Narodil jsem se v roce 1983. Do deseti let jsem byl dítě jako každé jiné. Pak jsem ale v celém těle začal cítit silnou bolest. Asi o dva roky později jsem se jednou ráno vzbudil a nemohl se hýbat. Snažil jsem se pohnout nohama, ale prostě to nešlo. Od té doby nemůžu chodit. Kvůli své nemoci jsem taky přestal růst, a tak jsem zůstal malý jako dítě.

Po pár měsících k nám přišly dvě ženy, které patřily ke svědkům Jehovovým. Celou tu dobu jsem nemohl vycházet z domu a před návštěvami jsem se většinou snažil schovat, ale tentokrát jsem si ty dvě ženy vyslechl. Mluvily o ráji a já jsem si vzpomněl, že jsem kdysi už něco takového slyšel. Když mi bylo asi pět, jednou za měsíc přijížděl ze Surinamu do naší vesnice misionář, který se jmenoval Jethro. Studoval Bibli s mým tatínkem a vždycky se ke mně choval hezky. Měl jsem ho moc rád. V naší vesnici se taky konala shromáždění a dědeček s babičkou mě na ně občas brali. A tak když se mě Florence, jedna z těch žen, zeptala, jestli bych se o tom chtěl dozvědět víc, řekl jsem jí, že ano.

Florence a její manžel Justus se mnou začali studovat. Když si všimli, že neumím číst, nabídli se, že mě to naučí, a za nějakou dobu jsem už dokázal číst sám. Jednoho dne mi ale řekli, že je bratři poslali sloužit do Surinamu. V Orealle nebyl nikdo, kdo by se mnou mohl dál studovat. Jehova na mě ale nezapomněl.

Krátce nato přijel do naší vesnice průkopník jménem Floyd a kázal tam chýši od chýše. Když přišel k nám a zeptal se mě, jestli chci studovat Bibli, usmál jsem se. „Proč se usmíváš?“ zeptal se mě. Řekl jsem mu, že už jsem prostudoval brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? a začal jsem studovat knihu Poznání, které vede k věčnému životu. * A taky jsem mu vysvětlil, proč to studium skončilo. Floyd se mnou prostudoval zbytek knihy Poznání, ale i jeho potom poslali sloužit někam jinam. Zase jsem byl bez učitele.

 V roce 2004 ale byli do Oreally posláni dva zvláštní průkopníci, Granville a Joshua. I oni na mě narazili, když sloužili chýši od chýše. Zeptali se mě, jestli nechci studovat, a já se zase usmál. Poprosil jsem je, aby se mnou studovali knihu Poznání od začátku. Chtěl jsem totiž vědět, jestli mě budou učit stejné věci co svědkové před nimi. Granville mi taky řekl, že se ve vesnici konají shromáždění. I když jsem skoro deset let nikde nebyl, chtěl jsem tam jít. A tak se pro mě Granville zastavil, posadil mě na invalidní vozík a dovezl mě do sálu Království.

Později mě Granville povzbudil, abych se přihlásil do teokratické školy. Řekl mi: „Chodit sice nemůžeš, ale mluvit můžeš. Jednou budeš mít přednášku, uvidíš.“ Jeho slova mi pomohla, abych si víc věřil.

S Granvillem jsem taky začal chodit do služby. Cesty ve vesnici ale byly často tak hrbolaté, že se po nich s invalidním vozíkem nedalo jezdit. A tak jsem Granvilla poprosil, aby mě místo toho vozil na trakaři. Fungovalo to skvěle. V dubnu 2005 jsem se dal pokřtít a krátce nato mě bratři vyškolili, abych se mohl starat o sborové publikace a o zvukovou aparaturu v sále Království.

V roce 2007 můj tatínek zahynul při havárii člunu. Naši rodinu to zdrtilo. Granville se s námi hodně modlil a utěšoval nás povzbudivými verši z Bible. O dva roky později jsme zažili další tragédii – při havárii člunu zemřel i Granville.

Pro náš malý sbor to byla strašná rána. Nezůstal tam žádný starší a zbyl nám jenom jeden služební pomocník. Granville byl můj dobrý přítel, a tak mě jeho smrt hodně zasáhla. Vždycky mi ochotně pomáhal – nejen po duchovní stránce, ale i se vším ostatním, co jsem potřeboval. Na prvním shromáždění po jeho smrti jsem měl číst při studiu Strážné věže. Zvládl jsem ale jenom první dva odstavce. Pak jsem se rozbrečel a nedokázal jsem přestat. Musel jsem z pódia odejít.

Měl jsem radost, když nám přišli pomoct bratři z jiného sboru. Pobočka k nám taky poslala zvláštního průkopníka Koja. Moc mě potěšilo, když moje maminka a mladší bratr začali studovat a dali se pokřtít. V březnu 2015 jsem byl jmenován služebním pomocníkem a po nějaké době jsem měl svoji první přednášku. Ten den jsem si s úsměvem a zároveň se slzami vděčnosti vzpomněl, jak mi Granville před lety řekl: „Jednou budeš mít přednášku, uvidíš.“

Díky pořadům na JW Broadcasting^® jsem poznal další bratry a sestry, kteří jsou na tom podobně jako já. I přes svoje omezení toho ale hodně zvládají a jsou šťastní. I já ještě něco zvládnu. Chtěl jsem Jehovovi dát všechno, co můžu, a tak jsem začal s pravidelnou průkopnickou službou. A v září 2019 přišla nečekaná zpráva. V našem sboru, který má asi 40 zvěstovatelů, jsem byl jmenován starším.

Jsem vděčný těm drahým bratrům a sestrám, kteří se mnou studovali a kteří mi pomohli sloužit Jehovovi. A ze všeho nejvíc jsem vděčný právě Jehovovi, který na mě nikdy nezapomněl.