Narodil jsem se v roce 1927 v malém městečku blízko Chicaga ve státě Illinois. Bylo nás pět dětí – Jetha, Don, já, Karl a Joy. Všichni jsme chtěli Jehovovi sloužit naplno. Jetha šla v roce 1943 do druhé třídy školy Gilead. Don šel v roce 1944 do betelu v Brooklynu, Karl tam šel v roce 1947 a Joy v roce 1951. Oni všichni i moji rodiče mi dali skvělý příklad.

Rodiče si rádi četli Bibli a milovali Boha. A snažili se to přenést i na nás. Za první světové války sloužil tatínek jako voják v Evropě, a když se vrátil, nechtěl mít s církvemi nic společného. Maminka byla ráda, že se tatínek vrátil domů živý a zdravý, a chtěla, aby spolu zase začali chodit do kostela. Tatínek jí řekl: „Doprovodím tě, ale dovnitř s tebou nepůjdu.“ Zeptala se ho proč. Odpověděl jí: „Ve válce jsem viděl, jak duchovní ze stejné církve žehnají vojákům a zbraním na obou stranách. Tak na čí straně byl Bůh?“

Když byla maminka jednou v kostele, zazvonili u nás dva svědkové. Nabídli tatínkovi knihu Světlo (česky nevyšlo) a on si ji vzal. Když maminka tu knihu uviděla, zaujala ji a začala si ji číst. Pak si v novinách všimla inzerátu, kde nabízeli studium Bible pomocí téhle knihy. Šla tam, zazvonila a otevřela jí nějaká žena. Maminka se jí zeptala, jestli se tady studuje tahle kniha. Žena jí odpověděla: „Ano, drahoušku, pojďte dál.“ Další týden tam vzala i nás děti. Od té doby jsme tam chodili pravidelně.

Na jednom shromáždění mě bratr poprosil, abych přečetl Žalm 144:15. Píše se tam, že ti, kdo slouží Jehovovi, jsou šťastní. To na mě hodně zapůsobilo. A podtrhly to ještě další dva verše – 1. Timoteovi 1:11, že Jehova je šťastný Bůh, a Efezanům 5:1, že ho máme napodobovat. Došlo mi, že bych měl mít radost ze všeho, co můžu pro svého Stvořitele dělat, že je to úžasná čest a že  bych mu za to měl děkovat. Tyhle myšlenky se prolínají celým mým životem.

Nejbližší sbor byl v Chicagu, což bylo od nás 32 kilometrů. I tak jsme tam ale chodili a já jsem díky tomu znal Bibli čím dál líp. Když jednou bratr vyvolal moji sestru Jethu a ona odpověděla, řekl jsem si: To jsem věděl taky. Taky jsem se mohl přihlásit. Od té doby jsem si začal připravovat svoje vlastní komentáře. Co bylo ale důležitější, já i moji sourozenci jsme měli k Jehovovi čím dál blíž. A v roce 1941 jsem se dal pokřtít.

V paměti mi utkvěl sjezd, který se konal v roce 1942 v Clevelandu ve státě Ohio. Po telefonu jsme byli spojení s víc než 50 dalšími místy ve Spojených státech. Naše rodina spala ve stanech v nedalekém autokempu, který zřídili bratři. Ve světě zuřila druhá světová válka a přibývalo lidí, kteří nás neměli rádi. Bratři proto večer zaparkovali auta tak, aby světla mířila ven. Dohodli se, že v každém autě bude někdo sedět a budou v noci držet hlídku. Kdyby viděli někoho podezřelého, rozsvítili by na něho světla, aby ho oslnili. Taky by začali troubit, aby přivolali posily. Říkal jsem si: Jehovovi služebníci jsou připravení na všechno! S tímhle vědomím jsem v klidu usnul. A nakonec se ani nic nestalo.

Když jsem o tomhle sjezdu po letech přemýšlel, uvědomil jsem si, že maminka se ani trochu nebála. Naprosto důvěřovala Jehovovi a jeho organizaci. Dala mi tím skvělý příklad a já na to nikdy nezapomenu.

Krátce před tím sjezdem se maminka přihlásila do pravidelné průkopnické. Takže se zaměřovala hlavně na proslovy, ve kterých se mluvilo o celodobé službě. Cestou domů nám řekla: „Ráda bych v průkopnické pokračovala, ale nezvládnu se při tom dobře starat o domácnost.“ Pak se zeptala, jestli bychom jí s tím nemohli pomoct, a my jsme souhlasili. Každému přidělila jednu nebo dvě místnosti, které měl ještě před snídaní uklidit. Když jsme pak odešli do školy, zkontrolovala, jak to doma vypadá, a šla do služby. Byla pořád v jednom kole. Ale nás děti nikdy nezanedbávala. Když jsme přišli domů na oběd nebo se vrátili ze školy, vždycky tam byla pro nás. A někdy nás pak odpoledne vzala do služby. Díky tomu jsme pochopili, co to znamená být průkopník.

S průkopnickou jsem začal, když mi bylo 16. Tatínek tehdy ještě nebyl svědek, ale zajímal se, jak mi to ve službě jde. Jednou večer jsem se mu svěřil, že i když se moc snažím, ještě jsem nenašel nikoho, kdo by chtěl studovat Bibli. Pak jsem se ho nesměle zeptal: „Nechtěl bys se mnou studovat ty?“ Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Nenapadá mě žádný důvod proč ne.“ A tak první člověk, se kterým jsem studoval Bibli, byl můj tatínek. Byla to pro mě obrovská čest!

