Paul: Byli jsme tak nadšení! Byl listopad 1985 a my jsme mířili do našeho prvního misionářského působiště – do Libérie v západní Africe. Mezipřistání jsme měli v Senegalu. „Už jenom hodinu,“ řekla Anne, „a budeme v Libérii.“ Potom zaznělo oznámení: „Pasažéři cestující do Libérie musí opustit letadlo. Kvůli státnímu převratu tam nemůžeme přistát.“ Dalších deset dní jsme byli u misionářů v Senegalu a poslouchali zprávy z Libérie. Mluvilo se v nich o náklaďácích plných mrtvých těl a o tom, že kdo poruší zákaz vycházení, bude zastřelen.

Anne: Nejsme úplně dobrodružné typy. V dětství mi dokonce říkali Strašpytel Annie. Jsem nervózní už jenom z toho, že mám přejít silnici. Ale byli jsme odhodlaní se do našeho působiště dostat.

Paul: S Anne jsme vyrůstali na západě Anglie jenom osm kilometrů od sebe. Moji rodiče a Annina maminka nás vždycky povzbuzovali, abychom se pustili do průkopnické. A tak jsme s ní hned po střední začali. Chtěli jsme v celodobé službě strávit celý život a oni nás v tom podporovali. V 19 jsem začal sloužit v betelu, a když jsme se s Anne v roce 1982 vzali, přidala se ke mně.

Anne: Betel jsme milovali, ale vždycky jsme chtěli sloužit tam, kde bylo potřeba víc kázat. Někteří betelité, se kterými jsme spolupracovali, kdysi sloužili jako misionáři, a tak jsme po tom toužili ještě víc. Tři roky jsme se o to večer co večer modlili. Takže jsme byli nadšením bez sebe, když jsme v roce 1985 dostali pozvání do 79. třídy školy Gilead. Z ní nás pak poslali do Libérie.

Paul: Nastoupili jsme na první možný let do Libérie. Pořád tam platil zákaz nočního vycházení a atmosféra byla dost napjatá. Stačilo, aby na tržišti nějakému autu začal střílet výfuk, a mezi lidmi vypukla obrovská panika. Abychom se uklidnili, každý večer jsme si společně  četli Žalmy. Ale přes to všechno jsme si to tam zamilovali. Anne chodila každý den kázat a já jsem sloužil v betelu po boku bratra Johna Charuka. a Hodně jsem se toho od něj naučil, protože měl spoustu zkušeností a věděl, s čím bratři a sestry bojují.

Anne: Jak to, že jsme si Libérii zamilovali tak rychle? Bylo to díky našim bratrům a sestrám. Byli srdeční, přátelští a milovali Jehovu. Měli jsme k nim blízko a stali se naší novou rodinou. Povzbuzovali nás a dokázali nám dobře poradit. A služba – to byl splněný sen! Lidé se na nás zlobili, když jsme od nich chtěli odejít moc brzo. Na ulici si mezi sebou běžně povídali o myšlenkách z Bible. Stačilo jenom přijít a přidat se k nim. Měli jsme tolik studií, že bylo těžké je všechna stíhat. Takový problém by chtěl mít každý!

Paul: Čtyři roky byla situace relativně klidná, ale v roce 1989 přišel šok – vypukla občanská válka. Povstalci obsadili 2. července 1990 okolí betelu. Tři měsíce jsme byli odříznutí od okolního světa, včetně naší rodiny a ústředí. Vládla tam naprostá anarchie, bylo málo jídla a ženy byly znásilňovány. Takhle to vypadalo v celé zemi a trvalo to 14 let.

Anne: Lidé z různých kmenů mezi sebou bojovali a zabíjeli se. Po zuby ozbrojení muži v podivném oblečení se toulali ulicemi a rabovali, kde mohli. Jak někteří sami řekli, zabíjet lidi pro ně bylo tak snadné jako „zabíjet kuřata“. Na kontrolních stanovištích se vršily hromady těl a některá z těch stanovišť byla blízko betelu. O život přišli i někteří bratři a sestry, včetně dvou našich milovaných misionářů.

Když povstalci našli někoho z kmene, který nenáviděli, zabili ho. Svědkové riskovali svůj život, aby bratry a sestry z těchhle kmenů ukryli. Stejně to dělali i misionáři a betelité. Do betelu přišli bratři a sestry, kteří museli opustit svůj domov. Někteří spali v přízemí a ostatní spali s betelity v prvním patře. My jsme náš pokoj sdíleli se sedmičlennou rodinou.

Paul: Každý den se povstalci snažili dostat dovnitř, aby zjistili, jestli tam někoho ukrýváme. Měli jsme bezpečnostní systém, který se skládal ze čtyř lidí. Dva z nás šli vždycky k bráně a další dva je pozorovali z okna. Když ti dva, co byli u brány, měli ruce před sebou,  všechno bylo v pořádku. Ale když si dali ruce za záda, znamenalo to, že povstalci jsou agresivní. Ti dva, kteří to pozorovali z okna, pak naše přátele rychle ukryli.

