Večer před svou smrtí dal Ježíš apoštolům radu, aby se nesnažili získat mezi spoluvěřícími významné postavení. Řekl jim: „Králové národů se nad nimi vypínají jako páni a ti, kdo mají nad nimi autoritu, jsou nazýváni dobrodinci. Takoví však nemáte být.“ (Luk. 22:25, 26)

Kdo byli dobrodinci, o kterých Ježíš mluvil? Z nápisů, mincí a písemných dokumentů vyplývá, že v Řecku a Římě bylo zvykem význačné muže a vládce poctít titulem Euergetés neboli dobrodinec. Tento titul si vysloužili tím, že udělali něco přínosného pro společnost.

Titul dobrodinec měla řada králů. Patřili k nim egyptští panovníci známí jako Ptolemaios III. Euergetés (asi 247–222 př. n. l.) a Ptolemaios VIII. Euergetés II. (asi 147–117 př. n. l.). Nosili ho i římští vládci Julius Caesar (48–44 př. n. l.) a Augustus (31 př. n. l. – 14 n. l.) a také Herodes Veliký, král Judeje. Ten získal titul dobrodinec nejspíš díky tomu, že během hladomoru nechal do země přivézt pšenici a že chudým lidem opatřil oblečení.

Podle Adolfa Deissmanna, německého znalce Bible, bylo používání titulu dobrodinec velmi rozšířené. Poznamenal: „Nebylo by těžké a nezabralo by moc času najít přes sto nápisů s výskytem [tohoto titulu].“

Když tedy Ježíš učedníkům řekl „takoví však nemáte být“, co měl na mysli? Radil jim snad, aby se neangažovali ve prospěch společnosti, tedy aby se nezajímali o všeobecné blaho lidí? Vůbec ne. Problém byl v tom, z jakých pohnutek lidé štědré dary dávali.

V Ježíšově době se bohatí lidé snažili získat si dobré jméno například tím, že finančně podporovali různé podívané a hry v aréně nebo výstavbu parků a chrámů. Dělali to ale s cílem zajistit si uznání, slávu nebo voliče. „I když pohnutkou některých dárců skutečně byla štědrost,“ říká jedno odborné dílo, „často bylo dávání motivováno sobeckými politickými zájmy.“ Ctižádost a sobectví byly právě tím, před čím Ježíš své následovníky varoval.

To, že je důležité dávat ze správných pohnutek, zdůraznil později i apoštol Pavel. Křesťanům v Korintu napsal: „Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2. Kor. 9:7)