 Studovali jsme knihu „Pravda vás osvobodí“ (česky nevyšlo). Jak studium pokračovalo, uvědomil jsem si, že mi tatínek pomáhá být lepším studentem i učitelem. Třeba jednou večer se mě po přečtení odstavce zeptal: „Chápu, co se tam píše. Ale jak si můžu být jistý, že je to pravda?“ Zaskočil mě, a tak jsem mu řekl: „Teď ti na to nedokážu odpovědět, ale do příštího studia to zjistím.“ A taky že jo. Na příštím studiu jsem mu ukázal biblické verše, ze kterých bylo vidět, že to, co se v té knize psalo, je pravda. Od té doby jsem se na studium líp připravoval a naučil jsem se díky tomu studovat do hloubky. Oba jsme duchovně rostli. Tatínek začal žít podle toho, co se učil, a v roce 1952 se dal pokřtít.

Když mi bylo 17, odstěhoval jsem se z domova. Z Jethy a se stala misionářka a Don začal sloužit v betelu. Oba svoje pověření milovali. Hodně to na mě zapůsobilo, a tak jsem si podal přihlášku do betelu i do školy Gilead. Nechal jsem na Jehovovi, ať to rozhodne. Jak to dopadlo? V roce 1946 mě pozvali do betelu.

Za těch 75 let v betelu jsem měl nejrůznější úkoly, a tak jsem se toho hodně naučil – třeba tisknout knihy, vést účetnictví nebo se orientovat v nákupu a vývozu. Nejvíc si ale vážím toho, co mi betel dal po duchovní stránce, a to na ranních uctíváních a při betelových přednáškách.

Hodně jsem se toho naučil i od svého mladšího bratra Karla, který přišel do betelu v roce 1947. Byl to skvělý student i učitel Bible. Jednou jsem ho poprosil, aby mi pomohl s přednáškou. Když jsem si ji připravoval, nashromáždil jsem spoustu materiálu a teď jsem nevěděl, co s tím. Karl mi pomohl jednoduchou otázkou: „Jaké máš téma, Joeli?“ V tu chvíli mi to došlo – musím použít jenom to, co souvisí s tématem mojí přednášky, a zbytek dát stranou. Na jeho skvělou radu jsem nikdy nezapomněl.

Aby byl člověk v betelu šťastný, musí co nejvíc chodit do služby. A výsledkem můžou být hezké zážitky. Živě si vzpomínám, jak jsme šli jednou navečer s bratrem do služby. Bylo to v newyorském Bronxu. Zazvonili jsme u ženy, která si předtím vzala  Probuďte se! a Strážnou věž. Začali jsme slovy: „Dneska večer lidem ukazujeme něco hezkého z Bible.“ „Jestli je to z Bible, tak pojďte dál,“ řekla. Přečetli jsme jí nějaké verše o Božím království a o novém světě. Očividně se jí to líbilo, protože když jsme přišli příští týden, čekala na nás i s několika přáteli. Ona i její manžel se nakonec dali pokřtít a věrně sloužili Jehovovi.

Asi deset let jsem hledal dobrou manželku, než jsem našel tu pravou. Co mi v tom pomohlo? Hodně jsem se modlil k Jehovovi a přemýšlel při tom o otázce: Čemu bych chtěl, abychom se po svatbě věnovali?

Po sjezdu na Yankee Stadium v roce 1953 jsem potkal Mary Aniolovou. Byla to spolužačka mojí sestry Jethy z druhé třídy Gileadu a taky její misionářská partnerka. Nadšeně vyprávěla o svojí službě v Karibiku a o lidech, se kterými za ty roky studovala. Čím líp jsme se znali, tím víc jsme si uvědomovali, že máme stejné cíle. Naše láska rostla a v dubnu 1955 jsme se vzali. Mary byla opravdový dárek od Jehovy. Byla mi skvělým vzorem. Ať už dostala od Jehovy jakýkoli úkol, byla šťastná. Zajímala se o druhé, byla pracovitá a vždycky dávala na první místo Boží království. (Mat. 6:33) Tři roky jsme spolu byli v krajské službě a potom nás v roce 1958 pozvali do betelu.

Od Mary jsem se toho hodně naučil. Například jsme se krátce po svatbě rozhodli, že si budeme společně číst Bibli – zhruba 15 veršů denně. Jeden z nás vždycky pár veršů přečetl, popovídali jsme si, co si z toho můžeme odnést, a pak jsme pokračovali dál. Mary často mluvila o tom, co se naučila v Gileadu nebo ve svém misionářském působišti. Pomohlo mi to zlepšit svoje přednášky a s větším pochopením povzbuzovat sestry. (Přísl. 25:11)

Moje milovaná Mary zemřela v roce 2013. Nemůžu se dočkat, až se s ní v novém světě zase setkám. Do té doby se chci dál učit a celým svým srdcem důvěřovat Jehovovi. (Přísl. 3:5, 6) Když přemýšlím o tom, co budeme v ráji dělat, čerpám z toho útěchu a radost. Určitě k tomu bude patřit to, že se budeme dál učit od našeho Vznešeného učitele a taky se budeme učit o něm. Nedokážu ani vyjádřit, jak jsem mu vděčný za všechno, co mě naučil, a za to, že ke mně byl tak laskavý.