1. Jaká otázka nás možná napadne?

 I KDYŽ o Abrahamovi hodně lidí slyšelo, málokdo o něm něco ví. To ale určitě není tvůj případ. Například víš, že Abraham se stal „otcem všech, kdo mají víru“. (Řím. 4:11) Možná si ale říkáš: Můžu jít v jeho stopách a mít takovou víru jako on? Rozhodně ano!

2. Proč je důležité přemýšlet o Abrahamovi? (Jakub 2:22, 23)

² Co ti pomůže mít stejnou víru jako Abraham? Třeba to, že budeš přemýšlet o tom, co dělal a jaký byl. Když po něm Bůh něco chtěl, poslechl ho. Přestěhoval se do daleké země, desítky let žil ve stanech a byl ochotný obětovat svého milovaného syna Izáka. Z toho všeho bylo vidět, jak velkou má víru. Díky svojí víře a skutkům získal Boží schválení a stal se jeho přítelem. (Přečti Jakuba 2:22, 23.) Jehova si přeje, abys s ním měl stejný vztah i ty. Vedl proto Pavla a Jakuba, aby nám o Abrahamovi něco napsali. Najdeme to ve 4. kapitole Římanům a 2. kapitole Jakuba. V obou kapitolách se o Abrahamovi objevuje jeden zajímavý výrok.

3. Jaký verš citoval Pavel i Jakub?

³ Pavel i Jakub citovali z 1. Mojžíšovy 15:6, kde se o Abrahamovi píše, že „uvěřil Jehovovi, a on ho proto považoval za bezúhonného“. Když se v Bibli o někom říká, že je bezúhonný, v podstatě to znamená, že má Boží schválení a že ho Bůh považuje za nevinného. Je úžasné, že nedokonalí, hříšní lidé můžou mít v Božích očích jakoby čistý rejstřík. Určitě si přeješ, aby to platilo  i o tobě. Proto se teď podíváme, díky čemu Bůh považoval za bezúhonného Abrahama.

4. Proč nás Bůh nemůže automaticky považovat za bezúhonné?

⁴ Ve svém dopise Římanům Pavel napsal, že všichni lidé jsou hříšní. (Řím. 3:23) Tak jak je možné, že člověk může být v Božích očích bezúhonný a mít jeho schválení? Pavel chtěl všem upřímným křesťanům pomoct, aby to pochopili, a tak se rozepsal právě o Abrahamovi.

5. Na základě čeho Jehova považoval Abrahama za bezúhonného? (Římanům 4:2–4)

⁵ Jehova označil Abrahama za bezúhonného v době, kdy žil v zemi Kanaán. Proč to o něm mohl říct? Bylo to proto, že Abraham dokonale dodržoval Mojžíšův zákon? Rozhodně ne. (Řím. 4:13) Izraelité ho totiž dostali až o víc než 400 let později. Na základě čeho teda Bůh považoval Abrahama za bezúhonného? Ve své nezasloužené laskavosti to udělal na základě jeho víry. (Přečti Římanům 4:2–4.)

6. Díky čemu Jehova považuje hříšné lidi za bezúhonné?

⁶ Na příkladu Abrahama Pavel ukázal, že člověk, který věří v Boha, je „díky své víře považován za bezúhonného“. (Řím. 4:5) A dodal: „I David přece ukazuje, že šťastný je ten, koho Bůh považuje za bezúhonného ne na základě skutků, když říká: ‚Šťastní jsou ti, kterým byly prominuty jejich špatné skutky a jejichž hříchy byly odpuštěny. Šťastný je člověk, jehož hřích Jehova vůbec nebude brát v úvahu.‘“ (Řím. 4:6–8; Žalm 32:1, 2) Těm, kdo v něho věří, Bůh odpouští. Jejich hříchy vůbec nebere v úvahu, to znamená, že jim odpouští úplně. Považuje je za bezúhonné na základě jejich víry.

