Než vám řeknu, jak to dopadlo, povyprávím vám, jak jsem se dostal k celodobé službě.

Narodil jsem se v roce 1942 na krásném karibském ostrově Curaçao. Tatínek pocházel ze Surinamu, ale přestěhoval se sem za prací. Pár let před tím, než jsem se narodil, se stal svědkem Jehovovým. Byl jedním z prvních, kdo se na Curaçau dali pokřtít. a Každý týden se mnou a mými sourozenci studoval Bibli, i když jsme mu to někdy moc neulehčovali. Když mi bylo 14, přestěhovali jsme se zpátky do Surinamu, aby se tatínek mohl starat o svoji stárnoucí maminku.

V Surinamu jsem se začal ve sboru kamarádit s mladými, kteří byli nadšení pro službu Jehovovi. Měli o pár let víc než já a byli v pravidelné průkopnické. Když vyprávěli svoje zážitky ze služby, úplně zářili štěstím. Po shromáždění jsme si povídali o věcech z Bible. Někdy jsme při tom seděli venku a koukali se na oblohu plnou hvězd. Tihle kamarádi mi pomohli, abych si uvědomil, co chci v životě dělat. Chtěl jsem naplno pracovat pro Jehovu. A tak jsem se dal v 16 letech pokřtít a v 18 jsem se pustil do pravidelné průkopnické.

Jako průkopník jsem se naučil spoustu věcí, které se mi hodily během všech těch let v celodobé službě. Jedna z prvních věcí byla, jak je důležité školit druhé. Když jsem s průkopnickou začínal, vzal si mě pod křídla misionář Willem van Seijl. b Naučil mě hodně o tom, jak plnit různé úkoly ve sboru. Neměl jsem ani tušení, jak moc to budu  potřebovat. Další rok mě jmenovali zvláštním průkopníkem a pak jsem se začal starat o odloučené skupiny hluboko v surinamském deštném pralese. Jsem bratrům moc vděčný za to, že mě předtím tak skvěle vyškolili. Od té doby jsem se to vždycky snažil dělat jako oni a věnoval jsem čas tomu, abych školil další.

Druhá věc, kterou jsem se naučil, byla to, jak je výhodné žít jednoduše a zároveň dobře plánovat. S bratrem, se kterým jsem sloužil ve zvláštní průkopnické, jsme si na začátku každého měsíce promysleli, jaké zásoby budeme na další týdny potřebovat. Jeden z nás se pak vydal na dlouhou cestu do hlavního města a všechno nakoupil. S naším příspěvkem jsme museli dobře hospodařit a mít naplánované, kolik toho kdy sníme, aby nám to vydrželo na celý měsíc. Kdyby nám totiž v deštném pralese něco došlo, mohlo nám pomoct jenom pár lidí, pokud vůbec někdo. To, že jsem se už v mládí naučil žít jednoduše a dobře plánovat, určitě přispělo k tomu, abych se dokázal celý život zaměřovat na práci pro Jehovu.

Třetí věc, kterou jsem se naučil, bylo to, jak je dobré mluvit s lidmi o Bibli v jejich jazyce. V dětství jsem se naučil mluvit nizozemsky, anglicky, jazykem papiamento a taky jazykem sranan tongo, který se v Surinamu běžně používá. V pralese jsem ale zjistil, že lidi reagují na dobrou zprávu líp, když s nimi mluvíme v jejich rodném jazyce. Některé z těch jazyků mi dělaly trochu problém, třeba saramaca, kde jsou vysoké a nízké tóny. To úsilí se ale vyplatilo. Během let jsem díky tomu mohl mluvit o pravdě s daleko víc lidmi.

Samozřejmě se mi stalo i pár trapasů. Třeba jsem se chtěl zeptat jedné zájemkyně, která mluvila jazykem saramaca, jak se cítí, protože ji předtím bolelo břicho. Místo toho jsem se jí ale zeptal, jestli není těhotná! Asi není nutné říkat, že to příliš neocenila. Navzdory takovým přešlapům jsem se ale vždycky snažil mluvit s lidmi v jejich rodném jazyce.

V roce 1970 jsem začal sloužit jako krajský dozorce. V tom roce jsem v mnoha odloučených skupinách v deštném pralese promítal prezentaci z diapozitivů s názvem „Návštěva v ústředí svědků Jehovových“. Abych se k těm skupinám dostal, plavil jsem se s dalšími bratry po řekách v deštném pralese na dlouhé, úzké lodi ze dřeva. Měli jsme na ní naložený generátor, kanystr s benzínem, petrolejové lampy a diaprojektor. Pak jsme se museli někde vylodit a všechno vybavení donést až na místo. Jednu věc si z toho ale pamatuju nejvíc – jak moc byli lidé v odloučených skupinách z prezentace nadšení. Měl jsem velkou radost, že můžu druhým pomáhat dozvědět se něco víc o Jehovovi a o pozemské části jeho  organizace. Když jsem viděl, jak jim to duchovně pomáhá, bohatě mi to vynahradilo všechny oběti, které jsem při tom přinesl.

I když jsem viděl, že být svobodný má ve službě nesporné výhody, přál jsem si najít někoho, s kým bych strávil celý život. A tak jsem se začal konkrétně modlit o manželku, která by nelehkou celodobou službu v pralese dokázala s radostí zvládat. Asi o rok později jsem se začal ucházet o Ethel, velmi obětavou zvláštní průkopnici. Už odmala obdivovala apoštola Pavla a chtěla ve službě dělat maximum tak jako on. Vzali jsme se v září 1971 a jako pár jsme pokračovali v krajské službě.

