V průběhu roku 1923 došlo v organizaci k některým změnám, které badatelům Bible pomohly, aby uctívali Boha jednotně. Ve Strážné věži začaly vycházet komentáře k biblickým veršům, které se každý týden rozebíraly na shromáždění s názvem Modlitba, chvála a svědectví. Badatelé Bible taky vydávali kalendář, ve kterém byly uvedené biblické verše, které se v daném týdnu na shromáždění rozebíraly. Taky tam byla píseň, kterou mohli zpívat při osobním nebo rodinném studiu.

Na shromážděních podávali badatelé Bible „svědectví“, která zahrnovala zážitky z kazatelské služby, poděkování Jehovovi, píseň, nebo dokonce modlitbu. Eva Barneyová, která se dala pokřtít v roce 1923, když jí bylo 15, vzpomínala: „Když chtěl někdo podat svědectví, postavil se a řekl něco jako: ‚Rád bych poděkoval Pánu za to, že je ke mně tak dobrý.‘“ A někteří bratři děkovali obzvlášť rádi. Sestra Barneyová dál vyprávěla: „Náš starý bratr Godwin toho měl vždycky tolik, za co chtěl Pánu poděkovat. Když si ale jeho manželka všimla, že bratr, který shromáždění vede, začíná být nervózní, zatahala manžela za cíp kabátu a ten svoji řeč ukončil a posadil se.“

Jednou za měsíc měla každá třída speciální shromáždění Modlitba, chvála a svědectví. Strážná věž z 1. dubna 1923 o něm napsala: „Polovina shromáždění měla by býti věnována svědectvím o služebním díle a povzbuzování pracovníků. … Důvěřujeme, že toto jednotné uspořádání bratřím pomůže, aby ještě více se k sobě přiblížili.“

Charles Martin, 19letý pracovník třídy (sborový zvěstovatel) z Vancouveru v Kanadě byl za tahle shromáždění moc vděčný. Později vzpomínal: „Na těchto shromážděních jsem se naučil, co říkat ve službě dům od domu. Často se tam vyprávěly zážitky ze služby. To mi pomohlo, abych věděl, co lidem říct a jak reagovat na různé námitky.“

K jednotě přispěly taky takzvané služební dny. Ve Strážné věži z 1. dubna 1923 bylo oznámení: „Aby Pánovi služebníci postupovali jednotně, jest úterý 1. května 1923 vyhrazeným služebním dnem, jakož i první úterý každého následujícího měsíce. … Každý pracovník každé třídy měl by se na této práci podíleti.“

Do kazatelské služby se zapojili i mladí badatelé Bible. Hazel Burfordová, které bylo v té době teprve 16 let, vzpomínala: „V Bulletinu vycházela takzvaná náborová svědectví [něco jako dnešní tipy na rozhovory], která jsme se učili nazpaměť. a Chodila jsem do služby s dědou a nadšeně jsem kázala.“ Sestra Burfordová ale narazila na nečekanou překážku. Vyprávěla: „Jeden starší bratr byl důrazně proti tomu, abych kázala. V té době někteří ještě nechápali, že našeho Vznešeného stvořitele by měli chválit všichni badatelé Bible včetně mladých lidí.“ (Žalm 148:12, 13) Sestra Burfordová se ale nevzdala. Nakonec absolvovala druhou třídu školy Gilead a sloužila jako misionářka v Panamě. A bratři, kterým se nejdřív nelíbilo, že mladí kážou, svůj názor časem změnili.

K tomu, aby byli bratři jednotní, hodně přispěly i sjezdy. Součástí mnoha z nich byly služební dny. Tak to bylo například ve Winnipegu v Kanadě. V rámci sjezdu se 31. března konala kampaň s názvem „Zvláštní bombardování Winnipegu“. Účastnit se jí mohli všichni delegáti. Díky takovým služebním dnům se o pravdě dozvěděla spousta lidí. Na další sjezd ve Winnipegu, který se konal 5. srpna, přišlo asi 7 000 lidí. To bylo zatím nejvíc, co kdy na nějaký sjezd v Kanadě přišlo.

Nejvýznamnější sjezd v roce 1923 se konal 18. až 26. srpna v Los Angeles v Kalifornii. Oznámení o konání sjezdu vycházela několik  týdnů předem v novinách a na tramvajích a automobilech byly připevněné reklamní poutače. Badatelé Bible taky rozdali víc než 500 000 pozvánek.