7. V jakém smyslu byli věrní Boží služebníci bezúhonní?

⁷ To, že Bůh považoval Abrahama, Davida a další svoje věrné služebníky za bezúhonné, nic neměnilo na tom, že byli pořád nedokonalí a hříšní. V Božích očích měli čistý rejstřík díky svojí víře. Jejich bezúhonnost vynikla zvlášť ve srovnání s těmi, kdo Bohu nesloužili. (Ef. 2:12) Z Pavlova dopisu tedy jasně vyplývá, že pro blízký vztah s Bohem je víra naprosto zásadní. Bylo to tak u Abrahama i Davida a je to tak i u nás.

8., 9. K jakým nesprávným názorům někteří došli a proč?

⁸ Vztah mezi vírou a skutky je téma, o kterém takzvané křesťanské církve vášnivě debatují už celá staletí. Někteří duchovní učí, že aby byl člověk zachráněn, stačí věřit v Pána Ježíše Krista. Možná ses už setkal s výrokem „Věř v Ježíše a budeš spasen“. Takoví duchovní možná dokonce citují Pavlova slova: „Šťastný je ten, koho Bůh považuje za bezúhonného ne na základě skutků.“ (Řím. 4:6) Jiní zase tvrdí, že člověk může být spasen, když bude chodit na náboženské poutě a bude dělat dobré věci, které po něm  chce jeho církev. A ti možná citují Jakuba 2:24: „Člověk bude prohlášen za bezúhonného na základě skutků, a ne na základě samotné víry.“

⁹ Kvůli takovým názorům došli někteří bibličtí učenci k závěru, že se na tom Pavel a Jakub neshodli. Podle některých Pavel učil, že Bůh považuje člověka za bezúhonného na základě víry, ne skutků, zatímco Jakub tvrdil, že pro Boží schválení jsou nezbytné skutky. Jeden teolog napsal: „Jakub úplně nechápal, proč Pavel tak trvá na tom, že být prohlášen za bezúhonného je možné díky samotné víře, a ne skutkům.“ Ale Jehova inspiroval oba, Pavla i Jakuba. (2. Tim. 3:16) Pro tenhle zdánlivý rozpor proto musí existovat jednoduché vysvětlení. A taky že existuje. Stačí se podívat na kontext jejich slov.

10. Jaké „skutky“ měl na mysli Pavel? (Římanům 3:21, 28; viz taky obrázek)

¹⁰ O jakých „skutcích“ Pavel mluvil ve 3. a 4. kapitole Římanům? V prvé řadě to byly „skutky Zákona“, tedy Mojžíšova zákona, který Bůh předal Izraelitům na hoře Sinaj. (Přečti Římanům 3:21, 28.) V Pavlově době bylo pro některé židovské křesťany zřejmě těžké přijmout to, že Mojžíšův zákon už neplatí a že není nutné dělat to, co od nich vyžadoval. Proto Pavel na Abrahamově příkladu ukázal, že Boží schválení nezávisí na tom, jestli někdo dodržuje Mojžíšův zákon. Závisí na víře.  A to je dobrá zpráva, protože vytvořit si víru v Boha a Krista je v našich silách. A tím pádem je v našich silách i získat Boží schválení.

11. O jakých „skutcích“ mluvil Jakub?

¹¹ A jak je to se „skutky“, o kterých psal Jakub ve 2. kapitole? Nejsou to „skutky Zákona“, o kterých mluvil Pavel. Jakub tím myslel to, co křesťané dělají v každodenním životě. Jsou to skutky, ze kterých je vidět, jestli opravdu věří v Boha nebo ne. Podíváme se teď na dva příklady, které použil.

12. Jak Jakub ukázal, že víra a skutky spolu souvisí? (Viz taky obrázek.)

¹² Nejdřív Jakub mluvil o tom, že by křesťané nikomu neměli nadržovat. Ukázal to na situaci, kdy se nějaký člověk líp chová k někomu bohatému než k někomu chudému. Vysvětlil, že takový člověk sice může tvrdit, že má víru, ale je to vidět z jeho skutků? (Jak. 2:1–5, 9) Jako druhý příklad Jakub uvedl to, že by si křesťané měli pomáhat. To zase ukázal na situaci, kdy někdo uvidí bratra nebo sestru, kteří nemají co na sebe nebo nemají dost jídla, a nijak jim nepomůže. I kdyby takový člověk tvrdil, že má víru, jeho skutky by ukazovaly pravý opak. Je to přesně tak, jak to Jakub napsal: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jak. 2:14–17)

