náboženská setkání jenom v čínštině. A tak Harvey mluvil čínsky – i když s tím jazykem pořád bojoval – a jiný bratr ho tlumočil do jazyka ami.

V té době platilo na Tchaj-wanu stanné právo, takže když chtěli bratři pořádat krajský sjezd, museli si opatřit povolení. Nebylo to jednoduché a často trvalo dlouho, než ho dostali. Pokud policie nevydala povolení v týdnu konání sjezdu, Harvey seděl na stanici, dokud mu ho nedali. Policistům bylo nepříjemné, že tam čeká cizinec, a tak jeho taktika fungovala.

MŮJ PRVNÍ HORSKÝ VÝSTUP

Po cestě do služby se brodíme řekou na Tchaj-wanu

V týdnech, které jsme trávili ve službě, jsme toho hodně nachodili. Zlézali jsme hory a brodili se řekami. Vzpomínám si na svůj první horský výstup. Po rychlé snídani jsme chytili autobus v půl šesté, který nás dovezl do odlehlé vesnice. Přebrodili jsme široké koryto řeky a čekal nás náročný výstup na horu. Stoupání bylo tak prudké, že nohy bratra, který lezl přede mnou, jsem měla v úrovni očí.

To dopoledne byl Harvey ve službě s místními bratry a já jsem sama kázala v malé vesnici, kde žili japonsky mluvící lidé. Od rána jsem nejedla, a tak jsem už kolem jedné hodiny padala únavou. Když jsem se konečně setkala s Harveym, žádní bratři s ním už nebyli. Několik časopisů vyměnil za tři slepičí vejce. Ukázal mi, jak se syrové vejce dá sníst – udělal na obou koncích dírku a vysál ho. I když to nevypadalo lákavě, jedno jsem si taky dala. Ale kdo dostane to třetí? No přece já, protože kdybych omdlela hlady, Harvey by mě dolů nesnesl.

TAK TROCHU JINÁ KOUPELNA

Na jednom krajském sjezdu jsem se dostala do neobvyklé situace. Bydleli jsme u bratra, který měl dům hned vedle sálu Království. Amiové považují koupání za velmi důležité, a tak pro nás manželka krajského dozorce připravila koupel. Protože měl Harvey hodně práce, řekl mi, ať jdu první. Čekaly na mě tři nádoby: jedno vědro se studenou vodou, druhé s horkou a prázdný lavor. Byla jsem v šoku, když jsem viděla, kam to nachystala – ven před dům, přímo na dohled od bratrů, kteří v sále Království pomáhali s přípravami na sjezd. Poprosila jsem ji o nějakou zástěnu. Přinesla mi kus průhledného plastu. Napadlo mě, že bych se skryla ve stínu za domem, ale byly tam husy, které prostrkovaly hlavy skrz plot, připravené štípnout každého, kdo by se přiblížil. Řekla jsem si: Bratři mají hodně práce, určitě si mě nevšimnou. A když se neumyju, urazí je to. Tak směle do toho!

V amijském slavnostním oděvu

PUBLIKACE PRO AMIE

Mnozí amijští bratři neuměli číst a neměli publikace ve svém jazyce. Harvey si uvědomoval, že to je důvod, proč dělají jen malé duchovní pokroky. V té době vznikla psaná forma jazyka ami zapisovaná latinkou, a tak bylo praktické, aby se ho bratři naučili číst. Byl to obrovský úkol, ale zvládli to a díky tomu si mohli sami studovat. Na konci 60. let začaly vycházet publikace v jejich jazyce a v roce 1968 i Strážná věž.

Vláda ale byla proti tomu, aby se používaly publikace v jiném jazyce než v čínštině. Abychom se vyhnuli problémům, vycházela Strážná věž v různých podobách. Například nějakou dobu jsme používali dvojjazyčné vydání – v mandarínské čínštině a jazyce ami. Kdyby někdo něco namítal, mělo to vytvářet dojem, že učíme místní lidi čínsky. Jehovova organizace od té doby vydala mnoho publikací v jazyce ami a díky tomu se můžou tito přátelští lidé dozvídat biblickou pravdu. (Sk. 10:34, 35)

OBDOBÍ PŘEČIŠŤOVÁNÍ

V 60. a 70. letech mnozí amijští svědkové nežili tak, jak si Bůh přeje. Protože dobře nerozuměli biblickým zásadám, někteří žili nemravně, opíjeli se, kouřili tabák nebo žvýkali betelové ořechy. Harvey navštěvoval mnoho sborů a snažil se bratrům a sestrám pomoct, aby pochopili, jak se na to dívá Jehova. Při jedné takové návštěvě se nám stalo to, o čem jsem vyprávěla na začátku.

Pokorní bratři byli ochotní dělat změny, ale je smutné, že mnozí jiní ne. Během 20 let tak počet zvěstovatelů na Tchaj-wanu klesl z 2 450 na asi 900. Bylo to velmi skličující. Věděli jsme ale, že Jehova by nikdy nežehnal nečisté organizaci. (2. Kor. 7:1) Ve sborech se nakonec podařilo věci napravit a s Jehovovou podporou je teď na Tchaj-wanu více než 11 000 zvěstovatelů.

Od 80. let jsme pozorovali, jak se duchovní stav amijských sborů zlepšuje, a Harvey se tak mohl víc věnovat Číňanům. Měl velkou radost, že mnoha manželům našich sester pomohl poznat Jehovu. Vzpomínám si, jak mi celý šťastný vyprávěl, že se jeden z těchto mužů poprvé modlil k Jehovovi. I já mám radost, že jsem mnoha pokorným ženám mohla pomoct, aby si s Jehovou vytvořily blízký vztah. Dokonce jsem v tchajwanské pobočce sloužila se synem a dcerou jedné mé bývalé zájemkyně.

BOLESTNÁ ZTRÁTA

Se svým milovaným Harveym jsem prožila téměř 59 let manželství, ale 1. ledna 2010 prohrál boj s rakovinou. V celodobé službě strávil skoro 60 let. Pořád mi strašně chybí. Jsem šťastná, že jsem mu mohla být oporou v době, kdy začínalo dílo ve dvou fascinujících zemích. Naučili jsme se mluvit – a Harvey i psát – dvěma těžkými asijskými jazyky.

Před několika lety vedoucí sbor rozhodl, že vzhledem k mému věku bude nejlepší, když se vrátím do Austrálie. Hned mě napadlo, že nechci opustit Tchaj-wan. Ale Harvey mě naučil, abych Jehovově organizaci nikdy neříkala „ne“, takže jsem souhlasila. Později jsem viděla, že to bylo moudré rozhodnutí.

Jsem ráda, že v betelu můžu dělat prohlídky japonsky a čínsky mluvícím návštěvníkům

Dnes pracuji během týdne v australasijské pobočce a o víkendu sloužím s místním sborem. Jsem ráda, že v betelu můžu dělat prohlídky japonsky a čínsky mluvícím návštěvníkům. Nedočkavě vyhlížím den, kdy nastane slíbené vzkříšení, a vím, že Harvey, který se naučil Jehovovi nikdy neříkat „ne“, je teď v jeho paměti. (Jan 5:28, 29)

^ 14. odst. I když je v současné době úředním jazykem na Tchaj-wanu čínština, mnoho desetiletí jím byla japonština. V různých etnických skupinách se proto mluvilo japonsky.