V sobotu 25. srpna přednesl bratr Rutherford proslov s názvem „Ovce a kozli“, ve kterém jasně ukázal, že „ovce“ jsou lidé, kteří mají správný postoj a budou žít v ráji na zemi. Taky oznámil vydání rezoluce s názvem „Výstraha“. Rezoluce obsahovala ostrou kritiku takzvaných křesťanských církví a vybízela upřímné lidi, aby vyšli z „Velkého Babylonu“. (Zjev. 18:2, 4) Horliví badatelé Bible později po celém světě rozšířili mezi lidi miliony výtisků téhle rezoluce.

Poslední den sjezdu měl bratr Rutherford přednášku s názvem „Všechny národy pochodují k Armagedonu, ale milióny nyní žijících lidí nikdy nezemřou“. Vyslechlo si ji přes 30 000 lidí. Badatelé Bible očekávali, že o sjezd bude velký zájem, a tak si v Los Angeles pronajali nově postavený stadion Coliseum. Všichni dobře slyšeli, protože na stadionu byla k dispozici ozvučovací technika, což byla v té době novinka. Sjezd se vysílal i v rádiu, a tak ho slyšela spousta dalších lidí.

V roce 1923 se začalo hodně kázat i v Africe, Evropě, Indii a Jižní Americe. Například v Indii sloužil A. J. Joseph, který byl ženatý a měl šest dětí a pomáhal s vydáváním publikací v hindštině, tamilštině, telugštině a urdštině.

Badatelé Bible Alfred Joseph a Leonard Blackman, kteří sloužili v Sieře Leone, napsali do světového ústředí v Brooklynu, že potřebují pomocníky. V sobotu 14. dubna 1923 přišla odpověď. „Pozdě večer mi někdo nečekaně volal,“ vyprávěl Alfred. Hlas v telefonu zahřměl: „Byl jste to vy, kdo psal do Watch Tower Society a chtěl, aby k vám přijeli další kazatelé?“ „Ano,“ odpověděl Alfred. „Tak poslali mě.“ Ten hlas patřil Williamu R. Brownovi. Ten den přijel z Karibiku se svojí ženou Antonií a dvěma malými dcerkami Louise a Lucy. Na seznámení s novými pomocníky bratři nemuseli dlouho čekat.

Alfred dál vyprávěl: „Druhý den ráno, když jsme s Leonardem jako každý týden  studovali Bibli, se ve dveřích objevila urostlá postava. Byl to bratr Brown. Byl tak zapálený pro pravdu, že chtěl mít veřejnou přednášku hned další den.“ Ani ne za měsíc bratru Brownovi došla zásoba publikací, které si s sebou přivezl. Brzy mu přišlo 5 000 nových knih, ale netrvalo dlouho a musel objednávat další. Přesto ale nebyl známý jako prodejce knih. Nadšeně kázal a v průběhu svojí dlouholeté služby se ve svých přednáškách neustále odkazoval na Bibli, a tak mu lidé začali říkat Biblický Brown.

Bratři v Německu mezitím řešili, kam přesunou svoji kancelář. Ta stávající v Barmenu byla totiž příliš malá a městu navíc hrozila invaze francouzské armády. Badatelé Bible našli v Magdeburku komplex budov, který byl ideální pro provoz tiskárny. V úterý 19. června už měli bratři veškeré tiskařské vybavení a další zařízení zabalené a přesunuli se do nového betelu v Magdeburku. Den poté, co do ústředí přišla zpráva, že kancelář je přestěhovaná, noviny psaly, že Barmen obsadila Francie. Pro bratry to byl důkaz, že je Jehova vede a pomáhá jim.

V Brazílii zřídil novou kancelář George Young a začal vydávat Strážnou věž v portugalštině. Při kázání dobré zprávy hodně cestoval a za pár měsíců rozšířil víc než 7 000 letáků a časopisů. Sarah Fergusonová byla nadšená, když se s bratrem Youngem v Brazílii setkala. Četla Strážnou věž už od roku 1899, ale nikdy neměla příležitost dát se pokřtít. O několik měsíců později byla pokřtěná i se svými čtyřmi dětmi.

V průběhu roku 1923 zažili badatelé Bible spoustu změn, které se týkaly jejich shromáždění, kazatelské služby a sjezdů. Strážná věž z 15. prosince 1923 popisovala, jak na ně tyhle změny zapůsobily: „Jest nanejvýš zřejmé, že třídy … jsou v dobrém duchovním stavu… Opásejme se naší výzbrojí a s obnoveným nadšením a odhodláním pokračujme a radujme se ve své službě v roce, který jest před námi.“

I další rok byl pro badatele Bible nabitý událostmi. Bratři z betelu už několik měsíců pracovali na pozemku na Staten Islandu nedaleko brooklynského ústředí. Projekt byl dokončený začátkem roku 1924 a přispěl k tomu, že bratři a sestry byli ještě jednotnější a že se dobrá zpráva šířila víc než kdy dřív.