13. Na kom Jakub ukázal, že víra a skutky musí jít ruku v ruce? (Jakub 2:25, 26)

¹³ Jako příklad někoho, kdo svoji víru doložil skutky, Jakub zmínil Raab.  (Přečti Jakuba 2:25, 26.) Slyšela o Jehovovi a uvědomila si, že stojí na straně Izraelitů. (Jozue 2:9–11) A ke svojí víře přidala skutky – ochránila dva izraelské špehy, kterým šlo o život. Díky tomu Bůh tuhle nedokonalou ženu, která navíc nebyla Izraelitka, prohlásil za bezúhonnou, stejně jako Abrahama. Tenhle příklad zdůrazňuje, že víra musí jít ruku v ruce se skutky.

14. Vysvětli, proč si slova Pavla a Jakuba neprotiřečí.

¹⁴ Takže Pavel a Jakub prostě mluví o víře a skutcích každý z jiného úhlu. Pavel vysvětlil židovským křesťanům, že Boží schválení by nikdy nezískali jenom samotným dodržováním Mojžíšova zákona. A Jakub zdůraznil, že všichni křesťané musí svoji víru dokázat tím, že dělají dobré věci pro druhé.

15. Například z čeho bude vidět naše víra? (Viz taky obrázky.)

¹⁵ Jehova neříká, že musíme dělat přesně to samé co Abraham, aby nás považoval za bezúhonné. Svoji víru můžeme dávat najevo mnoha různými způsoby. Můžeme se snažit spřátelit s těmi, kdo jsou ve sboru noví, pomáhat bratrům a sestrám, kteří to opravdu potřebují, a dělat dobré věci pro členy své rodiny. To všechno se Bohu líbí a odmění nás za to. (Řím. 15:7; 1. Tim. 5:4, 8; 1. Jana 3:18) A zvlášť hezkým skutkem, kterým můžeme dokázat svoji víru, je to, že s druhými nadšeně mluvíme o dobré zprávě.  (1. Tim. 4:16) Každý z nás může svými skutky dávat najevo víru v to, že Jehova splní svoje sliby a že to, co dělá, je nejlepší. Můžeme si pak být jistí, že nás bude považovat za bezúhonné a budeme jeho přáteli.

16. Co pomohlo Abrahamovi, aby neztratil víru?

¹⁶ Čtvrtá kapitola Římanům ukazuje, že se od Abrahama můžeme naučit ještě něco dalšího – to, jak důležitá je naděje. Jehova Abrahamovi slíbil, že se stane „otcem mnoha národů“, které jeho prostřednictvím získají požehnání. Představ si, jak se na to Abraham musel těšit! (1. Mojž. 12:3; 15:5; 17:4; Řím. 4:17) Jenže čas běžel a Abrahamovi bylo 100, Sáře 90 a slíbený syn nikde. Z lidského pohledu se zdálo nemožné, aby měli děti. To byla pro Abrahama opravdová zkouška. „Přesto s nadějí věřil, že se stane otcem mnoha národů.“ (Řím. 4:18, 19) A to, v co doufal, se stalo skutečností. Narodil se mu Izák, tolik očekávaný syn. (Řím. 4:20–22)

17. Jak víme, že nás může Bůh považovat za bezúhonné?

¹⁷ Stejně jako Abrahama i nás může Bůh považovat za bezúhonné a brát nás jako své přátele. Právě to měl Pavel na mysli, když napsal: „Slova ‚byl považován‘ nebyla napsána jen kvůli němu, ale také kvůli nám. I my budeme považováni za bezúhonné, protože věříme v toho, kdo vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše.“ (Řím. 4:23, 24) Tak jako Abraham musíme mít víru, dělat dobré skutky a přidat k tomu i naději. O naději se Pavel rozepsal v 5. kapitole Římanům a bude o ní další článek.