Ethel vyrostla ve skromných podmínkách, takže se krajské službě v pralese dobře přizpůsobila. Když jsme se například chystali navštívit sbory hluboko v pralese, balili jsme se hodně nalehko. Prali jsme si a myli se v řekách. Taky jsme se museli naučit jíst všechno, co nám naservírovali – leguány, piraně nebo cokoli dalšího, co ulovili v pralese nebo chytili v řece. Když nebyly talíře, jedli jsme z banánových listů. Když nebyly příbory, jedli jsme rukama. Ethel a já to vnímáme tak, že když jsme společně pracovali pro Jehovu a přinášeli při tom oběti, splétali jsme naši trojitou šňůru čím dál těsněji. (Kaz. 4:12) Ty zážitky bychom nevyměnili za nic na světě!

Zrovna jsme se vraceli od jedné odloučené skupiny, když jsme se dostali do situace, kterou jsem popisoval na začátku. V peřejích se sice loď na chvíli ponořila, ale hned zase vyplula zpátky na hladinu. Naštěstí jsme měli záchranné vesty a nikdo nevypadl z lodi. Byla ale plná vody.  Vzali jsme nádoby s jídlem, jídlo vyhodili do řeky a pak s nimi vodu z lodi vylili.

Jelikož jsme přišli o jídlo, snažili jsme se během plavby ulovit nějakou rybu. Nic jsme ale nechytili. Tak jsme se pomodlili k Jehovovi a poprosili ho, aby nám dal jídlo na ten den. Jen co jsme se domodlili, jeden bratr nahodil vlasec a chytil rybu, která byla dost velká na to, aby se z ní dosyta najedlo pět lidí.

Po pěti letech v krajské službě nás s Ethel překvapila nečekaná novinka. Budeme rodiče. Měl jsem z toho radost, i když jsem si nebyl jistý, jak to s námi bude dál. S Ethel jsme si moc přáli zůstat v celodobé službě, pokud to jen trochu půjde. V roce 1976 se nám narodil Ethniël a o dva a půl roku později přišel na svět náš druhý syn, Giovanni.

Kvůli tomu, jaká tehdy byla v Surinamu situace, pobočka rozhodla, že i když budeme vychovávat děti, můžu dál sloužit jako krajský dozorce. Když byli kluci malí, dostal jsem kraj, kde bylo míň sborů. Díky tomu jsem jezdil na spolupráce jenom některé týdny v měsíci a zbytek času jsem trávil jako průkopník ve sboru, kde jsme byli přidělení. Když jsem spolupracoval se sborem, který byl blízko, Ethel a kluci jezdili se mnou. Do sborů a na sjezdy v deštném pralese jsem ale cestoval sám.

Abych zvládl všechny svoje povinnosti, musel jsem dobře plánovat. Dával jsem si záležet na tom, abychom měli každý týden rodinné studium. Když jsem byl zrovna v nějakém sboru v pralese, vedla studium s kluky Ethel. Když to ale jenom trochu šlo, dělali jsme všechno spolu jako rodina. Taky jsme se snažili nezapomínat na to, aby měli kluci nějakou zábavu. Hráli jsme třeba různé hry nebo chodili na výlety. Často jsem byl vzhůru dlouho do noci a věnoval se sborovým věcem. A Ethel byla přesně jako ta schopná manželka z Přísloví 31:15. Vstávala ještě před svítáním, abychom si společně stihli přečíst verš na den a nasnídat se, než půjdou kluci do školy. Jsem moc vděčný, že mám tak obětavou manželku, která mi vždycky pomáhala plnit všechny úkoly, které mi Jehova svěřil.

Ze všech sil jsme se snažili, aby si kluci zamilovali Jehovu a službu. Přáli jsme si,  aby se rozhodli sloužit celodobě – ne proto, že to chceme my, ale proto, že si to sami vyberou. Vždycky jsme se snažili, aby viděli, jakou radost celodobá služba přináší. Nepředstírali jsme, že je to bezproblémový život, ale zaměřovali jsme se na to, jak Jehova naší rodině pomáhá a podporuje nás. Taky jsme mysleli na to, aby se naši kluci kamarádili s lidmi, kteří mají Jehovu v životě na prvním místě.

Jehova se o naši rodinu vždycky skvěle staral. Samozřejmě jsem se snažil přiložit ruku k dílu. Když jsem za svobodna sloužil jako zvláštní průkopník v deštném pralese, naučil jsem se dobře hospodařit s penězi, a to mi pomáhalo, když jsem se snažil uživit rodinu. I při nejlepší snaze jsme si ale někdy nedokázali zajistit všechno, co jsme potřebovali. Věřím, že v takových chvílích se do toho vložil Jehova. Například koncem 80. a začátkem 90. let zuřila v Surinamu občanská válka. V té době bylo občas těžké sehnat dokonce i základní věci. Přesto se o nás ale Jehova postaral. (Mat. 6:32)

Můžu říct, že po celý život se o nás Jehova s láskou staral a byli jsme díky němu opravdu šťastní a spokojení. Naše děti jsou pro nás obrovským darem a moc si vážíme toho, že jsme je mohli vést k Jehovovi. Máme velkou radost, že se taky rozhodly strávit život v celodobé službě. Ethniël i Giovanni mají za sebou teokratické školy a spolu s manželkami teď slouží v surinamské pobočce.

S Ethel jsme už o kus starší, ale sloužíme jako zvláštní průkopníci, takže máme pořád plné ruce práce pro Jehovu. Máme toho tolik, že jsem si až doteď nenašel čas na to, abych se naučil plavat. Ničeho ale nelituju. Když se ohlédnu zpátky, můžu upřímně říct, že vybrat si v mládí celodobou službu jako svoji životní dráhu bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaká jsem mohl udělat.