Anne: Po několika týdnech se jedna skupina rozzuřených povstalců dostala dovnitř. Zamkla jsem se s jednou sestrou v koupelně, kde jsme měli skříň s dvojitým dnem. Ta skrýš byla hodně malá, ale sestra se tam vtěsnala. Ozbrojení povstalci přišli na naše patro a zběsile bušili na dveře. Paul se je snažil nějak zdržet, a tak řekl: „V koupelně je manželka.“ Když jsem se snažila zadělat to dvojité dno, bylo to docela hlučné. A než jsem vrátila všechny věci do skřínky, chvilku to trvalo. Muselo to být podezřelé, a tak jsem se celá začala třást. V tomhle stavu přece nemůžu otevřít dveře! Co mám dělat? Potichu jsem se pomodlila a poprosila Jehovu o pomoc. Otevřela jsem dveře a jakžtakž v klidu je pozdravila. Jeden z nich mě odstrčil, šel přímo k té skříni, otevřel ji a prohrabal všechny poličky. Nedokázal pochopit, že nic nenašel. S ostatními povstalci prohledali další pokoje a půdu. Ale ani tam nic nenašli.

Paul: Několik měsíců jsme měli zoufale málo jídla, ale při životě nás drželo duchovní jídlo. Naší „snídaní“ bylo ranní uctívání. Byli jsme za to moc vděční, protože jsme díky tomu měli sílu do dalšího dne.

Kdyby nám došlo jídlo a voda, museli bychom z betelu odejít a nemohli bychom chránit ty, kdo se tam ukrývali. To by je mohlo stát život. Ale to, co jsme potřebovali, nám Jehova často dával úžasným způsobem a přesně v tu správnou chvíli. Skvěle se o nás staral a pomáhal nám, abychom se nenechali přemoct strachem.

Čím temnější byl svět kolem nás, tím jasněji zářila pravda. Hodně bratrů a sester muselo opakovaně utéct, aby si zachránili život. Ale jejich vírou to neotřáslo ani je to nepřipravilo o klid. Někteří řekli, že válka byla taková „příprava na velké soužení“. Starší ve sborech a mladí bratři byli odvážní a ze všech sil se snažili pomáhat svým spoluvěřícím. Bratři a sestry, kteří museli utéct, drželi při sobě. Na nových místech začali kázat a v buši si postavili provizorní sály Království, kde se scházeli. Shromáždění byla přístavem útěchy v moři plném beznaděje. A pomáhala jim to zvládat i kazatelská služba. Dojalo nás, že když jsme bratrům zajišťovali humanitární pomoc, tak místo oblečení chtěli tašky do služby. Nešťastní lidé, kteří zažili všechny ty hrůzy, si dobrou zprávu rádi vyslechli. Byli překvapení, že svědkové jsou tak šťastní a pozitivní. Zářili jako světlo v temnotě.  (Mat. 5:14–16) Díky horlivosti našich bratrů se dali pokřtít dokonce i někteří z těch nejhorších povstalců.

Paul: Několikrát jsme museli odjet ze země – třikrát na chvíli a dvakrát na celý rok. Naše pocity skvěle vystihla jedna misionářka: „V Gileadu nás učili, že srdce máme mít tam, kde právě sloužíme. A my jsme to tak měli. Takže když jsme v takových chvílích museli naše bratry a sestry opustit, srdce nám krvácelo!“ Ale byli jsme moc rádi, že jsme jim mohli pomáhat z okolních zemí.

Anne: V květnu 1996 čtyři z nás nasedli do betelového auta, které bylo naložené důležitými dokumenty. Chtěli jsme se vydat na opačnou stranu města, kde bylo bezpečněji. Čekalo nás 16 kilometrů. Jenže v tu chvíli se objevili rozzuření povstalci a začali střílet do vzduchu. Zastavili nás, tři z nás vytáhli z auta a s Paulem uvnitř odjeli pryč. Zůstali jsme tam stát jako opaření. Najednou jsme viděli, jak se Paul prodírá mezi lidmi a jde k nám. Z hlavy mu tekla krev. Celí zmatení jsme si nejdřív mysleli, že ho postřelili. Ale pak nám došlo, že kdyby to tak bylo, nepřišel by po svých. Jeden z těch povstalců ho uhodil, když ho vystrkoval z auta. Naštěstí to nebylo nic vážného.

Kousek od nás stál vojenský náklaďák, který byl plný vyděšených lidí. Už v něm nebylo místo, a tak jsme na něj vylezli zvenčí a snažili se něčeho chytit. Řidič se rozjel tak rychle, že jsme málem spadli. Křičeli jsme, ať zastaví, ale měl takový strach, že jel dál. Nějak se nám povedlo udržet, ale když jsme dojeli do cíle, třásli jsme se hrůzou i vyčerpáním.

Paul: Zbylo nám jen špinavé a roztrhané oblečení, které jsme měli na sobě. Podívali jsme se jeden na druhého a divili se, že jsme to vůbec přežili. Přespali jsme venku vedle starého vrtulníku, ve kterém byla spousta děr po kulkách. Druhý den jsme s ním odletěli do Sierry Leone. Byli jsme rádi, že žijeme, ale dělali jsme si velké starosti o naše bratry a sestry.

Anne: V betelu ve Freetownu v Sieře Leone jsme byli v bezpečí a bratři se o nás hezky starali. Mně se ale ty hrozné zážitky začaly vracet. Ve dne jsem byla pořád ve střehu a bála se, že se něco stane. Všechno kolem mě vypadalo nereálně, jako v mlze. V noci jsem se budila s hrůzou, že se stane něco strašného. Byla jsem celá zpocená a třásla jsem se. Nemohla jsem dýchat. Paul mě objímal a modlil se se mnou. Zpívali jsme naše písničky, dokud jsem se nepřestala třást. Bála jsem se, že se zblázním a už nebudu moct sloužit jako misionářka.

Nikdy nezapomenu, co se stalo potom. Ještě ten týden jsme dostali dva časopisy. Probuďte se! z 8. června 1996, ve kterém byl článek „Jak zvládat záchvaty paniky“. Konečně jsem chápala, co se mnou je. Druhý časopis byl Strážná věž z 15. května 1996, kde byl článek „Co jim dává sílu?“. Byla u něj fotografie zraněného motýla. V článku se vysvětlovalo, že motýl dokáže létat, i když má hodně poškozená křídla. A stejně tak i my dokážeme díky síle od Jehovy dál pomáhat druhým, i když se kvůli různým citovým šrámům cítíme slabí. Bylo to duchovní jídlo přesně v ten správný čas a Jehova mi tím dodal obrovskou sílu. (Mat. 24:45) Něco jsem si k tomu hledala a články na tohle téma jsem si ukládala. Moc mi to pomáhalo. Časem začaly příznaky mého posttraumatického syndromu slábnout.

Paul: Vždycky když jsme se mohli vrátit domů do Libérie, byli jsme moc šťastní. Na konci roku 2004 jsme tam byli už skoro 20 let. Bylo už po válce. V pobočce se začal připravovat stavební projekt. Ale najednou nás bratři poprosili, jestli bychom přijali nový úkol.

 Tohle byla pořádná zkouška. K naší duchovní rodině v Libérii jsme měli tak blízko! Zvládneme to vůbec? Ale vzpomněli jsme si na to, jak nás Jehova odměnil, když jsme všechno nechali v jeho rukách, opustili naši drahou rodinu a odešli do Gileadu. A tak jsme se vydali do nedaleké Ghany.

Anne: Odchod z Libérie jsme hodně oplakali. Překvapilo nás, když nám Frank, jeden moudrý starý bratr, řekl: „Musíte na nás zapomenout.“ A pak to vysvětlil: „Víme, že na nás nikdy nezapomenete, ale musíte dát bratrům a sestrám v Ghaně svoje srdce. Ten úkol je od Jehovy. A tak se tam o ně dobře postarejte.“ Jeho slova nám dodala sílu, abychom dokázali začít od nuly v místě, kde nás skoro nikdo neznal a kde i pro nás bylo všechno nové.

Paul: Naši duchovní rodinu v Ghaně jsme si ale rychle zamilovali. Bylo tam tolik svědků! Od svých nových přátel jsme se toho hodně naučili. Byli tak věrní Jehovovi a měli ohromnou víru. V Ghaně jsme byli 13 let a pak přišlo další překvapení. Bratři nás požádali, abychom sloužili ve východoafrické pobočce v Keni. Všichni ti přátelé, které jsme za tu dobu poznali, nám moc chyběli, ale s bratry a sestrami v Keni jsme se rychle spřátelili. A tak jako v Ghaně a v Libérii je i v Keni ve službě spousta práce.

Anne: Za ty roky jsem zažila spoustu situací, kdy jsem byla strachy bez sebe. Nebezpečné a stresující chvíle si na člověku můžou vybrat svoji daň, ať už fyzickou, nebo psychickou. Jehova nás před tím zázračně nechrání. Dokonce i teď, když slyším nějakou střelbu, se mi sevře žaludek a trnou mi ruce. Je ale hodně způsobů, jak nám Jehova dodává sílu, třeba přes naše bratry a sestry. A já jsem se naučila to co nejvíc využívat. Ověřila jsem si, že když člověk dělá to, co má – studuje si, modlí se a chodí na shromáždění a do služby – Jehova mu pomůže nevzdat se a dál se věnovat svému úkolu.

Paul: Někdy se nás lidi ptají: „Líbí se vám to, kde sloužíte?“ Země můžou být krásné, ale situace tam se může rychle změnit a může tam být dost nebezpečno. Takže co máme raději než tu zemi? Jsou to naši milovaní bratři a sestry, naše duchovní rodina. I když pocházíme z různého prostředí, jsme všichni stejně nastavení. Všude jsme šli s cílem posílit druhé, ale ve skutečnosti oni posílili nás.

Vždycky když jsme se stěhovali, viděli jsme novodobý zázrak – naši celosvětovou rodinu. Dokud jsme součástí sboru, máme domov. Jsme přesvědčení, že když se budeme dál spoléhat na Jehovu, dá nám sílu zvládnout všechno, co nás potká. (Filip. 4:13)